Skutr už několikrát ukázal, že dobří činoherní režiséři vnímaví ke světu hudebního divadla dokážou s operou udělat zázraky - jedním takovým byla ostravská inscenace Julietty od Bohuslava Martinů, druhým Hoffmannovy povídky skladatele Jacquesa Offenbacha, které nastudovali v Brně. V obou případech těžili z hravosti, imaginace, humoru, výborného herectví a lehkosti v konkrétních gestech i celku.
Rusalka vypráví o lesní víle, která je kvůli lásce k člověku ochotná vzdát se všeho včetně své nadpřirozenosti. Podstatnou část příběhu postavy na jevišti trpí a některé nakonec i umírají, takže stejný princip tu aplikovat nešlo. A nezdá se, že by režiséři objevili jiný, který by fungoval stejně dobře.
Podle svých slov pojali Rusalku jako mýtus o touhách a vášních, o tom, že hranice mezi člověkem a nadpřirozenými živly nelze překročit, a pokud ano, pak je třeba počítat s následky.
Tvůrci sympaticky nestavějí velké konstrukty, nepřebíjejí původní vyprávění jiným. Libreto čtou čistě a operu vykládají vlastně tradičně. Odpůrci moderních inscenací se sice pro jistotu bouřili už předem, v tomto případě však zbytečně. Pokud si člověk odmyslí scénografii a tanečníky, dostane příběh o vodní víle tak, jak ho Dvořák s libretistou Jaroslavem Kvapilem v roce 1900 napsali, se vší lyričností vyprávění i tíhou, které nese. Očekávání však byla oprávněně vyšší.
"I když člověk nerozumí, proč je život nefér, Rusalka jako by říkala: jo, nefér je, ale prožitek z něj je tak krásně silný, že ho budu ráda žít znovu," řekli v rozhlasu Kukučka s Trpišovským.
Prožitek Rusalky je už z libreta ohromně silný, přesto divák chce, aby i jemu při tom prožívání vyschlo v krku a srdce bušilo nesnesitelně, zběsile. Režijní výklad nicméně zůstává v základní rovině a emoce především na jevišti. Postavy, jejich jednání i vzájemné vztahy nezanechávají mimořádný dojem.
Radost pro oči přináší scéna Martina Chocholouška protkaná světelným designem Karla Šimka. Jednoduchá, funkční, založená na chladném zrcadlení, pohrávání si s bludnými světýlky a několika prvky, které dokážou jedním pohybem proměnit náladu. Když se při Rusalčině árii na scénu snesou dva obří Měsíce a pojmou do sebe mužskou postavu, posluchač si připadá jako v jiné dimenzi z románů japonského spisovatele Harukiho Murakamiho.
Na pomezí reality a pohádky se vkusně potkávají kostýmy Simony Rybákové. Prodlouženou ruku aktérů, jejich sil, tužeb i úzkostí tvoří taneční company v choreografii Jana Kodeta.
Uznávaný dirigent Tomáš Netopil se do Národního divadla vrátil po dvanáctileté pauze. Jasně ví, co chce, a orchestr jeho vizi dobře naplňuje. Z technicky přesného hraní staví výrazně kontrastní plochy, civilně, s důrazem na absolutní zvukovou konkrétnost důležitých motivů v jednotlivých nástrojových skupinách, s přesně vystavěnými frázemi.
Když zpívají sólisté, dirigent hudebníky maximálně tlumí, kdežto instrumentální mezihry naopak vynáší s náhlým náporem zvukové masy. Nabízí tak dobrodružný poslech, který v mnoha pasážích odkrývá trochu jinou příchuť, než na jakou je člověk zvyklý. Netopil tím ale stimuluje spíš ratio, intelektuální vnímání hudby. Tu romantickou dvořákovskou vlnu, která člověka bezohledně nabere, vynese nahoru, zastaví v čase a zase konejšivě snese zpátky na zem, přenechal dobrovolně ostatním dirigentům.
Silné charisma, mužskou jiskru a úplnou vokální jistotu předvádí v roli Vodníka slovenský basbarytonista Peter Kellner. Kdykoli zpívá, rozporuplné dojmy ustupují do pozadí a jeho žalozpěv nad Rusalkou ve druhém dějství (Celý svět nedá ti, nedá) se zařízne jako železná koule, kterou si posluchač dobrovolně připoutá k noze a pak se jí blaženě nechá stáhnout pod vodu.
Velká zkušenost s rolí Rusalky je slyšet od představitelky hlavní role, sopranistky Kateřiny Kněžíkové. Se svým hlasovým materiálem nakládá chytře, prakticky celé první dějství zpívá velmi úsporně, což si díky hudebnímu porozumění s dirigentem Netopilem může dovolit. Její árie o měsíčku vyznívá jako dívčí zpívání u jezera, prosté, nezatížené.
Ve třetím dějství se Kněžíková prozpívá k větší probarvenosti i plnějšímu objemu a největší intenzitu s katarzním účinkem si nechává na závěrečný výstup. To je známka kumštu.
Výbornou komickou dvojici tvoří vokálně suverénní Jiří Hájek v dvojroli Hajného a Lovce s islandskou mezzosopranistkou Arnheiður Eiríksdóttir. Ta ztvárnila Kuchtíka, respektive Kuchtičku.
Ježibaba Lucie Hilscherové bude s dalšími odzpívanými reprízami určitě jistější a uvolněnější - je na co se těšit. Princ ukrajinského pěvce Michajla Malafije patřil k tomu méně přesvědčivému, co během premiérového večera zaznělo, a Cizí kněžna v podání Ester Pavlů byla jevištně atraktivní, ale zpívala nedobře. Ani trio lesních žínek, jež tvořily Yukiko Kinjo, Alena Grach a Alžběta Vomáčková, neznělo vyrovnaně a zdravě.
Nová Rusalka v Národním divadle je dobrá inscenace. Její síla tkví v některých pěveckých výkonech a jiném čtení partitury. Čas a reprízy ukážou, do čeho může celek dozrát.
Opera
Antonín Dvořák: Rusalka
Režie: Skutr
Dirigent: Tomáš Netopil
Národní divadlo, Praha, premiéry 8. a 10. března, nejbližší reprízy 20., 26. a 31. března.
