Tvůrci do hlavní role psychotronika obsadili Miroslava Donutila a zbavili ho jeho tradiční výřečnosti. Zarputilý a málomluvný hrdina nadaný nadpřirozenou mocí umí vycítit z lidí a míst věci dávno minulé či zapomenuté. A také samotný seriál spoléhá hlavně na záhadnou atmosféru.
Nevěsta během svatby upadne do kómatu, holčičce se zjevuje mrtvý tatínek, v bývalém výchovném ústavu nejspíš straší. To všechno jsou důvody povolat léčitele Jaroslava Sezemského, který byl kdysi hvězdou mezi vyšetřovateli záhadných případů. Dnes už má důchodový věk a stáhl se do ústraní, kde s dcerou pěstuje bylinky a obchoduje s nimi.
Přesto na světě zjevně existuje dost důvodů, aby za asistence dcery a nového pomocníka tito čeští "Krotitelé duchů" začali vyrážet do akce. A zasahovat tam, kde policii nikdo nevolá.
Záhadné případy se od počátku pohybují na nejasném terénu mezi duchařinou, krimi a psychologickým dramatem. Od všeho si berou trochu a od všeho tak málo, že ani jedna složka není dostatečně nosná. Navíc se zdá, že tvůrci Vratislav Šrajer, Andy Fehu a Štefan Titka se svým scenáristickým a režijním týmem se dopředu zřekli ambic aspirovat na detektivku či kriminálku.
V Česku tento žánr až příliš často stojí spíše na postavách či náladě jednotlivých scén než na pečlivém procedurálním vyšetřování. Záhadné případy se rovnou vzdávají nějaké asistence policejních složek, trio hrdinů obvykle pátrá na vlastní pěst.
Přitom slovo "pátrá" je vlastně nevhodně zvolené. Většinou celou takřka hodinovou epizodu čekáme, až se Miroslav Donutil dotkne správné věci či člověka a zjistí skrze své vize vše, co potřebuje, aby místo zbavil prokletí, duch se osvobodil a obyvatelům se ulevilo.
Do uzavřených případů v drobných dávkách proniká stmelující motiv, který zjevně bude rozplétat celý seriál: Sezemského komplikovaný vztah s dcerou, zřejmě související s okolnostmi, za nichž zemřela jeho žena.
Podobné netriviální vztahové vzorce se promítají také do jednotlivých případů: pocity viny, zamlčení zločinu kvůli obavám o osud blízkých, složité hledání odpuštění a smíření. Jenže nikdy to nestačí, aby se jednotlivé díly proměnily v drama či psychologický horor, na to se všechny okolnosti dozvídáme příliš pozdě. Zůstává tak jen u schopnosti vykreslit znepokojující atmosféru.
Třeba když se ve třetí epizodě postavy pohybují polorozpadlým domem, kde blikají světla a po zdech se záhadně rozlévá voda, je cítit, že režisér této části Andy Fehu zná osvědčené hororové postupy a umí s nimi celkem suverénně pracovat, přinejmenším na české poměry.
Jenže náladotvorné chvilky nedokážou zamaskovat podivně vystavěný scénář. Většinu dílu máme pocit, že postavy a scenáristé se opravdu urputně snaží, aby problém nevyřešili během pěti deseti minut.
Některá odhalení vyznívají až úsměvně, jako třeba závěrečný nález ostatků lidského těla v domě, kde se neustále pohybují řemeslníci i nová majitelka. A také správce, který přitom celou dobu má zájem na tom, aby tuto volně se povalující kostru nikdo neodhalil.
Seriál občas těží z faktu, že roli asistenta a dcery dostali Martin Donutil se Sárou Donutilovou, tedy syn a snacha nejslavnějšího z hereckého rodu.
Jejich vzájemné výměny působí přirozeně a nenuceně, byť je občas scénář nutí říkat věty, které lidé většinou nevyslovují. A sám "mistr" rolí protivných, ješitných, důležitých chlápků, na které má takřka patent, tentokrát hraje záhadného nemluvného muže. Sice má být citlivý lidumil, avšak zjevně je to také člověk plný nějakých nevyřešených tenzí. Pomáhá ostatním, ale sobě a svému okolí pomoct neumí či nechce. Což je opět potenciálně silný moment, se kterým ale první epizody prozatím nepracovaly.
Záhadné případy zatím bohužel plavou mezi všemožnými polohami a žánry. Mohla to být paranormální kriminálka, vyprávění o partě svérázných vyšetřovatelů, kteří ve stylové staré německé dodávce jezdí lovit duchy, či psychologický horor o tom, že často jsou stejně smutní a nešťastní duchové - nejen ti, které straší.
Jenže tvůrci jako by sami sebe zakleli kamsi mezi tyto podžánry a uvízli tam podobně jako strašidla ve zdech domů s pohnutou historií.
Milovníky detektivek musí iritovat naprostá nahodilost dávkování informací, odvozená od toho, co Sezemský zrovna "vysaje" z okolních zdí či rukou některého z protagonistů. To je nástroj zcela libovolný, pravý opak kriminalistického umu, úsudku či zkušeností. A řada různých nelogičností či nedotažeností, které tu jen naprázdno zdržují posun případu, zase blokuje možnost více pracovat s tím, že jednotlivé zločiny nikdy nemají jasné padouchy.
Vyšetřované případy vznikají nešťastnou náhodou, s viníky lze soucítit, někdy ani nejde o zločin v pravém slova smyslu. Škoda, že na to přemítání o komplikovaných mezilidských vztazích má publikum čas až během závěrečné pointy, když do sebe události konečně zapadnou.
