Ta vyšla loni na jaře, celý rok se držela mezi nejprodávanějšími tituly a nakonec se stala i Knihou roku Lidových novin. Právě díky větám, jako je ta Szpukova.
Rozhovory se samotáři, kteří se rozhodli utéct z civilizace a žít pokud možno bez občanky a soběstačně, probudily v Češích tentýž pud, díky němuž milují tramping, chataření nebo nošení kalhot značky Rejoice. Ten pud, který velí navždy opustit kanceláře a nechat se úkolovat subtilnějším řádem přírody.
Osmapadesátiletý šumavský samotář Roman Szpuk v poslední době vydal vlastní knihu, v pořadí již devatenáctou. Jmenuje se Klika byla vysoko a zaslouží si bezmála stejně pozornosti jako Palánovo loňské dílo. I proto, že život v lesích zdaleka neukazuje jen jako romantiku, ale také jako poněkud marnou snahu o únik z nekonečné úzkosti.
Hovory s mouchou
Szpukova kniha nese podtitul "čítanka", v podstatě jde ale o deník, dokonce o třetí část trilogie, jejíž druhý díl Chraplavé chorály byl v roce 2013 nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. Autorovi, který publikuje od 90. let minulého století, žádnou slávu nepřinesla, to až účast v Palánově bestselleru. Důležité každopádně je, že třetí část lze přečíst i bez znalosti předchozích dvou knih. A zvlášť dobré je Klikou listovat teď, v teplých měsících, nejlépe mimo město.
Szpukova kniha potřebuje být odvezena na samotu, čtena na lavici u chalupy, večer ve spacáku při světle baterky nebo svíčky. Tehdy se čtenář nejlépe soustředí na Szpukův cit pro detail, básnické popisy bouřkových mračen, které se pomalu scházejí pod šumavskými kopci.
O prostor na malých stránkách zažloutlého papíru Kliky se člověk dělí s přírodou. Szpuk, povoláním meteorolog, pravidelně píše o počasí, jindy tráví čas důkladnou studií ptáků rehků, kteří vyvádějí mladé, nebo se zastaví s masařkou.
"Skláním se nad mouchou jak nad kaňkou. Co mi říká?" ptá se Szpuk. "Přišel ke mně - pojmenoval propast v mém nitru - odešel - nechal mě tak - to je pobyt s Nejvyšším na této zemi, to je jeho a moje nanebevstoupení," odpovídá moucha v kratičké bajce, kterou by klidně mohl napsat starý japonský mistr haiku a cestovatel Bašó, kdyby v lesích potkal svatého Františka.
Ostatně Szpuk v zápiscích poctivě trénuje bašóovské haiku, tedy básnickou formu, která chce zachytit sílu okamžiku v dokonalé juxtapozici.
Drž hubu a zapiš si to do deníčku
"Jsem vnitřně vyhořelej a zpomalenej. Tak je to u depresí pokaždé. Beru prášky, pravidelně, nevynechávám," svěřil se Szpuk v loňském bestselleru o šumavských samotářích.
Jeho rozhovor s Alešem Palánem byl plný počasí, historek o zjevení Boha, a zejména marnosti. "Žiju z přítomnosti. Ale není to ono zdravé žití z přítomnosti, jak ho učí zenoví mistři, přijímání přítomného okamžiku a bdělost. Já se do přítomnosti stále probírám jakoby z hlubokého spánku, jako bych byl rozespalý a unavený. Neumím zaostřit, to nemyslím zrakově, ale mentálně," říká člověk, který tak často přespává pod jedním smrkem v šumavském lese, až přesně ví, jak má rostlé větve. Ale také ví, jaké je být osamělým alkoholikem, jenž má za sebou opakovaný pobyt v blázinci a před sebou snad vůbec nic.
Přitom z jeho deníku nejde explicitně pochopit, kde ve Szpukově životě nastal zlom. Sám básník vysvětloval, že "chyba se stala už na začátku". V rozhovoru s Palánem sám sebe líčil jako nepraktického básníka, který se "nedokáže k problémům postavit jako chlap".
Rodina se mu rozpadla, domov nemá, přátelé vedou podobně podivínské životy. V důležitých věcech je Szpuk prý nepoužitelný a špatnou legraci si z něj kvůli tomu dělají i nejbližší. Když chce vlastnímu synovi zakázat počítač, chlapec mu odpoví: "Drž hubu a zapiš si to do deníčku."
Jako by Szpukovi byla na škodu jeho vlastní básnická rozcitlivělost. "Dnes tedy zemřu," píše při jednom výstupu po šumavských vrcholků, "a je to stále totéž tělo, které mi sloužilo a slouží co útulek, příbytek, jenž se nakonec otevře dokořán, vypudí mě ze sebe a sesune se z mého vědomí jako šat či vlajka po velké slávě."
Na druhou stranu: právě tato citlivost dělá z Kliky natolik výjimečné čtení. Szpukův básnický jazyk, kombinovaný s až analytickým pozorováním detailů, čtenáři připraví silné zážitky.
Komisař Rex
Mezi nejpozoruhodnější momenty patří Szpukovy návštěvy města, kde už ho neuchrání klid a hvězdná obloha Šumavy. A kniha ztěžkne v ruce pokaždé, když se osamělý básník vydává za matkou do pečovatelského ústavu.
Szpuk za sebe skládá miniaturní epizody, v nichž ukazuje, jak na pokojích a v jídelnách ústavu lidem pomalu dochází rozum, přicházejí o vzpomínky a svobodu. Básník-meteorolog ze zásady pozoruje, nehodnotí, což příběhům z ústavu dodává ještě úzkostnější tón. Působí to, jako by ztráta lidství byl běžný, skoro přírodní jev, kterému se nemá cenu bránit. Dá se pouze ztišit a zakrýt.
Roman Szpuk: Klika byla vysoko
Nakladatelství 65. pole 2019, 552 stran, 329 korun
Jako když v pokoji Szpukovy matky zemře paní Anička, kterou někdo z personálu chvíli předtím schoval za plentu a zapnul televizi, aby nebylo slyšet chroptění. Nikdo si ničeho nevšiml. Dávali Komisaře Rexe. Po takových epizodách se čtenář se Szpukem rád vrací do hor, uklidnit se pod tichou noční oblohou.
Nejtíživější kapitolou Kliky je epilog s názvem Chvění. V něm jako by jinak klidný básník znervózněl, jako by opravdu umíral. V lesích se zničehonic neorientuje, bloudí, snad i blouzní. V nenápadných odstavcích se zjevují nepříjemné pointy, přichází alkoholový regres a také tíseň z uzavřených prostor. I největšímu romantikovi mezi čtenáři je jasné, že Szpukovo spaní pod hvězdnou oblohou není motivováno jen láskou k šumavské divočině.
Camera obscura
"Čím je dírka slabší, tím větší je clonové číslo. Zaostřené máš komplet všecko, toho na klasickém foťáku nikdy nedoceníš," vysvětloval Szpuk Aleši Palánovi, jak funguje jeho vlastnoručně vyrobená camera obscura.
Kniha Klika byla vysoko je na tom stejně. Všechno je zaostřeno, nic neustupuje do pozadí. Počasí je stejně důležité jako nenápadné pochody duše.
Čtenářovy oči si na takový obraz budou možná těžko zvykat, tolik informací je třeba posbírat a vyhodnotit. Jde ale o jeden z nejsilnějších literárních zážitků poslední doby. Szpukova Klika je jako usmívat se při pohledu na stojící zvěř - než člověku dojde, že je strnulá strachem.
