Pověrčivost je hloupá vlastnost, ale fakt, že deska "ununiform" je Trickyho třináctá, se při zvukové i skladatelské roztříštěnosti doslova vnucuje.

Tricky bloudí a hledá světlo v jakémsi divném lese nebo možná pouťovém strašidelném zámku, který jen občas zaujme některou atrakcí. Zmatenost prolínání hiphopových beatů s melancholickými náladami či r´n´b unylostí se až poťouchle láme do tanečně, leč nikterak nápaditě dusajících pasáží.

Příliš mnoho hostů 

Z mnoha míst alba ono pouhé vrstvení stop - až příliš bezradné na to, abychom o něm mohli mluvit jako o promyšleném - doslova trčí. Může za to i fakt, že skoro každá skladba má hosta, takže album připomíná spíš sampler písní různých muzikantů než sevřenou nahrávku jednoho interpreta.

Ve všudypřítomném příšeří a temně depresivních pasážích, které by asi dobře posloužily jako soundtrack k dystopickému filmu, se tak zcela ztrácí, co je Trickyho práce a co příspěvek hostů. Nakonec ale možná právě ona žánrová rozkročenost odhání vkrádající se nudu.

Související

Sledovat dirigenta, jak vás řídí hůlkou, je vtipné, říká kapela Zrní. Z garáže se posunula do sálů

Jediná skladba, která se bez hostů obejde - na akustické kytaře, klavíru a smyčcích postavená The Only Way - má sice svým tradičním pojetím nejblíž kořenům někdejšího skoročlena Massive Attack, zároveň působí o řád přesvědčivěji než zbytek písní.

Proč se Tricky rozhodl zařadit křehkou a povedenou, ale svým skromným pojetím z celku naprosto vystupující coververzi Doll, již původně jako Doll Parts zpívala Courtney Love se svými Hole, ví asi jen on sám. Stejně jako to, proč vlastně album vznikalo v Moskvě, aby se pak nahrávání přesunulo do Berlína.

Ruskou stopu tu nicméně zanechal petrohradský raper Smoky Mo a jeho kazašský kolega Skriptonit spolupracoval hned ve čtyřech skladbách.

Lze ovšem jen spekulovat, zda právě oni vyprovokovali onu klaustrofobní atmosféru jen těžko specifikovatelného zla. Právě temné nálady a produkční fígle (skvělé tu jsou třeba basové linky, na zvuku se mimochodem podílel i Jay-Z) tak zůstanou v paměti spíše než samotné skladby.

Je jasné, že někdo, komu bude v lednu padesát a má za sebou tři desetiletí na hudební scéně, může dle libosti bilancovat i "prohrabávat" se svou vlastní hudební minulostí a užívat si starých zvuků či postupů.

Bylo by ale nefér zastírat, že jako celek je novinka jen stínem Trickyho starších nahrávek.