Bylo jen otázkou času, kdy se Taylor Sheridan pustí do režie některého ze svých scénářů.
Autor, v jehož hlavě se zrodily příběhy filmů Sicario Denise Villeneuvea a Hell Or High Water Davida Mackenzieho, totiž už před šesti lety debutoval coby režisér céčkového hororu Odporná hra, k němuž se v současnosti z dobrých důvodů příliš nehlásí.
Díky dvěma výše zmíněným snímkům se v posledních dvou letech výrazně etabloval na scenáristické scéně jako tvůrce, jenž žánrové zábavě dokáže vtisknout punc filozofického podobenství. A platí to i o Wind River, mrazivém thrilleru o vyšetřování vraždy mladé dívky v indiánské rezervaci ve Wyomingu.
Sheridan tu jako režisér odvádí překvapivě solidní práci, ale tvůrčí dramaturgickou oponenturu by si tentokrát zasloužil jeho scénář, který zvlášť v závěrečném dějství vrší klišé na klišé a jehož neo-westernová poetika sklouzává skoro až k nezáměrné parodii sebe sama.
Sheridanovy moralistické morytáty o vykořeněných lidech v Bohem opuštěné zemi připomínají ne náhodou jakousi emo verzi tvorby literárního génia Cormaca McCarthyho.
Muži jsou drsní, lakoničtí a nesou na bedrech tíhu nepromlčitelných vin. Ženy jsou odhodlané a odvážné, ale zároveň zranitelné a neobejdou se bez mužské ochrany. Spravedlnost je slepá, instituce zkorumpované, svět je zkrátka místo, kde je člověk člověku vlkem.
Sheridan na tato v zásadě klasická westernová schémata roubuje aktuální společensko-politickou agendu: ničivé důsledky války proti drogám na americko-mexické hranici v Sicariu, dopady ekonomické krize v Texasu v Hell Or High Water a ignoraci sociálních problémů v indiánských rezervacích ve Wind River.
Tento film sděluje, že neexistují oficiální statistiky o počtu pohřešovaných žen v komunitě původních obyvatel Ameriky. Což je zajímavé téma k diskuzi, již ale snímek v zásadě neotvírá.
Je příznačné, že hlavními hrdiny filmu z indiánské rezervace jsou bělošský stopař Cory (Jeremy Renner) a bělošská mladá a nezkušená agentka FBI Jane (Elisabeth Olsenová). Domorodci jsou bez výjimky jen epizodní postavy nebo oběti.
Přitom alespoň zpočátku je těžké nepodlehnout působivé atmosféře vyprávění. Kamera Bena Richardsona těží maximum z netečné krásy zasněžených horských plání, hudba Nicka Cavea a Warrena Ellise dodává i scénám, kde se zas tak moc neděje, na drásavosti.
Všichni hrají dobře
A pak jsou tu silné herecké výkony. Jeremy Renner je vlastně dojemně přesný na hranici mezi introvertním citlivým chlapíkem a karikaturou kovboje. Jeho manželství nevydrželo tragické a neobjasněné zmizení dcery a pokud zrovna na skútru nenahání divoké šelmy, prochází světem s mimikou Johna Waynea a mumlavým hrdelním hlasem pronáší jedno lakonické moudro za druhým.
Velmi přesvědčivá je i Elisabeth Olsenová v roli, která připomíná Jodie Fosterovou v Mlčení jehňátek.
Když její agentka Jane prochází oslepená slzným plynem s napřaženou zbraní klaustrofobním prostorem obřího obytného kontejneru, jde o přímý odkaz na podobnou scénu v tomto devadesátkovém kultovním thrilleru.
Wind River
Americké mysteriózní krimi, 2017
107 minut
Režie a scénář: Taylor Sheridan
Hrají: Jeremy Renner, Elizabeth Olsenová, Graham Greene, Jon Bernthal a další
Film viděli diváci letošního karlovarského festivalu, do kinodistribuce jde 28. září 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 70 %
Postava Jane slouží Sheridanovi také k tomu, aby v poněkud chtěně působící scéně demonstroval typické kulturní předsudky, které má bílá většina proti indiánské minoritě.
Sheridanovi se tentokrát bohužel nepodařilo úplně dobře spojit onu sociopolitickou rovinu svých scénářů s detektivkou. I když se Wind River poetikou blíží populární vlně skandinávských noirových thrillerů, ani přesvědčivá audiovizuální stránka nedokáže zakrýt fakt, že tento příběh zločinu a pomsty postrádá jakýkoli moment překvapení.
Tedy pokud za překvapení nepočítáme skutečnost, že krvavé finále ve stylu Sama Peckinpaha je tak laciné a plytké. Je to škoda.
Mezi tvrďákem Corym a správňačkou Jane to jiskří a z dálav nehostinného kraje a z očí jeho obyvatel čiší melancholie na sto honů. Tato zasněžená óda na nebezpečný půvab divočiny je chvílemi příliš béčková a chvílemi zase příliš didaktická na to, aby závěrečná katarze zanechala v srdci trvalejší otisk.
