Samara Joy až takový náboženský zápal nesdílí, zápal pro zpěv však ano. A minimálně v Americe dnes bývá popisovaná jako někdo, kdo obrací na jazz nejmladší generaci. Možná "první jazzová pěvecká hvězda generace Z", jak napsal deník Wall Street Journal, má 1,3 milionu sledujících na sociálních sítích a dostala už tři ceny Grammy včetně té pro objev roku. Porotci jí vloni dali přednost před stadionovými kapelami typu rockových Måneskin.
Pověst mimořádného talentu mladá Američanka potvrdila tuto sobotu na brněnském Jazzfestu. Ve vyprodaném Sono Centru ji sedm stovek lidí navzdory už rozsvíceným světlům v sále nakonec vytleskalo na dva přídavky. Máloco v jejím suverénním projevu prozradilo, že Samara Joy je teprve ročník 1999, ani ne před třemi lety dokončila školu a debutovala v době pandemie.
Na pódium přichází až za doprovodu hrající kapely. Na vysokých podpatcích, v červených šatech, s velkými zlatými kruhovými náušnicemi, kudrnatými vlasy až pod ramena a zlatými prsteny na rukou je nepřehlédnutelná, jako hvězda se ale nechová. "Vydržíte ještě dvě skladby?" ujišťuje se v jednu chvíli. "Teď zazpívám něco, co jsem složila sama, ale nebojte, bude to krátké," ubezpečuje před jedinou původní kompozicí večera.
Triu spoluhráčů vedenému klavíristou Cameronem Campbellem opakovaně poskytuje prostor, aby hráli dlouhá instrumentální sóla, přičemž sama odchází na stranu a poslouchá. Po každé písni o sobě publiku něco málo řekne, aby ji poznalo. "Touhle skladbou si občas dodávám odvahu, když všechno kolem mě sviští, neustále musím dělat nějaká rozhodnutí, kterým směrem pokračovat dál, a já si přitom pořád připadám jako malá holka," říká v narážce na svůj raketový vzestup.
Až operní hlas
Rodačka z newyorské čtvrti Bronx vyrůstala v hudební rodině. Prarodiče kromě ježdění s kazatelskou dodávkou účinkovali v gospelové skupině, otec vyjma zpěvu hrál na basu a navíc měl doma nahrávací studio. Rodinné sešlosti třeba na Den díkůvzdání končily u klavíru.
Samara Joy coby teenagerka začala zpívat gospel v kostelním sboru. Překonat ostych ji učil otec. "Říkal: 'Ti lidi nechodí na mši kvůli tobě. Chodí za něčím, co je přesahuje, a jestliže jsi byla vybraná, abys v tom hrála roli, má to nějaký důvod. Takže se netrap tím, že musíš být dokonalá a zpívat ze všech nejlíp,'" vyprávěla v rozhlasu, jak se naučila soustředit ne na sebe, ale hudbu. Až pak objevila jazz, který vystudovala na newyorské konzervatoři.
Zpívá ho mimořádně. Samara Joy navazuje na velké jazzové hlasy 20. století, disponuje skutečně oslňující technikou a neobyčejným rozsahem, což v Brně dokazuje každou skladbou. Podobně jako před 100 lety narozená Sarah Vaughan má pevný, krémový kontraalt, z nějž neustále skáče do sopránových výšek a písně v nich končí nejrůznějšími trylky či melismaty. Bylo víc než příhodné, že Samara Joy v roce 2019 zahájila kariéru vítězstvím v soutěži pojmenované právě po Saře Vaughan.
Jiné než v USA
Jedním z porotců klání byl oceňovaný producent Matt Pierson, podepsaný pod nahrávkami hvězd jako Brada Mehldaua, s nímž následně Samara Joy natočila obě dosavadní alba. Zejména na tom druhém, vydaném už pod velkým labelem, pracovala s estetikou 60. či 70. let minulého století a zpívala převážně jazzové standardy, tedy v žánru všeobecně známé skladby nejčastěji z broadwayských muzikálů.
Koncert v Brně je překvapivě jiný. Nejenže mladá pandemická hvězda z desek zařazuje jedinou věc, coververzi Guess Who I Saw Today z repertoáru zpěvačky Carmen McRae. Naživo mnohem víc než na albech skáče hlasem mezi oktávami. Vysloveně na této dovednosti v Sono Centru staví coververzi singlu Tight, za nějž dostala zatím poslední Grammy a který je hlasovou exhibicí opravdu sportovního ražení.
Místy je to skoro nejazzové, když kapela na několik vteřin přestane swingovat, aby pěvkyni udělala prostor pro téměř operní akrobacii na svrchní hranici rozsahu.
Naopak prací s dynamikou, dokonalým rytmickým cítěním a frázováním Samara Joy navazuje na nejlepší jazzové zpěvačky. Má úžasné vibrato, čistě vyslovuje, takže je jí rozumět každé slovo. A nepůsobí chladně. Možná právě v tom se odráží gospelová průprava a otcovy rady: že zpěv není jen o technice, ale také procítěnosti, feelingu, kontaktu s posluchači.
Skladbu Tight zpívala Betty Carter, do jejíhož repertoáru Američanka v sobotu sahá stejně často jako po skladbách spojených se Sarou Vaughan nebo Carmen McRae. Například když uvádí balady Beware My Heart a Spring Can Really Hang You Up The Most. Obě herecky prožívá, jako by vyprávěla příběh se zkušeností člověka o desítky let staršího.
Kapela, po většinu večera swingující, se v tu chvíli ztiší do pianissima a navozuje komorní atmosféru, zatímco Samara Joy opřená o vysokou stoličku u klavíru zpívá na hranici slyšitelnosti. I to je rozdíl oproti deskám. V takové míře si to Američanka může dovolit spíš v Evropě, kde lidé více poslouchají, než v USA, kde se při koncertech v jazzklubech běžně večeří a interpret musí hlavně bavit.
Konec dobrý, všechno dobré
Odvážnější než na deskách je i výběr skladeb. V Brně často spojuje dvě dohromady. Na jazzovou zpěvačku nezvykle zařazuje za celý večer jen jedno blues, Buzz Me od swingového saxofonisty Louise Jordana, a jedinou věc s latinskoamerickým rytmem: Nica’s Dream, kterou Češi znají z podání Yvonne Sanchez.
Oproti koncertům v USA, kde před Vánoci vystupovala s celou rodinou a gospelovými příbuznými, také v Brně nezpívá nic francouzsky ani portugalsky.
Chybí všeobecně známé hity typu 'Round Midnight nebo Someone to Watch Over Me, jež možná z iniciativy vydavatele zařadila na album. Místo nich Samara Joy sympaticky odvážně demonstruje techniku zvanou vocalese, což znamená, že zpívá texty na instrumentální skladby nebo sóla, jako to dělali dříve Jon Hendricks nebo dnes Kurt Elling. Sama takto otextovala náročné kompozice Reincarnation of a Lovebird basisty Charlese Minguse nebo Lonely Woman od saxofonisty Ornetta Colemana. A obě patří k vrcholům koncertu.
Neprvoplánové jsou i skladby od pianistů: Dreams Come True od Sun Ra, Ugly Beauty zkomponovaná Theloniem Monkem nebo Peace od Horace Silvera, jejž pojímá jako duet se svým klavíristou. "Berte to jako vzkaz, že takhle chci, aby svět vypadal, a tímto směrem ho máme měnit k lepšímu," vzkazuje Samara Joy, načež mírový apel z konce 50. let minulého století zakončuje výzvou "Neříkejte, že je to nemožné / Mír je možný pro všechny". Aby si to někdo nevyložil špatně: Američance asi leží na srdci spíše v USA sledovanější situace na Blízkém východě než ruská válka na Ukrajině.
Na obou jejích deskách byl stěžejní mladý italský kytarista Pasquale Grasso. V Brně chybí, přesto triu vedenému klavíristou Cameronem Campbellem nelze cokoliv vytknout. Výborní jsou dánský violoncellista přeučený na basistu Felix Moseholm i bubeník Evan Sherman. Většinu večera vycházejí z tradičního zvuku 60. a 70. let minulého století typu straight-ahead, který decentně modernizují, aby nezněl jako retro.
Tak nepůsobí ani Samara Joy, která přes vší úctu k tradici vyzařuje svěžest. Teprve čtyřiadvacetiletá zpěvačka je navzdory okamžité slávě na začátku, všechno ji teprve čeká. Už teď nicméně ohromuje hlasem. A působí sympaticky pokorně. Nejdelší proslov v Brně věnuje svému učiteli, dnes již nežijícímu klavíristovi Barrymu Harrisovi, za nímž v jeho téměř devadesáti letech docházela na vyhlášené jazzové lekce, "každé úterý od šesti večer do půlnoci za patnáct dolarů", jak vypráví. A dobře seřazené má i priority. Víc než zisk Grammy ji prý potěšilo, když i dědeček kazatel, zprvu se stavící negativně k její kariéře, uznal, že zpívat jazz nakonec není tak hrozné.
Koncert
Samara Joy
(Pořádal Jazzfest Brno)
Sono Centrum, Brno, 13. dubna.
