Na lepší časy se začalo blýskat, když pořadatelé před 13 lety navázali spolupráci s Národním technickým muzeem a do jeho dopravní haly začali situovat každý rok nějaký nápaditý počin - letos to byla premiéra klavírní symfonie Pianofonia, kdy dva tvůrci rozezněli nástroje i jejich jednotlivé součástky.
Teď se zdá, že skrze akci nazvanou Prague Offspring našlo Pražské jaro konečně způsob, jak vstřebat soudobou hudbu, aby se svými přesahy nemusela přizpůsobovat vžitým konvencím a naopak festival funkčně obohatila.
Prague Offspring, odstartované po pandemii koronaviru, je tříletý projekt na obměňující se bázi. Uplynulý víkend vyvrcholila jeho první kapitola, podle všeho ke všeobecné spokojenosti. Formát se ustálil v podobě, kdy organizátoři na tři roky angažují jeden zahraniční soubor, každý rok však pozvou jiného rezidenčního skladatele a objednávají světové premiéry děl od několika mladých českých tvůrců i jednoho renomovaného. Výsledkem jsou vždy dva večery po sobě, doplněné odpoledními debatami a mistrovskými kurzy, jež vedou členové rezidenčního tělesa.
Dějištěm akce se stalo holešovické Centrum současného umění Dox. To je trefa do černého, neboť do jeho koncertního sálu se stahuje jiné publikum než na klasickou hudbu a často otevřeněji přijme díla, jaká letos oba dny opět hrál rakouský soubor Klangforum Wien. Také tentokrát bylo publikum schopné rovnou ocenit to, k čemu by se běžný návštěvník musel pracně prokutat, aby překročil svou poslechovou zkušenost a zorientoval se konkrétně v tvorbě letošní rezidenční skladatelky Rebeccy Saunders.
Klangforum Wien v pátek a sobotu od této v Berlíně žijící londýnské autorky uvedlo čtyři skladby, dost na to, abychom získali vhled do jejího světa. Nejstarší Fury II napsala pro kontrabas a zahrál ji Evan Hulbert, zbývající tři nazvané Scar, Nether a To an Utterance jsou nedávného data. Tu poslední autorka zkomponovala pro pianistu Joonase Ahonena na začátku pandemie koronaviru.
V úvodních instrukcích skladatelka klade interpretům na srdce, že v této hudbě je východiskem, cílem a kontrastní plochou ticho. Z reálného provedení to moc slyšet nebylo, respektive víc pozornosti poutal neklid generovaný neutuchajícím sledem struktur čistě zvukové podstaty, patrně charakteristický rys jejího stylu.
Na počátku je opatrnost, každý nástroj nalézá svůj hlas, a současně napětí, které se stupňuje, jako by se aktéři rozhodovali, zda si uhájí svou individualitu, nebo vejdou do souhry. Nakonec vše vygraduje v útok nebo výbuch, zvuk se rozpustí a princip se opakuje. Plynutí času má podobu jakýchsi zvukových přískoků a důležité není odkud kam, nýbrž teď.
Pro posluchače je klíčové třeba i intuitivně najít, jak tu hudbu poslouchat. Někdo si ji mohl připodobnit k sochám, jiný třeba hledal paralely s moderním tancem. Z tohoto úhlu pohledu jako by Rebecca Saunders byla choreografkou, která má každou zvukovou položku zapsanou do notové osnovy předem ověřenou a do detailů vycizelovanou. Jakkoliv každá jednotlivá akce proběhne za několik vteřin a jejich sled může působit ubíjejícím dojmem, sama akce působí vitálně, energicky.
Ve skladbě Nether přibývá do palety zvuků ještě vokální prvek a provedení získává teatrální rozměr. Sopranistka Juliet Fraser, jež účinkovala už na debutovém albu Rebeccy Saunders, v Doxu kromě zpěvu mluví, šeptá a napodobuje zvuky různých nástrojů.
Hlasový projev mají předepsáni také hudebníci, až si člověk místy vzpomene na sprechgesang neboli zpěvomluvu, případně na techniku voicebandu. Arnold Schönberg nebo E. F. Burian by měli radost, nakolik se jejich nápady ukázaly být nadčasové.
Studovat partitury Rebeccy Saunders mohou jen ty nejlepší soubory specializované na soudobou hudbu. Klangforum Wien k nim patří od založení v roce 1985, i když zhodnotit, jak se provedení té či oné položky v Doxu povedlo, nebylo lehké.
V hudbě založené primárně na témbru těžko posuzovat intonaci, zvlášť když autorka k budování zvukových ploch využívá mikrointervalovou škálu. Lze zaregistrovat nepodařenou artikulaci, ale že je ten či onen hráč nad nebo pod tónem, jako se to stalo při provedení Nether, pozná spíše dirigent či interpret. V kontextu celého programu to jsou každopádně drobnosti a vyznění celku nikterak neublížilo.
Vedle děl Rebeccy Sauders nahlédlo Klangforum Wien rovněž do tvorby německého dirigenta a skladatele Enna Poppeho, který s tělesem fungujícím bez stálého dirigenta všechny skladby v Praze nastudoval. Jeho kompozice Speicher VI je na škále libosti pro ucho přibližně tamtéž jako v případě Rebeccy Saunders, ale akcentuje princip práce s motivem, byť v poněkud karikované formě.
Pro autora je důležité, aby byl posluchač schopen rozpoznávat určité signály. Kompozice má proto strukturu jakési sítě derivací, jež nelze předvídat, ale ve kterých se neustále vrací obsedantní, pravděpodobně záměrně ošklivý motiv. Ten neustále obnovuje pozornost. Skladba materiál vytěžila do důsledku.
Ambicí Prague Offspring je také propojovat českou a mezinárodní scénu okolo soudobé hudby. Na sobotním koncertu Klangforum Wien uvedlo díla pěti mladých skladatelů napsaných na objednávku festivalu.
Matej Sloboda, Michal Wróblewski, Michal Indrák, Tímea Urban Hvozdíková a Martin Klusák tak dostali příležitost uslyšet své práce ve špičkové interpretaci vedle děl osobností jako právě Rebeccy Saunders či vloni zesnulé finské Kaiji Saariaho, z jejíhož repertoáru zazněla Solar dokončená roku 1993.
Příjemné bylo, že soudě podle oněch pěti kompozic - v zadání omezených délkou do pěti minut - směřovali každý k nějaké osobité vizi. Světu hudby Kaiji Saariaho, Enna Poppeho a Rebeccy Saunders se nejvíc blížily Generated Answers od krnovského rodáka Michala Indráka. Nezklamal šestatřicetiletý Martin Klusák, jehož In D - Ozvěny Bukové hory byla hudba zvukově křehká, přátelská, s poutavým průběhem. Podobně má na základě své kompozice Durée možná nakročeno Michal Wróblewski, dlouhodobě se věnující improvizované hudbě.
Oproti předešlým dvěma ročníkům letos scházela velká objednávka od zavedeného českého tvůrce. Předloni takto z dílny Martina Smolky vzešly Andělské schody, které pak Klangforum Wien zařadilo do své vídeňské abonentní řady, loni došlo na Janu Vörösovou. Rakouský soubor se nicméně příští sezonu má podílet na berlínské premiéře opery Miroslava Srnky nazvané Voice Killer, takže jakási souvislost tu přece jenom existuje - Srnka je součástí umělecké rady festivalu, letos zkomponoval novinku pro zdejší soutěž a jiná jeho kompozice zazní ještě na pondělním závěrečném koncertu.
Rakouské těleso příští rok v pozici rezidenčního souboru zase na tři sezony, tedy do roku 2027, vystřídá frankfurtský Ensemble Modern.
Během pátečního podvečera a soboty měl Prague Offspring i letos koncentrovanou podobu, včetně diskusí a workshopů, při nichž mohla veřejnost zažít špičkové hudebníky v rolích pedagogů. Úvodní konstatování se tak dá nakonec i otočit: ve spojení s Pražským jarem snad soudobá hudba konečně našla v Praze platformu, skrze níž může přispívat k udržitelnosti ekosystému, který spoluvytváří.
Koncert
Prague Offspring
(Pořádal festival Pražské jaro)
Klangforum Wien
Enno Poppe - dirigent
Joonas Ahonen - klavír
Evan Hulbert - kontrabas
Juliet Fraser - soprán
Centrum současného umění Dox, Praha, 31. května a 1. června.
