Ačkoliv režisér Jan Mikulášek situuje Maryšu v Národním divadle do nezvyklého prostředí, herce obléká do současných kostýmů a do ruky jim vkládá plastové kelímky nebo hrst nábojnic, ani v nejmenším se nezpronevěřuje původnímu textu bratrů Mrštíkových.
Na jevišti se nehraje o ničem menším než o krutém zmarnění života, o duševním a fyzickém násilí a především o neschopnosti vzájemně si naslouchat.
Jak je pro Mikuláškův rukopis typické, vytříbené výtvarné pojetí se úzce propojuje se stylizovanou hereckou akcí.
Režisér a jeho dvorní scénograf Marek Cpin razantním gestem zavrhli zátěž folklorních ornamentů a dění sevřeli do dřevěných panelových stěn nahrávacího studia, kde by hlas každého člověka měl být obzvlášť slyšitelný a respektovaný.
Jenže právě to postavám v Maryše chybí. A další paradox: Na rozestavěných židlích odpočívají hudební nástroje, jenže žádný koncert se nekoná. Paralela s nenaplněným životem titulní hrdinky je zřejmá. Hermeticky uzavřený prostor může být zároveň metaforou s politickým přesahem: čím neprodyšněji se lidské společenství izoluje od okolního světa, tím jednodušeji uvnitř bují pošlapávání svobody jednotlivce.
Míra manipulace je v Mikuláškově básnické vizi skutečně hrůzná. Ačkoliv Maryša zoufale, křikem i prosbou, vzdorným puberťáckým poskakováním i demonstrativním sebevražedným pokusem prosí, aby ji rodiče nenutili do sňatku s vdovcem, naráží na chladnou zeď nepochopení.
Na tragické rozuzlení s hrnkem otráveného kafe je už v té chvíli zaděláno. I když je fakt, že Maryša tentokrát nevraždí z nenávisti jako ze strachu o život milovaného Francka, jehož se pokořený Vávra pokouší zlikvidovat.
Režisér i oba dramaturgové vypustili pár vedlejších figur a děj citlivě zhutnili do jednolité balady, která se hraje bez přestávky, aby bylo možné plynule vystupňovat smutek až do emotivního finále. Na kost tak obnažili neutěšenost rodičovských i manželských vztahů postavených na sobectví a absenci empatie.
Scénické poznámky vztahující se k prostředím, v nichž se jednotlivé akty odehrávají (náves, chalupa rodičů, hospoda, světnice ve Vávrově mlýně), vkládají inscenátoři do úst hercům a nenásilně se tak vzdávají veteše scénografické doslovnosti.
Symbolika divošských paruk u rekrutů, či folklórních masek svatebčanů odkazuje k zakořeněným atavismům. Mouka, kterou sype v úvodu Vávra z kapsy a jíž si posléze starý Lízal rituálně pomaže obličej, se jako leitmotiv vrací hned několikrát, naposled v závěrečné scéně, kdy se mění v jedovatý prášek, jímž Maryša otráví Vávru.
Pro orientaci v ději však není pokaždé nutné, aby divák mikuláškovskou metaforiku detailně rozšifrovával. Stačí nechat ji na sebe působit v její estetické a emotivní rovině.
Herci jsou ve výborné kondici
Herecký ansámbl první scény prokazuje, že se nachází ve výtečné kondici. Z koncentrované souhry osmi aktérů vyzařuje souznění s režijní vizí i schopnost precizního vyjádření každé situace až do nejmenších pohybů.
Pavla Beretová hraje Maryšu nadoraz jako divokou holku, která dříve než mohla poznat taje lásky s mladým Franckem, padne do pasti handlířského chování rodičů.
Nejsou jí nic platná šokující rockerská gesta vzdoru, ani drásavé prosby, když se polonahá, v podprsence a silonových punčocháčích, pokořuje před rodiči a přizvanou sousedkou Strouhalkou. Po vnuceném sňatku se Beretové Maryša mění v ženu zmítanou zoufalstvím a touhou uchovat si důstojnost.
Klepnu Strouhalku hraje Martina Preissová jako manipulativní slípku v elegantním kostýmku, jež se neštítí ani nejpodlejších argumentačních úskoků. Strouhalčin velký výstup, v němž do sebe obrací jeden plastový kelímek za druhým a afektovaně zveličeným moravským dialektem naléhá na nebohou Maryšu, nakyne do hrůzné grotesky.
Taťána Medvecká v roli Lízalky ve své nelítostnosti připomíná kus kamene, ale i ona prozradí vnitřní svár v jediné chvíli, kdy se slzami v očích hledí němě do tváří diváků.
Lízal Vladimíra Javorského sice s Vávrou furiantsky licituje o věno a slabošsky podléhá tlaku autoritativní manželky, postupně ale prozře. Když pak provdané Maryše přináší plyšovou dětskou hračku, je to výraz jeho dojemné neobratnosti a pozdního uvědomění si viny.
Maryša
Předloha: Alois a Vilém Mrštíkové
Režie: Jan Mikulášek
Národní divadlo
Premiéra: 23. 11. 2017
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin, kostýmy: Kateřina Štefková, zvukový design: Michal Cáb
Hodnocení Aktuálně.cz: 100 %
Mlynář Vávra Davida Prachaře v rozporu s tím, jak o něm ostatní hovoří, hraje překvapivě na struny lidskosti, nepůsobí nelítostně ani tvrdě, spíš jakoby se v něm neustále svářela majetnická nátura a touha po citu.
Francka pojal Matyáš Řezníček jako vzpurného frajera s tmavými brýlemi, jenž má Maryšu upřímně rád, ale neuvědomuje si fatální dosah vlastního chování.
Jan Mikulášek a jeho tvůrčí tým potvrdili, že představují špičku českého divadla. Maryša nepatří jen k tomu nejlepšímu, co dnes můžeme na českých scénách vidět, ale je to sebevědomá inscenace evropského formátu s čistou estetickou formou, sladěnými hereckými výkony i přesvědčivým společenským apelem.
