Skoro extatickou scénou začíná celovečerní hraný film Smetana, který tuto neděli večer vysílá Česká televize. Decentně jím připomíná, že letos uplynulo 200 let od narození a 140 roků od smrti slavného komponisty. Ten se v daný moment nachází na vrcholu tvůrčích i fyzických sil. Následovat bude propad do chaosu a odstřihnutí od vnějšího světa v důsledku ztráty sluchu.
Scenárista Martin Šafránek a režisér Marek Najbrt se zaměřili na posledních zhruba 15 let skladatelova života, což jim umožnilo vměstnat Bedřicha Smetanu do oblíbeného schématu životopisných dramat. Vykreslují ho vesměs jako tragického, nepochopeného a trpícího génia, který se kvůli velkým emocím, ideálům a egu minul s dobou.
Časový rámec poskytla paralelně se odvíjející historie Národního divadla. Děj začíná položením základního kamene v roce 1868 a končí opětovným otevřením budovy v listopadu 1883, kdy provoz zahájila Smetanova opera Libuše. Vznik tohoto ani jiných děl ale nestojí v popředí. Autory melodramaticky laděného filmu zajímají hlavně vztahy.
Smetana je jedním z vrcholů atypického vztahového trojúhelníku. Ty další tvoří umělcova druhá manželka Betty a spisovatelka Eliška Krásnohorská. Prakticky založená Betty v podání Sarah Haváčové je pro něj především múzou zajišťující domácí pohodlí, pevným bodem v proměňujícím se světě. Na jeho koncerty ale nechodí, hudbou nežije.
S emancipovanější Krásnohorskou, která hlavně zásluhou herečky Denisy Barešové nevyznívá zcela ploše a naivně, Smetana oproti tomu může sdílet i intimitu tvorby. To mu ale nestačí. Doufá, že literátka rozšíří početný zástup jeho milenek. Autor Mé vlasti se nedokáže vzdát ani jedné z žen. Každá naplňuje jiné jeho potřeby. V důsledku ale ubližuje oběma.
Václav Neužil mladší hraje Smetanu jako muže plného vášně, kterou oproti orchestru nedokáže krotit. Opakovaně propadá vzteku a chová se hrubě vůči nejbližším, aby se později stejně horlivě omlouval a usmiřoval. Pětačtyřicetiletý český herec působí také s hustými vousy až příliš mladistvě a energicky. Možná šlo ale o způsob, jak vystihnout hudebníkův naturel.
Smetanovo impulzivní jednání a překotná mluva v sobě mají zbrklost mládí. Když během oslav Nového roku tančí středem sálu, je v tom rychlost, nikoliv elegance. Nejdynamičtější scény tvůrci prokládají záběry praxinoskopu, optické hračky se sérií statických obrázků, které po roztočení vytvářejí iluzi plynulého pohybu. Princip zařízení vystihuje Smetanovu manickou energii, neschopnost zůstat stát, a později i prudké změny nálad.
Jeho horkokrevnost je jedním z důvodů, proč nenachází shodu s Františkem Riegerem a ostatními národními buditeli. Nechová k nim respekt, jaký automaticky očekávají. Mají ho za příliš extravagantní, nevyzpytatelnou figuru. Minimálně v tomto ohledu připomíná Zdenku Havlíčkovou, jak ji v nedávné minisérii Dcera národa pojala Antonie Formanová. V ostatních směrech ale tvůrci filmu Smetana přistupují k historii konvenčněji.
Nabízelo by se stylizovat dlouhovlasého skladatele jako rebelující popovou hvězdu. Něco podobného si už v roce 1975 dovolil britský filmař Ken Russell ve snímku o klavíristovi Ferenci Lisztovi, který byl Smetanovi vzorem v hudbě i módě. Svou Lisztománii koncipoval Angličan jako proud vědomí, divokou koláž obrazů, v nichž reálná historická osobnost splývá s mýtem.
Režiséra Marka Najbrta bourání národních mýtů evidentně baví a dokáže při něm být velmi nápaditý, viz jeho autorské filmy Mistři nebo Protektor. Při natáčení zakázkového Smetany se ale zřejmě musel držet zkrátka.
V Najbrtově filmografii má novinka nejblíž k nezáživnému seriálu Já, Mattoni z téhož historického období. Nesnaží se o revizionismus. Vypráví lineárně, ne modernisticky. A většinu stominutového děje zaplňuje fádními dialogy herců v kostýmech.
Smetana je současně plný příslibů, že by mohl být víc než dalším strnulým pomníkem věhlasnému muži. Úvodní sekvence lovu bažantů například představuje protagonistu jako nenasytného predátora. S podobnou lačností se později vrhá na ženy. Tento "živočišný" motiv ale není pořádně rozveden. Hrdinovo sobectví a egoismus nevedou k trestu či prozření. V závěru přichází akorát nadšený aplaus publika, který veškerou Smetanovu temnotu rozhání.
Do prázdna nakonec vyšumí i Smetanův spor s upjatými obrozenci nebo Bettyin mimomanželský poměr s důstojníkem rakouské armády. Ambiciózní snaha ukázat skladatele ve veřejné i soukromé sféře, a přitom neopomenout perspektivu jeho manželky, milenky i rivalů, vede k útržkovitosti. Film postrádá jednotící dějovou linii a gradaci.
Alespoň v jednotlivých scénách se Najbrtovi nicméně daří sugestivně zpřítomnit nepokoj tvůrčí duše a paniku člověka čelícího vlastní bezmoci. Silné emoce a duševní vzepětí, které protagonista zažívá při dirigování, vyjadřuje vyšší kadence střihů a asociativní pásmo obrazů, skládaných za sebe v rytmu hudby.
Když Smetana přestává slyšet, kamera se přiopile kývá a obrazovku zaplavují horečnaté vize podkreslené drásavou ambientní hudbou.
Nápadité tvůrčí výboje ale trvají jen chvilku a poté vždy následuje několik minut jako z historické telenovely, kdy Betty žárlí, Bedřich křičí a Eliška se tváří překvapeně. Byť se odehrávají v hezky nasvícených interiérech i exteriérech a herci s herečkami dělají, co můžou, aby splynuli s postavami, pro které se typově moc nehodí. Stačilo by změnit jména aktérů a mohlo být jít o kterékoli jiné biedermeierovské drama z produkce České televize.
Když měl v roce 1955 premiéru první film o Bedřichu Smetanovi, drama Z mého života od Václava Kršky, dobová kritika psala o sentimentalitě, idealizaci a tříšti nápadů, ve které se tradicionalismus potkává s experimentálními postupy.
Idealizaci a sentimentalitě se Najbrt se Šafránkem víceméně vyvarovali, to třetí ale platí také pro jejich snímek. Snad za dalších 70 let někdo konečně najde ten správný klíč.
