Ještě kouříte?
Mám to tak střídavě, vždy když je nějaký stres, kouřím, a když přestane, tak to na pár let utnu.
A teď máte těžké, nebo lehčí období?
Teď je to těžké, takže kouřím.
Před dvěma lety jste měla půlroční pauzu, protože vám v jeden rok zemřeli oba rodiče, rozvedla jste se a také potratila. Jak se s takovou ztrátou může člověk vyrovnat?
Takové věci se v životě dějí. Jsou lidé, kteří jsou na tom daleko hůř. Samozřejmě že to bylo těžké, ještě navíc jsem přišla o hlas, takže jsem nemohla ani pracovat a musela jsem jít na operaci s hlasivkami. Některé z potíží se pochopitelně táhnou až do současné doby, nevymizí, ale mám dvě děti, takže kdybych se složila, neměl by se o ně kdo postarat.
Je něco, co vám s rodiči odešlo? Mrzí vás například, že momenty z dětství, u kterých byli jen oni, už nemáte s kým sdílet?
Je to vždy ztráta, která bolí, ale člověk se s ní musí naučit žít. Vzpomínky na dětství mám velmi živé, nepřipadá mi, že jsem se od něj nějak vzdálila. Občas se sama překvapím, když váhám, jestli u nějaké situace byly i mé děti, protože celý život vnímám jako jeden celek, jedno období.
Vzpomínáte na ně ale hodně. Loni jste natočila album Muž s bílým psem, za které jste dostala zlatou desku Supraphonu.
Musela jsem si přiznat, že veškeré mé desky vychází z vazeb na rodinu. Nevyřešené otázky se promítají do mé tvorby, protože mám touhu si je nějak objasnit. Muž s bílým psem je deska, která vznikla ze vzpomínek na trempské cesty do osady. Je to takové rozloučení s rodiči, vychází z toho, co jsme společně zažili.
Do pěti let jste bydlela u prarodičů ve východních Čechách v Jeníkovicích. Jak vás ovlivnil život na venkově?
Asi zcela zásadně, protože věřím, že to, co dítě zažije do tří let, ho nějakým způsobem utváří. Děda s babičkou byli z jiné doby, mluvili nářečím a zažili druhou světovou válku, přičemž tu první měli stále v paměti. Žila jsem v úplně jiné časové dimenzi než moji vrstevníci, tak nějak postaru.
Zajímáte se o jazyk, střety kultur, násilí a lidskou hloupost. Vychází z toho vaše deska Marathon, kterou zakončujete vyhnáním sudetských Němců. Mluvila jste o tom, co se po válce dělo, někdy s prarodiči?
Nejčastěji se u nás doma probírala první a druhá světová válka. Vyrůstala jsem v 70. letech a v té době byla druhá světová vzdálená tak jako dnes sametová revoluce, bylo to 30 let, což je v historii nic. Dědeček a babička měli v živé paměti, kdo ve válce zemřel, komu vybuchl granát v ruce a tak dále, tyto historky byly stále ve vzduchu. Ani první světová válka nebyla tak daleko, bylo to 50 let, což je kratší doba, než je od nás dnes vzdálená druhá světová válka. Nebyla to žádná dávná historie, spoustu lidí ji zažilo a bylo jí i silně poznamenáno, často měli přímou negativní zkušenost s Němci a to se těžko odpouští, tudíž nenávist vůči Němcům byla na venkově silně zakořeněná.
Často ve svých textech naznačujete, že lidstvo je nepoučitelné, máte tím na mysli, že se historie opakuje?
Ano, sama jsem nepoučitelná a myslím, že kdyby si každý sáhl do svého svědomí, musí najít spoustu chyb, které několikrát zopakoval a leckdy i v těsném závěsu. Kdyby bylo lidstvo poučitelné, tak jsme dnes někde zcela jinde, bohužel se ale opakují stále ty samé vzorce - boj o území, boj o moc, o nic jiného nám v podstatě nejde. Čas od času se to jen zaštítí nějakou hezkou myšlenkou.
Takové zjednodušení ve mně vyvolává frustraci.
Ano, ale je to tak.
Když si dnes nebudu kupovat trička z Bangladéše, ženy, které si za něj vydělají jeden dolar, nebudou mít na jídlo pro svých pět dětí. Jedno tričko ale také spotřebuje třeba pět tisíc litrů vody, které zase chybí v Africe. Řešení bez ztrát tedy neexistuje.
V čem vás baví kultura indiánů? Napsala jste o nich knihu…
Jako dítě jsem četla mayovky, Karel May je snad můj nejnačtenější autor. Líbí se mi, že v tom je hodně vzpomínek na dětství a také idealizování si něčeho, co nebylo vůbec růžové. Člověk měl pocit, že to byl úžasný svět, a přitom si jen neuvědomoval, jak to tenkrát vlastně bylo. Fascinuje mě, že kolikrát v historii dosáhla civilizace obrovského rozmachu a pak zničehonic zanikne. V Mezopotámii, Egyptě, zanikla i Alexandrova říše, Aztékové, Inkové a další, o kterých možná ani nevíme. Bylo i období, kdy lidstvo téměř vyhynulo, jednu dobu bylo na zemi asi jen 1500 lidí. I s indiány zmizela jedna celá civilizace a možná, že nás to čeká také, třeba jsme ve stejné fázi, jen to ještě tak nevnímáme.
Proč si to myslíte?
Vždy když je lidstvo na vrcholu, tak to netrvá moc dlouho, aby se něco nestalo. Nevím, jestli naše civilizace tu ještě bude sto, nebo pět set let, možná že se chýlí ke konci i celá zeměkoule. Nejsem pesimista, ale pokud by se měl člověk poučit z historie, tak logicky musí očekávat svůj konec.
A jsou nějaké konkrétní indicie, z kterých soudíte, že jsme dnes na vrcholu?
Z hlediska historie civilizace vymřela buď tak, že přijela nová a ta tu stávající pohltila, anebo se společenství samo rozložilo zevnitř. Například v Římské říši byla demokracie a velikost říše neudržitelná, muselo se něco stát. Dnes je to podobné, ale sama si už nedovedu představit, že bych žila pod nějakým despotickým vladařem.
Indiáni měli k planetě takový přístup, že by člověk neměl po sobě nic nechat. Myslíte si, že bychom měli žít lokálněji, být šetrnější k planetě a snažit se naše stopy eliminovat?
Myslím si, že člověk by se měl snažit, aby po něm byla co nejmenší stopa, neměl by plýtvat a chtít víc, než potřebuje. Nejsem si ale jistá, jestli je to v dnešní době vůbec možné. Obchod je založený na spotřebě, oblečení k nám proudí z třetího světa a ten se má "dobře", protože si kupujeme právě to zboží, které vyrobí. Je to už rozpohybovaný golem a vypadá to, že od něho nikdo nemá šém, aby ho zastavil. Ani já na to nemám svůj recept, je to velmi složité téma. Když si dnes nebudu kupovat trička z Bangladéše, ženy, které si za něj vydělají jeden dolar, nebudou mít na jídlo pro svých pět dětí. Jedno tričko ale také spotřebuje třeba pět tisíc litrů vody, které zase chybí v Africe. Řešení bez ztrát tedy neexistuje.
Trápí vás to?
Trápí, sama mám dvě děti a ty tady budou žít ještě 70 let. Vezměte si, jak se svět změnil během jednoho lidského života. Můj dědeček se narodil, když největším výdobytkem byla elektřina, umřel v éře mobilních telefonů. Myslím si, že právě to nás nejvíce děsí, ta rychlost, jakou se svět najednou vyvíjí. Ještě před dvě stě lety se neměnil takovým tempem, um se předával z generace na generaci. Co jste se naučili, jste měli komu předat. Dnes je situace taková, že dva roky nejste v oboru a vaše znalosti jsou zastaralé.
O plýtvání a vztahu k planetě je i vaše nová audiokniha Uhlíř, princ a drak. Co vás, celkem realistického člověka, vede k psaní pohádek? Pokud se nepletu, je to vaše druhá v pořadí.
Pohádky mám obecně ráda, ještě dnes si je čas od času přečtu - i když spíš kvůli jazyku než příběhu. Spisovatelé jako Němcová a Erben mě baví, líbí se mi, že dobro vždy vyhraje nad zlem, že je na první pohled patrné, kdo je kladná postava a kdo záporná, a že ten dobrý je odměněn štěstím a láskou. Baví mě je psát proto, že si mohu vymyslet, co chci, nemusím se opírat o fakta a mohu povolit uzdu fantazii. Uhlíř, princ a drak vypráví o cestě královské rodiny, nešikovného prince a důvtipného uhlíře za drakem, který jediný by mohl království zachránit z věčné zimy. Matka Příroda potrestala krále za to, že se špatně staral o její dary a plýtval jimi. Pomoci jim může jen tajemný drak, jehož dech dokáže jaro znovu probudit.
Postavy namluvili herci z Národního divadla. Bavila vás tahle spolupráce?
Ano, velice jsme se u toho bavili. Byl to nápad Vladana Drvoty ze Supraphonu, je to v podstatě divadelní hra, kterou jsem dříve napsala pro kladenské divadlo Lampion. Když se přestala hrát, bylo mi líto, že už to skončilo, a tak jsem z ní udělala audio knihu a nabídla to Supraphonu. S herci byla úžasná spolupráce, krásně se tu hru naučili, byli ukáznění a byla s nimi legrace.
Vy jste napsala text, hudbu, námět, scénář a ještě jste tu hru režírovala, načetla tři role a nazpívala k ní písničky. Jste takový Ferda Mravenec…
Spíš Brouk Pytlík.
