Ve vnitrobloku jednoho činžáku na pražském Starém Městě visí na zábradlí velká malířská paleta. Příchozí vítá jako vývěsní štít, snad aby se nikdo nemohl splést, že právě tady je ateliér Josefa Bolfa. Dekoraci prý zdědil po předchozím rezidentovi.
Dvaapadesátiletý přední český výtvarník v ateliéru tráví takřka každý den, přichází ráno a odchází vpodvečer. "K práci potřebuji denní světlo," vysvětluje. To do relativně velkého prostoru o rozměrech menšího bytu proudí dvěma střešními okny. Bolf se ale také chce jako otec dětí, které vychovává s malířkou Janou Vojnárovou, věnovat rodině, a tak se snaží odcházet rozumně.
Nepracuje lineárně, na patnáct nebo dvacet minut se hluboce noří do malby, pak vznikající dílo na chvíli opouští. "Potřebuju se na to plně soustředit, ale ne v běžném významu slova. Musím být v daném okamžiku," vysvětluje. Někdy se jde na chvíli projít, když mu nejde malovat vůbec, v ateliéru se prý pokouší uklízet. "Abych měl pocit, že alespoň něco dělám," směje se.
Místnost je plná tvůrčího nepořádku - pláten, barev, řezáků, knih o umění a časopisů. Rozmalovaný na stojanu leží pouze jeden obraz. Před pár dny totiž Josef Bolf zahájil svou nejnovější výstavu v pražském DOX a nyní začíná pomalu znovu pracovat. "Teprve poslední dva nebo tři dny," upřesňuje. Je přesvědčený, že k tvůrčímu procesu patří i pochybnosti. "Zrovna teď třeba pochybuji o tom, jestli byl dobrý nápad postavit celou výstavu na malých formátech. Je to ale v pořádku, pochybnosti k malování patří," přiznává před návratem k větším formátům.
Tuto vizi měl už od výstavy v Národní galerii, kde roku 2019 představil asi dvacítku malých prací. S kurátorem aktuální přehlídky Otto M. Urbanem nakonec došli k tomu, že její těžiště bude právě v drobných rozměrech. Malá čtvercová plátna se táhnou jako pás po stěnách holešovického centra DOX, tu a tam se mezi ně vloudí i větší obraz.
Josef Bolf se k zaujetí drobnou malbou propracoval náhodou. Chtěl zužitkovat různé ústřižky pláten, které se mu nahromadily v ateliéru. "Dělal jsem si na ně takové studie k větším obrazům. A postupně se začaly rozvíjet jako samostatný žánr," popisuje. Většina malířů tíhne k velkým plátnům, na nichž se mohou patřičně rozmáchnout. "Já jsem ale v tu chvíli potřeboval o obrazech i výstavě uvažovat jinak. Baví mě, že na malé ploše musím tah namísto rozmachu zastavit," popisuje jiný způsob práce s gesty.
Aktuální výstavu nazval Melancholie vnějších mezí. Nejedná se o ucelený soubor obrazů, ale výběr z posledních přibližně osmi let. Dohromady má skládat mozaiku jeho vnitřního světa. "Maluje je s intenzitou, která mu dává alespoň iluzi, že se jeho vnitřní svět dokáže spojit s tím vnějším," napsal kurátor Urban.
Zásadním tématem jsou pro Bolfa už mnoho let vzpomínky a vlastní dětství. Jeho skicák, který lze na výstavě spatřit v malém kinosále, obsahuje spoustu zdeformovaných dívčích, ale častěji chlapeckých portrétů, kterým se kůže roztéká jako vosk nebo ji mají rozparcelovanou fixem. Připomínají zvíře jdoucí na porážku.
Oproti předchozím letům ale umělec vnímá, že se jeho obrazy drží vzpomínek na vyrůstání méně rigidně - spíše na symbolické rovině - a jsou otevřenější různým interpretacím. Četně se na nich objevuje například sídliště, dnes už spíše jako typizovaný panelák než odkaz na konkrétní místo. "Dřív jsem na dané lokace, třeba ke škole, dokonce chodil, fotil si je a snažil jsem se to místo, samozřejmě s nějakými chybami, přenést," srovnává se svými předchozími postupy malíř, který vyrůstal na pražském Jižním Městě.
Sídliště je pro něj záležitostí vzpomínek, ne něčím, co se vztahuje k dnešku. Ve tvorbě z posledních let se objevují také galaktické výjevy, obrazy hvězdných mlhovin vyvedené na drobných plátnech, jimž dominují růžová, fialová nebo zelená. "Přemalovával jsem fotky z Hubbleova vesmírného teleskopu a pak jsem si uvědomil, že se vlastně také vztahují k minulosti. Že obraz, který se k nám donese, je už historie," vysvětluje. Asi šest černobílých fotek vesmíru má přilepených také na stěně ateliéru. Zároveň ale svůj postup reflektuje. "I když si myslíme, že malujeme minulost, malujeme ji vlastně tak, jak ji vnímáme teď, v daný okamžik," přemýšlí.
K dětství se vztahuje i jedna z technik, kterou je vyškrabávání namísto nanášení barvy. Tímto způsobem na malých malbách zpracovává některé detaily. "Jde o nanášení tuše na voskovku. Tuš se následně seškrábe. Učí se to už v mateřských či základních školách. Je v tom ale také odkaz na renesanční fresku. Baví mě, že tradičně se v malířství barva nanáší, kdežto já ji zde odkrývám. Podobně jako se odkrývají různé vrstvy člověka v psychoanalýze," přirovnává.
Bolfova díla v průběhu let získala mediální přízvisko "temná", on se s ním ale příliš neztotožňuje. "Je to spíš únavné," hodnotí. Svou tvorbu vnímá hlavně jako klíč k vlastnímu poznání, zmiňuje, že je sám pro sebe stále záhadou. Výtvarné umění podle něj zároveň může sloužit coby prostředek, jak se podívat na svět očima někoho jiného. Přiznává ale, že - jak napovídá název výstavy - má sklony k melancholii, která k němu přichází i zvnějšku. "Nežijeme v jednoduché době, ve světě je spousta konfliktů, a tak je možná moje tvorba i projevem určité bezmoci," říká.
