Funkce první dámy není zakotvena v ústavě, přesto od partnerek hlav státu veřejnost mívá očekávání. Například že budou manželovou druhou rukou a zároveň někým samostatně jednajícím. Vysoká politika jim přitom zasahuje i do soukromí. Jejich životy bývají provázeny i veřejnými tajemstvími, skandálními odhaleními či třeba jen samotou, k níž je předurčila pozice, již si samy nezvolily.
Autor a režisér populárních her Tomáš Dianiška má za sebou z poslední doby několik žánrových a tematických odskoků, jako byla rapová gangsterka Noc zlomených nehtů v Divadle pod Palmovkou nebo hra Den zúčtování, uváděná v Národním divadle moravskoslezském a pracující s motivem časové smyčky. Zakletými dámami se teď čtyřicetiletý tvůrce vrací k osvědčené metodě: kombinací dokumentu a fikce volně převypravuje příběhy lidí, do jejichž osudu vstoupila československá historie 20. století. Autor her o Vlastovi Burianovi, Věře Špinarové či atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha si rád vybírá jedince s lehce vykloubenými příběhy, které ještě doplňuje bizarnostmi či absurditami.
V novince se Dianiška namísto obvyklých výronů fantazie výrazně drží faktů. Hanu Benešovou vykresluje jako symbol elegance a módní ikonu doby, ale také ženu na dlouho odloučenou od svého muže, s nímž se opakovaně neúspěšně pokoušela otěhotnět.
"Milostivá paní Gottwaldová", jak se na Hradě nechala titulovat další první dáma a někdejší služka, poznala dezertéra z rakouské armády Klementa Gottwalda na venkovském plesu. Než se dočkala sňatku, o kterém tehdy ještě chudý Gottwald ani neuvažoval, musela se sama starat o jejich dceru. Když se po únoru 1948 stala první dámou, snažila se chovat jako "panička" a napodobovala svou předchůdkyni Hanu Benešovou. Usmyslela si například, že bude mít stejné šaty, bohužel však k tomu nedisponovala vhodnou figurou. Nejvíc strachu Gottwaldová zažila v době politických procesů 50. let minulého století, kdy v ní lidé viděli živý symbol těchto hrozivých událostí.
Tři následující první dámy - Marie Zápotocká, Božena Novotná a Irena Svobodová - se do hry nedostaly. Benešová a Gottwaldová, které se na jevišti několikrát střetávají i se svými polovičkami, doplňuje druhá manželka Gustáva Husáka, slovenská novinářka a překladatelka Viera. Ta se za manželem nikdy nepřestěhovala do Prahy a dál s výjimkou oficiálních akcí či víkendů pobývala v odloučení v Bratislavě, kde se jako emancipovaná intelektuálka věnovala vlastní práci.
Během léčení v lázních si Husáková způsobila tříštivou zlomeninu levého ramene a coby prominentní pacientka byla roku 1977 evakuována do bratislavské nemocnice. Vrtulník, v němž cestovala, však během přistání havaroval a první dáma nehodu nepřežila.
Poslední aktérkou hry je Olga Havlová. Zatímco její předchůdkyně Dianiška ukazuje v době, kdy už byly prvními dámami, Havlovou zachycuje ještě před sametovou revolucí, než se její muž Václav Havel stal prezidentem. Tehdejší disident a dramatik pobývá s přestávkami ve vězení, zatímco osamělá Olga nachází oporu u dřívějšího kulisáka a později herce Divadla Járy Cimrmana Jana Kašpara, s nímž se v 80. letech intimně sbližuje.
Příběhy prvních dvou dam se do jisté míry proplétají, zároveň v tématech jako mateřství tvoří protiklady. V případě Husákové a Havlové se však autorovi nedaří najít zásadnější spojnici mezi jejich životy - snad až na motivy partnerského odloučení a emancipace.
Každá dvojice reprezentuje určitou dobu: ta první demokratické Československo a komunistický převrat, ta druhá normalizaci a listopad 1989. Benešovou střídá Gottwaldová, Havlová nahrazuje předčasně zemřelou Husákovou.
Hra nevěnuje každé stejný prostor. Nad všemi tak trochu nešťastně trčí zploštělá "story" Marty Gottwaldové. Její představitelka Sandra Černodrinská vypadá v bohatě vycpaném kostýmu jako neforemná matrona. Velice přesnou karikaturou primitivní figury bohužel omílá donekonečna citovaný obraz komunistických křupanů z lidu. Na rozdíl od zbytku dam navíc do poslední chvíle není jasné, jaké tajemství tato žena skrývá. Většinu situací vyplňují známé, byť nadsazené události, z nichž tvůrci ždímají humor za každou cenu.
Hana Benešová v podání Romany Widenkové prožívá zřejmé tabu z několikátého samovolného potratu. Olga Havlová, kterou skvěle ztělesnila Lucie Žáčková, se ocitá mezi dvěma muži. A Markéta Stehlíková coby Viera Husáková hlučně pochoduje v uniformě po pokoji před zrakem svého manžela. Že tak činí, aby ukojila jeho všudypřítomnou potřebu evokace kriminálu, kde byl v rámci procesů vězněn v 50. letech, a že se ho v důsledku toho sama děsí, zůstává bohužel autorsky nevytěženo. Stejně jako závěrečný nosný nápad připodobnit Martu Gottwaldovou k Shakespearově hlavní nositelce zla Lady Macbeth. Podobně jako se této dramatické postavě zjevují v představách oběti, jejichž krev nemůže smýt z rukou, straší Gottwaldovou "číslíčka" ze seznamů popravených politických vězňů.
Jedinou významnější nadstavbou je jakýsi pohádkový rámec, do něhož Dianiška hrdinky klade. Nahrazuje jím své oblíbené citace většinou béčkových akčních filmů, místo nichž tentokrát odkazuje k československým pohádkám.
V podání hereček, které se jako první dámy s korunkami na hlavě stylizují do rolí zakletých princezen, zazní několik ortodoxně známých písní jako Kdybych byla vlaštovkou z Koloběžky první, Slza z tváře padá ze Šíleně smutné princezny, a to včetně dramaticky vlající záclony v pozadí, nebo Kdyby se v komnatách z Princové jsou na draka. Dojde i na motiv kouzelného prstenu a pláště ze seriálu Arabela.
Trochu nelogicky a mimo stanovený rámec se v momentu, kdy Edvard Beneš přijímá mnichovskou dohodu, ozývá hit The Show Must Go On od kapely Queen. Většina citované hudby je iniciační pro generaci Tomáše Dianišky, která dospívala v 80. a 90. letech. Těžko odhadnout, zda jí porozumí i mladší diváci.
Tato úvaha platí prakticky pro veškerou autorovu tvorbu. Poprvé však u něho vadí i jistá jazyková nedbalost, kdy postavy ukotvené ve všeobecném povědomí - včetně Václava Havla známého svou řečovou vadou - mluví směsí současného jazyka a staršího výraziva.
Když se Havel v inscenaci vrací z výkonu trestu na Hrádeček, má na hlavě čelenku se sobím parožím, aby i méně pozornému došlo, že ho Olga podvádí. Takových polopatismů a povrchností novinka obsahuje mnoho, což by nevadilo, kdyby je však Dianiška budoval ve vlastním fikčním světě, zábavně parazitujícím na skutečnosti. V Zakletých dámách se však spíš drží historie, kterou různě degraduje či karikuje. A to je na hitmakera jeho formátu přece jenom málo.
Výraznou oporu naopak tvůrce našel v hercích Činoherního klubu, kteří zvládají nadsázku, a přesto si zachovávají jistý civilismus. Vedle představitelek hlavních ženských postav vynikají i Vasil Fridrich, Jakub Burýšek a Václav Šanda, dělící se o zbytek figur včetně čtveřice prezidentů.
Nápad uchopit bez piety životy prvních dam, jejichž osobní ženské tragédie skončily dokonale zastřené velkými dějinami mužů, rozhodně nebyl od věci. Zasloužil by však důslednější zpracování ne s banálním, ale vynalézavějším humorem.
Divadlo
Tomáš Dianiška: Zakleté dámy
Režie: Tomáš Dianiška
Činoherní klub, Praha, psáno z představení 17. prosince, nejbližší reprízy 22. a 27. ledna.
