Vyděšená matka přichází na urgentní příjem se svým malým synem. "Vůbec nevím, co se mu stalo, najednou nereaguje," říká roztřeseným hlasem. "Je prostě úplně koženej, celý den byl v pohodě," přechází do pláče. Skupina lékařů mezitím chlapce začíná vyšetřovat a snaží se z překotné výpovědi matky zjistit, co se stalo. V nemocnici je zmatek, doktoři navíc musí přesvědčit radiologa, že je namístě udělat dítěti rentgen.
Tato situace se jeví velmi realisticky, jedná se však o simulaci pro studenty 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Režisér Jindřich Andrš v krátkém dokumentu nazvaném Tělo-duše-pacient zachycuje právě to, jak se medici a medičky učí komunikovat s pacienty, sdělovat jim závažné zprávy či jednat ve vypjatých situacích.
Andrš na sebe upozornil v roce 2020 dokumentem Nová šichta o havíři, který se rekvalifikoval na ajťáka. Druhá lékařská fakulta nyní filmaře oslovila, aby vytvořil dokument k jejímu 70. výročí. Zpracování bylo na něm. Během návštěv výuky si všiml, že studenti nejvíce oceňují právě zážitkové předměty a hodiny zaměřené na komunikaci.
"Chtěl jsem také zachytit moment, kdy si medik začne uvědomovat, co vlastně znamená být lékařem," vysvětluje svůj záměr. "Mají sice nějaké praxe, ale měl jsem z nich pocit, že trpí tím, jak si ty opravdu lidsky těžké situace nezažijí a museli by k nim přistupovat metodou pokus-omyl. Říkal jsem si proto, že jestli je co oslavovat, jsou to právě tyto předmět," dodává.
Je možné nevyhořet?
Andrš zvolil pozorovací metodu. Kromě cvičného zásahu u matky, která přivedla nereagující batole, sledoval studenty a studentky také při nácviku sdělování špatné zprávy a jednu medičku doprovodil na takzvanou K10. Zkratka označuje předmět, kdy studenti deset dnů sledují zkušeného lékaře při práci a účastní se s ním vizit i ambulantních vyšetření.
Právě tato forma výuky na dokumentaristu udělala největší dojem. Na operační sál s kamerou provázel aspirující anestezioložku Simonu a jejího staršího kolegu Vojtěcha. "Byl pro mě hrozně silný zážitek, jak se Vojta dokázal napojit na každého pacienta. Převáděl člověka do nevědomí s velmi pozitivní energií. Zároveň je to intimní moment," popisuje.
Mladý anesteziolog, který pacientku před operací křečových žil dokázal vmžiku zbavit strachu, režiséra zaujal natolik, že o něm vytvořil ještě audiodokument pro Český rozhlas nazvaný Nevyhořet. V něm mimo jiné zkoumá, zda může mladý lékař vydržet pracovat s takovým zápalem, aniž by "vyhasnul".
Devětadvacetiletý Andrš sice sám pochází z lékařské rodiny, vše na fakultě nebo v nemocnici však pro něj bylo nové. Stejně jako v případě Nové šichty jej zajímala i pracovní kultura lékařů. Popisuje ji jako založenou na sounáležitosti lidí s různým vzděláním a z různých sociálních vrstev.
"Přesto je do značné míry velmi soutěživá, není třeba moc zvykem přiznávat vlastní chyby či nevědomost. Přitom při simulaci s maminkou a dítětem se ukázalo, že nejdůležitější je komunikace - a to i mezi lékaři navzájem," poznamenává.
Komunikace s pacientem je alfa a omega
Právě na neadekvátní nebo nedostatečnou komunikaci personálu si přitom pacienti stěžují nejčastěji, jak informovaly třeba Hospodářské noviny. Školy její výuku přestaly brát na lehkou váhu teprve nedávno.
Šárka Tomová je na 2. lékařské fakultě garantkou předmětu Profesní komunikace. Učí jej bezmála 20 let, teprve od posledního letního semestru ale začal být povinný. "Dříve to byla vždy součást nějakého velkého klinického předmětu. Začínalo se opravdu jen hrstkou informací," vzpomíná.
Důležitost svého předmětu musí stále někdy obhajovat. Správná komunikace s pacientem je ale z jejího pohledu "alfou a omegou". Studentům a studentkám se snaží vštípit třeba rozdíl mezi posloucháním a nasloucháním, které má podle ní jinou kvalitu. "Pacient umí dodržovat léčebný režim, ale pokud se mezi ním a lékařem nevytvoří prvotní vztah, může to drhnout," upozorňuje.
Záleží nejen na volbě slov, ale také na výrazu ve tváři nebo vzdálenosti od ošetřovaného. Správná komunikace navíc může pomoct s dobrým stanovením diagnózy. "To dokládá řada studií," říká Tomová. Své bývalé studenty a studentky prý v nemocnici pozná tak, že se na ni na chodbě usmějí. "Ne strojeným, ale opravdovým úsměvem," chválí si.
Vstřícnost se dá naučit
Tomová používá inovativní metody, mediky třeba během simulace natáčí, aby pak mohli svůj výkon lépe reflektovat. Do výuky zve také herce, kteří ztvární třeba agresivního pacienta. "Pokud totiž tuto roli hrají spolužáci, jsou k sobě navzájem vstřícní. U některých situací ale zase medici oceňují, že si vyzkoušejí i postavu pacienta. Týká se to třeba práce s rodiči," upřesňuje pedagožka.
Je přesvědčená, že komunikaci se mohou naučit i studenti a studentky, kteří nejsou přirozeně empatičtí nebo se toho obávají. "A to díky prožitku, který je principem mého předmětu, opakováním a zpětnou vazbou," vyjmenovává. "Nejsem tak naivní, abych si myslela, že při kvantu práce bude jejich komunikace vždy ukázková. Ale věřím, že chápou, proč se vyplácí být k pacientovi vstřícný - alespoň vizuálně - a že slušnost se zkrátka vyplácí," dodává.
Režisér Jindřich Andrš dokument Tělo-duše-pacient zveřejnil zdarma na YouTube. "Od začátku jsme to pojali jako neziskový projekt. A nakonec jsme si vybrali platformu YouTube, aby byla osvěta co největší," uzavírá.
Video: Dokumentární film Tělo-duše-pacient
