U mnoha seriálů platí, že stejné téma by se dalo odvyprávět jedním filmem a neztratil by důležité informace ani atmosféru. Že rozpracovat ho do tolika hodin bylo zbytečné. V případě snímku Příběh služebnice z roku 1990 Volkera Schlöndorffa ovšem platí opak.
Při jeho sledování je patrné, že adaptovaný román kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové i přes skvělé výkony Faye Dunawayové a Roberta Duvalla postrádá hlubší ponor do látky. Že filmaři snad jen ve zkratce prolistovali hlavní dějové zvraty a potenciál námětu zůstal nevytěžený.
Po třiceti letech, v době, kdy televizní seriály zažívají boom, jehož vrchol zatím nikdo nezná, se ke knize dostali noví tvůrci a tentokrát jí dodali patřičnější desetidílný formát.
Co chce společnost od lidí
Diváka berou do blízké dystopické budoucnosti, kde se vlády nad Spojenými státy chopila totalitní strana, jež se lidstvo snaží očistit od všech nečistot a deformací. V důsledku nejasné série katastrof je většina žen neplodná, což systém donutí těch několik "šťastných" s fungujícím lůnem koncentrovat a vytvořit z nich oddělenou kastu "služebnic" - žen určených výhradně na plození. Tyto ženy jsou násilím umisťovány především do bohatých rodin, aby pod dohledem manželek odnosily pánům domu potomstvo.
Román, vznikající ještě před pádem železné opony, měl dva hlavní cíle. Za prvé oponovat lidem, kteří tvrdí, že ve Spojených státech se nikdy nemůže ujmout totalitní vláda, za druhé komentovat genderová témata z tehdejšího úhlu pohledu.
Motivy v této podobě se dnes, o třicet let později, mohou jevit poněkud archaicky a je asi dobře, že seriál se nesnaží tvářit jako žhavá politická alegorie: k námětu raději přistupuje intimně, aniž by třeba (na rozdíl od autorky předlohy) detailně řešil logistiku zobrazeného systému.
Orwellovské vize jsou trochu "z módy", proto tu spíš než o politický komentář a kritiku konkrétních politických hnutí a tendencí dneška jde o obraz vnitřního světa postav a tlaků společnosti na jedince. Dvojice režisérů a trojice scenáristů dělají vše, aby atraktivní námět fungoval i za dnešních podmínek, a docela se jim to daří.
Kvalitní šeď
Příběh služebnice odpovídá nejvyšším standardům quality TV od řemeslného zpracování přes herecké výkony Elisabeth Mossové, Yvonne Strahovské či Maxe Minghelly až po snahu o psychologickou hloubku.
Pokud něco na poctivé práci všech zúčastněných zamrzí, tak že se tvůrci rozhodli pro moderní a u dystopie běžný desaturovaný, šedivě monochromní obraz, v jehož důsledku film příliš nemůže pracovat s barvami.
Příběh služebnice (The Handmaid's Tale)
USA, drama / sci-fi, 2017
Režie: Reed Morano, Mike Barker
Předloha: Margaret Atwoodová
Scénář: Ilene Chaikenová, Bruce Miller, Leila Gersteinová
Hrají: Alexis Bledelová, O.T. Fagbenle, Joseph Fiennes, Max Minghella, Elisabeth Mossová, Yvonne Strahovski a další
Jak román, tak Schlöndorffova adaptace přitom výrazně spoléhají na barevnou symboliku, ostatně místní totalitní režim si potrpí na různě barevná rituální roucha. Se smyslem a kontrastem konkrétních barev se však hůř pracuje ve chvíli, kdy autoři všechny jednolitě přefiltrují. Příběh služebnice se tak řadí mezi další oběti honby za nekoncepčně krásně vyčištěným obrazem.
Jde ale o malou skvrnu na jinak veskrze kvalitním provedení. Příběh služebnice se svého námětu chopil ve vší důslednosti. Po odvysílání pátého dílu se nachází v polovině a už nyní je jasné, že přesun média z filmu k epizodnímu vyprávění látce prospěl. Výsledný dojem je možná méně intenzivní, zato přesvědčivější. Tvůrci mají možnost věnovat se příběhu do větší hloubky a soustředit se právě na vrstvu, jež má u tak archaické dystopie smysl - vnitřní svět hrdinky. V Česku distribuuje Příběh služebnice HBO.
