Když už se česká pobočka televize HBO pouští do původní tvorby, většinou si potrpí na reprezentativní díla, jež koukají po cenách. Mezi taková patří Hořící keř, Mamon či Pustina. Seriál Až po uši je v tomto ohledu netypický, primárně totiž cílí na masovou diváckou atraktivitu.
První řada, jež vycházela z izraelské předlohy When Shall We Kiss?, se setkala se spokojeností cílového publika a relativním souhlasem kritiky. Režisér Jan Hřebejk a jeho tým tedy dostali zelenou, aby se od originálu odpoutali a nabídli druhou, tentokrát už zcela originální sérii.
V ní se vrací Aňa Geislerová, Jiří Havelka, Hynek Čermák, Jitka Čvančarová, Anna Polívková a další. Nicméně se ukazuje, že Hřebejk není v nejlepší tvůrčí formě a kromě fiaska, jímž se stalo Zahradnictví, si na seznam úletů připisuje i druhé Až po uši. I když, jak se to vezme - pravděpodobně se tentokrát najdou spokojení diváci. Jenže ty má i Zdeněk Troška.
Sex ve městě Praha
Zaujme hlavně, že Hřebejkovi, který jindy sleduje především životy obyčejných lidí se snahou o určitý stupeň realismu, nedělá problém realizovat scénář Terezy Dusové a Ivy Klestilové takřka otevřeně kopírující americké konzumentaristické drogy typu Sex ve městě.
Celý svět Až po uši prostupuje fascinující katalogová čistota. Postavy na jednu stranu mluví o různých životních krizích a nutnosti vydělávat peníze, na druhou stranu mají k dispozici několik bytů, obědvají v drahých restauracích a jejich trápení většinou končí tam, kde začíná nejbližší komická scénka.
Mají exoticky znějící, exkluzivní zaměstnání typu food blogerka nebo designérka interiérů, díky nimž mohou hodně cestovat a navštěvovat exkluzivní výstavy a módní akce, ale zároveň v tomto prostředí pouze obchází rauty. Nevyjadřují se k němu a nežijí jím, takže nevzniká žádný odstup od "obyčejného" diváka.
Postavy i přes svá atraktivní a zjevně vysoce placená zaměstnání (byť většinou není jasné, co přesně v nich dělají) nevykazují zvýšený intelekt ani nadprůměrné schopnosti.
Většina z nich se naopak chová připitoměle a krátkozrace, takže se jimi divák necítí převýšen, naopak jim může během sledování pomyslně udílet rady a mít dojem, že má nad jejich osudy kontrolu.
Na ony životy se samozřejmě hezky kouká, protože hrdinové je prožívají výhradně na dohled hlavních pražských památek. Dokonce i když zkrachovalý Hynek Čermák přespává v autě, parkuje na náplavce před Mánesem, aby se mohla kamera kochat jeho historickou věží.
Naštěstí se Čermák brzy přestěhuje do prostorného domu kamaráda, čímž veškeré jeho problémy mizí a už o nich nepadne ani zmínka.
Takoví jste taky. Skoro
V Až po uši se všechno nachází přesně v polosnovém světě, ve kterém se před diváky pokládají obrazy zcela nerealistických figur a jejich povrchních konfliktů. Jsou založené na neschopnosti prohodit dvě "dospělé" věty. Nic ale není tak přes čáru, aby to vyvolalo přímo pohoršení. Všechno je otupujícím, skoro hypnotizujícím způsobem nekonkrétní a rozmlžené.
Divákovi má lichotit, že se s těmito nevyjasněnými, luxusem obklopenými obyčejnými lidmi pronášejícími banality s gustem Haliny Pawlowské může ztotožnit, protože jejich život bez zájmů a odstínů se zdá být velmi pohodlný.
Přesně v duchu žen ve středním věku, které sledují Sex ve městě, v němž promiskuitní zbohatlice popíjejí předražené koktejly a baví se o výrazně mladších mužích, kteří po nich touží. Divačky je přijímají, protože chtějí věřit, že právě takhle vypadá i jejich život, anebo by alespoň mohl.
Až po uši 2
HBO, 2017
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Tereza Dusová, Iva Klestilová
Hrají: Aňa Geislerová, Jiří Havelka, Jitka Čvančarová, Jana Kolesárová, Stanislav Majer, Hynek Čermák, Anna Polívková, Lenka Krobotová a další
Příznačné je i, jakým způsobem se v Až po uši vyvolává falešná progresivita. Téměř všechny ženské postavy jsou buď lesby, nebo bisexuálky, tedy s výjimkou protagonistky, o níž se naopak často opakuje, že je "stopro hetero". Že by podobně uvolněný sexuální vztah jako mezi ženami byl mezi muži, je pak samozřejmě tabu.
Homosexualita se tak sice stává výrazně přítomným prvkem, pouze však v tom nejkonzervativnějším možném pojetí, které ho přiřkává vedlejším ženským figurám (a jednomu okrajově přítomnému muži). Tedy tak, aby byla pro konzervativního diváka přesvědčeného o svém liberalismu co nejpřijatelnější.
Až po uši tak po vzoru Sexu ve městě, Deníku Dity P. a dalších prodává styl a snaží se evokovat moderní seriál o moderních lidech, i když jde o povrchní konzervativní melodrama zaplněné pečlivě volenými karikaturami.
Nejde o realismus a nejde ani o poctivě odvyprávěný příběh, jde o nabídku kolektivní lži, kterou může divák s tvůrci sdílet a těšit se z ní. Každý si musí sám vybrat, jestli mu takové dílo imponuje, nebo ho odpuzuje.
