Nové album Kaleidoscapes uskupení nazvaného Hlaskontrabas Oktet završuje tříletou práci. Hudební projekt začal jako duet zpěvačky Ridiny Ahmedové a kontrabasisty Petra Tichého, kteří spolu tvoří již přes dvě dekády. Za ta léta se rozrostl na okteto. Ve všech skladbách se snoubí čtyři hlasy s čtyřmi basy. Každou má na svědomí jiný autor, ale právě unikátní nástrojové obsazení podle umělkyně všechny spojuje. Sama napsala hned první skladbu Kuleri be. "Když slyším jednotlivé tóny a melodie a zavřu oči, vidím barevné linie, které se mi proplétají před očima. Tahle skladba je hodně pestrobarevná," popisuje.
Do žánrových škatulek se okteto pasuje jen obtížně. A podle hudebnice to ani není potřeba. "Je to přežité. Prostě mě ta hudba buď baví, nebo ne," říká. Pobaveně vzpomíná, jak byla s Tichým nominovaná na cenu Anděl v kategorii world music. "Myslím, že to bylo hlavně kvůli tomu, že se jmenuju Ahmedová a mám etnicky pestré kořeny. Jinak s tím žánrem nemáme moc společného," naráží na svůj česko-židovsko-rusko-súdánský původ.
Část právě vydaného alba vznikala na islandské rezidenci a genius loci tohoto ostrovního státu se do zvuku podle zpěvačky také promítl. "Dvě skladby napsali Islanďani a dvě Norové. V těchto místech běží čas mnohem pomaleji, takže část desky vnímám i jako takové usebrání a vydechnutí," říká. Sama si ale po zveřejnění nahrávky až tolik nevydechne. "V něčem je to úlevné, ale když se něco završí, jsem také neklidná. Hned mě to pudí dělat další věci. Víc spočinout a zastavit se bych se chtěla ještě naučit," přeje si.
Zpátky k hlasu
Aktivit má víc než dost. Působí třeba jako hlasová lektorka ve svém projektu Hlasohled. Zaměřuje se na ty, kdo si přejí hlouběji poznat vlastní hlas, který je podle ní naším nejpřirozenějším nástrojem. Jen se za něj často začneme v průběhu života stydět a bojíme se zpívat. A tak Ahmedová kurzistům pomáhá, aby k němu znovu našli cestu. Ostych prý často začíná v rodinách nebo na základní škole. Chodí za ní pak čtyřicátníci, padesátníci i šedesátníci, kteří touží zpívat, ale mají pocit, že jim to nepřísluší.
"V naší společnosti jako by používání zpěvního hlasu bylo podmíněné tím, že to bude kvalitní výkon. Jsme přesvědčení, že pokud nezpíváme dobře, nemáme to dělat, protože bychom tím obtěžovali své okolí. Spousta lidí proto zpívá jen v autě, ve sprše, v lese nebo dětem. Jakmile by se ale vystavili tomu, že by je někdo slyšel, je to pro ně rizikové. Už si totiž zažili, že je někdo sejmul, ponížil, nebo ošklivě komentoval," říká.
Práce s lidmi, kteří se vracejí ke svému hlasu, ji naplňuje. "Všechny děti jej mají, ale výchova to komplikuje. Často je to silné a dojemné. Baví mě vracet se k základním lidským zkušenostem, jako je společný zpěv v kruhu. Lidé to tak dělávali po tisíce let," připomíná. Před časem vedla workshop v Muzeu romské kultury, v rámci něhož poslouchali nahrávku z 50. let. "Bylo to falešné. Slyšela jsem, že zpívající mají vykotlané zuby, takže šišlali. Přesto z té hudby čišela obrovská radost. Jsem přesvědčená, že zpívat si může dovolit každý," věří.
Sama dobře ví, že zpěv je ozdravný a pomáhá uvolňovat i sdílet emoce. Někdy nás ale může podobně jako psychoterapie dostat do zranitelných míst. I proto se zpěvačka rozhodla, že iniciuje vznik ročního výcvikového kurzu nazvaného Hlas mezi hudbou a terapií. Je určený pro hudebníky, sbormistry a učitele zpěvu, kteří pracují s druhými. "Zpěv je emocionální a může se stát, že se nám s ním otevřou velké emoce. Každý muzikant, který se do práce s druhými pouští, by si měl být jistý, že je schopný tím člověka bezpečně provést," říká.
Už nyní má představu, kam by se propojení hlasu a terapie mohlo ubírat dál. "Ráda bych výhledově zkusila skloubit téma těla a hlasu, vytvořila uzavřenou skupinu, kde bychom reflektovali naše tělesná témata a pracovali přitom s hlasem. Vnímám v tom ale velkou zodpovědnost, protože jsou to velmi niterné záležitosti, a tak to udělám až ve chvíli, kdy si budu jistá, že jsem na to dostatečně odborně vybavená," vysvětluje Ahmedová.
Právo žít v těle
Jejím dalším velkým tématem je tělo. Před třemi lety vzbudila pozornost podcastem Sádlo, který v době pandemických restrikcí odvysílalo Radio Wave. Jednalo se o jeden z prvních českých projektů věnovaných bodyshamingu neboli urážkám na základě vzhledu. Ahmedová v něm ukázala, jak zásadně dokáže celý život ovlivnit třeba pár hloupých poznámek v dětství. Poselství bylo prosté - každé tělo si zaslouží respekt.
Sádlo vyvolalo takový ohlas, že s ní začali sdílet své příběhy další a další lidé. Vznikl tak projekt Moje tělo je moje, který je dnes velkou platformou pořádající třeba i výstavy nebo workshopy pro školní děti. Momentálně se pod jeho hlavičkou chystá také podcastová série, na kterou běží kampaň na Hithitu.
Sama Ahmedová si našla cestu k vlastnímu tělu po konci nefunkčního vztahu s otcem svých dětí, kdy se "rozpadla na kousíčky a znovu se skládala", jak říká. "Došla jsem k tomu, že své tělo můžu mít ráda. Neříkám, že je dokonalé nebo nejzdravější na světě. Ale je živé, funkční a přináší mi spoustu radosti. Mám právo v něm žít," konstatuje.
To, že nejsme srovnaní s vlastním hlasem, podle ní není nepodobné tomu, kdy nepřijímáme své tělo. Obojí vychází kromě jiného z krutých komentářů okolí a nerealistických vzorů, jež přijímáme. Podle zpěvačky dnes například slyšíme tolik studiově upravených hlasů, až si vytváříme mylné představy o tom, jak máme znít. "Obzvlášť mě iritují instagramová videa, kde někdo sedí na louce s kytarou. Ale já slyším, že zvuk je ze studia. Máme pak pocit, že bychom měli na louce zpívat stejně dobře," říká. "Vzhled nedefinuje naši hodnotu. A stejně tak kvalita zpěvu neurčuje, jestli máme právo to dělat," dodává.
Ten nedovzdělanec
Sama zpívá od útlého dětství a nikdy nepřestala. "Naši na mě byli hodní, ale myslím, že když jsem zpívala pořád, muselo to být otravné," vzpomíná s úsměvem. Ke svému nezaměnitelnému stylu se dopracovala skrze jazzovou improvizaci. Nenechala se odradit ani tím, že ji nikdy nevzali na konzervatoř, byť se hlásila mnohokrát. Přesto si z těchto neúspěchů nese trochu pošramocené sebevědomí - i když byla roku 2016 s Petrem Tichým, s nímž tvořila původní duo Hlaskontrabas, nominovaná na cenu Anděl.
Právě o Tichém mluví jako o svém "hudebním manželovi", který ji dokáže podpořit, když o sobě pochybuje. "Je přesvědčen, že o školách to vůbec není. Jenže to můžou říct právě ti lidé, kteří je všechny mají," přemýšlí. "U nás v kapele mají všichni až na jednoho vyšší hudební vzdělání než já. Z toho jsem někdy nejistá, padám do pochybností, jestli nepřekážím," dodává.
Tato nejistota nepolevuje ani s věkem, a tak se ji Ahmedová učí přijmout. "Už mě to tolik neděsí, beru to jako svou součást. Můj vnitřní kritik je velmi silný a je s ním pořád nějaká práce," říká. Spousta dalších věcí se ale s věkem prý zlepšuje. "Kdysi jsem si myslela, že v padesáti už budu odepsaná seniorka. Podlehla jsem ageismu, kterým je společnost prosáklá. Společnost ženské stárnutí hodně stigmatizuje, proto jsem si to představovala pochmurně. Ale realita je jiná. Síly mám pořád hodně, nabyla jsem zkušenosti a uzemnění. Žiju život, jaký jsem si vždycky přála. Spousta lidí mi říká, že vypadám o dost mladší, a myslím, že částečně je to tím, že zpívám a že mě tolik věcí baví," uzavírá.
