reklama
 
 

Recenze: Vodník je neobvyklá detektivka a silná tragédie, škoda filmařských kejklí

16. 4. 2019 13:24
Ve čtvrté části cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice vyšetřovatelka Marie Výrová řeší dosud nejosobnější případ. Brutální vražda nemluvněte z třicet let daleké minulosti natolik pohltí protagonistku, že si vezme volno a začne pátrat na vlastní pěst.

Přitom paradoxně jedním z největších kladů této trojdílné minisérie jménem Vodník, kterou právě odvysílala Česká televize, je, že se tu v klasickém slova smyslu vlastně nevyšetřuje.

Cyklus, který scenáristicky zaštítil Petr Jarchovský a při jehož režii se střídají Jan Hřebejk s Viktorem Taušem, se nyní opět pod Taušovým vedením dostal do vážnější a experimentálnější polohy.

Tauš už druhou částí Modré stíny mnohé diváky zneklidnil, když se kamera v jeho pojetí vzpírala zavedeným televizním konvencím, záměrně přesvětlovala obraz či snímala dialogy způsobem vzdáleným klasické figuře záběr-protizáběr.

Tentokrát se Viktor Tauš pouští do ještě větších stylistických tanců. Začíná na venkovském dvoře koncem 80. let minulého století, kde se svět dospělých a ustaraných rodičů střetává s rozjitřenou myslí náctiletých neteří. Už tady se naplno projeví název minisérie Vodník. Venku křičí děcko v kočárku, otec i matka na nervy a dívky si ve svém domečku čtou Erbenovy děsivé balady.

Kamera přitom mnohé události líčí v lyrizujících zeleno-červených "vodnických" odstínech - ať už pomocí odlesků korálkového závěsu, či s využitím svícení. Brzy pak dojde na nepříjemně reálné provedení známého erbenovského "dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy" za pomocí cirkulárky.

O třicet let později se olomoucký tým detektivů v čele s Marií Výrovou v podání Kláry Melíškové zabydluje v nové, moderně prosklené služebně, když se objeví nové okolnosti dávno uzavřeného a promlčeného případu. V něm byla matka nalezena s mrtvým nemluvnětem v náručí, brzy poté v cele spáchala sebevraždu a podle spisů byla jasnou pachatelkou. Ne všechny výpovědi však sedí a ne všechny zůstaly zaprotokolovány.

Vodník je v mnoha ohledech odvážnou detektivkou. Nejen formálně, byť Taušovy neustálé hrátky s kamerou a obrazem jsou nejviditelnější a také nejproblematičtější součástí díla, jež jinak sympaticky ukračuje ze zavedených detektivních kolejí. Především v tom, nakolik se nevěnuje hledání viníka kvůli potrestání, neboť na trest už je pozdě.

Veškeré dění této více než tříhodinové minisérie se tak soustředí na jedinou věc, která stojí nad zákonem: na hledání pravdy.

Zní to možná pateticky, ale v tom je skutečně největší síla Vodníka. V rekonstrukci jednoho krátkého časového úseku během jednoho dávného parného dne, který z různých důvodů donutil mnoho lidí z široké rodiny, jíž tragédie postihla, vypovídat ne zcela podle pravdy. Anebo se v době těsně před krvavou tragédií zachovat nějak nestandardně, sobecky, emotivně, přičemž každý z těchto střípků mohl ovlivnit blížící se hrůzný čin.

K tomu všemu je ale třeba se prokousat. Vodník nešťastně začíná tou stylisticky nejpřepálenější epizodou. Záměrně pracuje s lyričností a baladičností, jež mohou vzdáleně připomenout třeba snímky Jaromila Jireše, ale není bohužel moc jasné, co tyto formální kejkle přináší dílu jako celku. Zda to spíše než silný koncept není posedlost střídáním stylových rejstříků, které nakonec místo toho, aby se doplňovaly, požírají samy sebe.

Snad každý záběr je něčím zvláštní. Mnoho se jich odráží v různých skleněných plochách, jiné jsou rozostřené, přesvícené, případně vynikají pečlivě aranžovanou kompozicí.

Třetí a závěrečnou část minisérie Vodník odvysílala Česká televize v neděli. | Video: Česká televize |  00:29

V jednu chvíli se objeví distancovaný záběr hrdinů oddělených architekturou jejich bytu, který může připomenout estetiku současných rumunských sociálních dramat, o chvíli později kamera spěchá k hrdinově obličeji v kontrastním, zběsilém nájezdu na detail.

Bohužel toto honění mnoha různých estetických zajíců je často spíše arénou pro případné formalistické analýzy, než aby obohacovalo vyprávění. Přitom potenciál zápletky - pocházející z knižní předlohy Michala Sýkory - je nemalý a Vodník jej především v druhé a třetí části lecčím zdařile naplňuje.

Scenárista Petr Jarchovský se v předposlední řadě cyklu - nazvané Pět mrtvých psů a režírované Janem Hřebejkem - dobře sžil s postavami vyšetřovatelů z předlohy. Tentokrát však musel začít trochu "od začátku". Vyšetřovatelka Výrová se svými kolegy takřka nepřijde do styku, až na občasné, opět zemitě vtipné výměny s bývalým šéfem v podání Miroslava Krobota. Výrová se potkává především s rodinou, které se případ týká.

Tady se daří vytvořit prostor, kde se na povrch derou dekády staré křivdy mezi třemi bratry a jejich potomky. Scénář při tom elegantně uhýbá z nabízejících se klišé, třeba o zlu komunismu, a vše převádí do všední, rodinné roviny - vypráví o lidech, kteří mají všichni máslo na hlavě, ať kdysi byli ve straně, či nikoli.

Před očima diváků tak díky přesvědčivým hereckým výkonům - z nichž za zmínku stojí především Václav Neužil coby otec zlomený faktem, že mu krátce po sobě umřeli syn, žena i matka - vyvstává vrstevnatá tragédie, které šlo zabránit mnoha způsoby. Přesto nikdo z dotyčných v té komplikované hře není pravým viníkem.

Vodník, především formálně, ale občas i vypravěčsky, chce být jiný až příliš. Přitom z té snahy některé inspirace čouhají příliš zjevně a naopak důvod jiných komplikovaných tvůrčích rozhodnutí možná navždy zůstane ukryt v mysli režiséra.

Viktor Tauš je tak posedlý neobvyklými obrazy, až končí u vršení vizuálních střípků, z nichž by soudržnou mozaiku sestavil jen trpělivý milovník rébusů.

Přesto celý tento cyklus - včetně Vodníka a s výjimkou nepovedené první části Případ pro exorcistu - představuje vítané osvěžení v tuzemské záplavě kriminálek. Každá řada je napsaná trochu jinak, každá se pokouší hledat lokální přístup k populárnímu žánru krimi.

Jen škoda, že Vodník do toho v jádru tak sympaticky obyčejného, ušmudlaného světa svých hrdinů tahá až příliš mnoho nesourodých ekvilibristických kousků. Obzvláště u díla, které si vzalo inspiraci u mistra jednoduchosti a zkratky Karla Jaromíra Erbena, je to formalistické skotačení spíše na obtíž.

autor: Tomáš Stejskal | 16. 4. 2019 13:24

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama