V dubnu 2011 uspořádali LCD Soundsystem rozlučkový koncert v Madison Square Garden. Vyprodat kultovní místo s kapacitou dvaceti tisíc návštěvníků brala kapela známá hlavně v alternativních kruzích jako ideální završení své kariéry.
"Nechci se opakovat. Jaký teď mám mít další cíl? Být ještě populárnější?" prohlašoval tehdy pochybovačně mozek kapely James Murphy, když se ho ptali na budoucnost kapely. Štvalo ho, že by měl jako čerstvý čtyřicátník kočovat v tour autobuse a soupeřit s o generace mladšími muzikanty.
Jedna z nejopěvovanějších (byť ne zdaleka nejprodávanějších) kapel nulté dekády dostala šanci odejít na vrcholu - rok po oslavovaném albu This is Happening. Památný koncert na rozloučenou zdokumentoval film Shut Up and Play the Hits i živák The Last Goodbye vydaný na pěti vinylech. Nad LCD Soundsystem se zavřela voda a vypadalo to, že už definitivně.
Za všechno může David Bowie
Jenže James Murphy nakonec změnil názor. Byl to prý David Bowie, kdo ho přesvědčil, že překonávat svoje pochybnosti a strach je výsadou skutečných umělců, a Murphy si radu legendy (s Bowiem natáčel album Blackstar) vzal k srdci.
Naštval tím samozřejmě nemálo fanoušků, kteří comeback berou trochu jako podvod. Murphy si ale dal za cíl natočit tak dobrou desku, že s ní přesvědčí i ty největší pochybovače. A čtvrtému studiovém albu LCD Soundsystem nazvaném American Dream se to skutečně daří.
LCD Soundsystem debutovali v roce 2002 singlem Losing My Edge, v němž se Murphy stylizuje do hipstera vychloubajícího se svým "sociálním kapitálem" muže, který byl u všeho podstatného, co se dělo na rockové scéně. Výsledkem je ale nakonec spíše postesk nad nevyhnutelností stárnutí.
Ne všechny historky, o nichž Murphy v hitu zpívá, jsou uvěřitelné - těžko byl v roce 1974 na prvním zkoušce kultovních Suicide. Když ale tvrdí, že byl první kdo "hrál Daft Punk mladým rockerům", je to dost možná pravda.
Na začátku tisíciletí byl totiž Murphy jako producent a šéf labelu The DFA Records výrazným hybatelem newyorské scény, kde se míchal přímočarý rock a taneční hudba. Následná dance-punková exploze částečně navazující na postpunkovou éru konce sedmdesátých let vynesla pak k hvězdám i jeho projekt LCD Soundsystem.
i guess i could use the hashtag thing. #americandream. is that how it works?
— lcdsoundsystem (@lcdsoundsystem) September 1, 2017
V roce 2017 je ale už tento trend dávno pryč a Murphy s kamarády najednou stojí zase sám proti všem.
Jeho první album po sedmileté pauze nazvané American Dream je z diskografie kapely rozhodně nejkoherentější a také nejtemnější nahrávkou. Pro hipsterskou ironii je zde jen málo místa. Žádný lehký taneční hit typu Daft Punk is Playing in My House nebo Drunk Girls tady není. Místo toho mají všechny písně přes pět minut a trpělivě, ale neodolatelně vtahují posluchače do svých hypnotických groovů.
Ahoj, U2 a Suicide
James Murphy se vždycky chlubil svým sběratelským fetišem a jeho skladby rády pomrkávají na hudební klasiky. Hned úvodní Oh Baby odkazuje na chladnou elektroniku raných Suicide, Change Yr Mind mává na Bowieho berlínskou trilogii a Emotional Haircut evokuje epické hymny U2 z osmdesátých let.
"Milostné dopisy" klasikům ale vždy byly nedílnou součástí evoluce rocku, LCD Soundsystem na American Dream navíc skládají poctu legendám, které nás poslední roky opustily: nad albem se vznáší stín Davida Bowieho přes Alana Vegu až po Leonarda Cohena. K Murphymu tradičnímu tématu už od Losing My Edge - stárnutí - se tak přidává ještě jedno, které s tím původním vlastně celkem dost souvisí - smrt.
Devítiminutová How Do You Sleep? je ve své úpěnlivosti a neodbytnosti bezmála paranoidní a vypráví o nočních můrách.
V I Used To se Murphy (asi) loučí s mrtvým a maluje podobné obrazy jako v Someone Great před deseti lety. Když skanduje "Všechno je špatně, pořád se snažím probudit", je nová variace na píseň o umírajících kamarádech ještě zničující.
Závěrečná Black Screen pak zní jako elegie s ambientním závěrem jemného klavírního motivu, který jako kdyby vyprovázel do nebe celou jednu rockovou generaci.
Underground, který pošilhává po hitparádách
Název desky naznačuje i jisté politické podtóny, jenže Murphy málokdy dokáže zpívat o něčem jiném než o sobě.
Spíše metaforické zmínky o současné politické situaci splývají s Murphyho osobním příběhem muže ve středních letech, který kdysi udával tón na alternativní scéně, teď ale cítí, jak mu nevyhnutelně dochází síly. Mizení kreativní energie a převládající pocit skepse je ale zároveň něco, co se dát aplikovat na celou kulturu, v níž žijeme.
I těch několik přímočařejších skladeb jako Tonite a Call the Police si neodpustí temnější podtón - první je o pachtění se za štěstím, které nikdy nepřichází, druhá o marném snažení vyděděnců, kteří tvoří vedlejší kulturní proud, ale vždy jsou odsouzeni k marginalizaci.
Tady, za druhou polovinou, už deska se svými robotickými rytmy a vykřikovanými refrény začíná být trochu monotónní, výrazovými prostředky LCD Soundsystem šetří snad ještě více než na předchozích albech. Meditativní závěr ale American Dream nakonec zachrání.
Všechny dosavadní desky LCD Soundsystem odrážely určitou schizofrenii undergroundového hudebníka pošilhávajícího po hitparádách.
Na American Dream už má Murphy úplně jiné cíle - kouká na rockový kánon, klaní se legendám a rád by byl jednou z nich. Po povedeném comebacku už vlastně není vůbec vyloučené, že by se to mohlo povést.
