Natáčení Milady bylo tíživé. Dohromady jsem se pak dávala měsíce, říká izraelská herečka Zurerová

Martin Svoboda Martin Svoboda
Aktualizováno 4. 10. 2017 21:39
Izraelská herečka Ayelet Zurerová má díky svému působení v Americe na kontě blockbustery jako Muž z oceli nebo Andělé a démoni. Nyní ztvárnila Miladu Horákovou v chystaném filmu Davida Mrnky. "Samozřejmě že jako herečka musím sledovat scénář a režijní pokyny, ale udělala jsem vše, co bylo v mých silách, aby Milada nebyla jednorozměrná modla, ale aby byly vidět její pochyby a váhání," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Když jste o Miladě Horákové slyšela poprvé, jak jste ji vnímala? A jak ji vnímáte po natáčení, kdy jste "s ní" strávila tolik času?

Vlastně jste právě pojmenoval téma celého filmu - snahu dostat se od povrchního dojmu k hlubšímu porozumění. Když jsem poprvé četla scénář, nemohla jsem se do Milady úplně vcítit, protože dnes je jen velmi obtížné si situace, v nichž se ocitla, a volby, jež musela udělat, představit. 

Zprvu pro mě bylo nepochopitelné, že by jakákoliv matka byla ochotná upřednostnit politický boj za dobro před rodinou.

A právě to pro mě byla velká výzva - ztvárnit její rozhodnutí tak, aby zůstala člověkem i přesto, jak těžko se do ní dá v dnešních podmínkách vcítit. Bylo nutné dívat se na ni z mnoha úhlů, nikoliv jako na dokonalou hrdinku. 

Jak jste se na roli připravovala? 

Režisér David Mrnka mi poskytl mnoho materiálů, které jsem nastudovala. Několikrát jsem také dlouze, upřímně a detailně mluvila s Miladinou dcerou, mnohdy jsem si její řeč nahrávala a dělala si poznámky. Byla to zásadní setkání, jež jsou pro mě mnohem důležitější než jen coby příprava na roli.

K jakému názoru jste došla? Měla oběť Horákové smysl? Měla tu cenu zaplatit?

Myslím si, že skoro není namístě se tímto způsobem ptát. Ona se ani nemohla rozhodnout jinak. Taková zkrátka byla její osobnost utvářená všemi traumaty a událostmi, které ji potkaly. 

Zásadní zlomy v jejím životě přinesly už brzká smrt bratra a mateřská role, již zastávala vůči sestře. Obojí ji formovalo. Je třeba si také uvědomit, že zažila dvě světové války a tehdy mělo hrdinství i sebeobětování jiný, jaksi samozřejmější nádech než dnes. Zažila brutální a děsivé časy a věděla, že bojovat má smysl jen s nasazením života.

Prvním krokem k pochopení Milady je tedy vidět ji tak, že nevolí mezi dvěma možnostmi, ale že se chová jediným způsobem, jakým dokáže.

Druhým krokem bylo mé zjištění, že přese všechno byla optimistka. Doufala, jistě i díky své pevné víře v Boha, že bude-li se chovat podle morálních zásad, všechno nakonec dobře dopadne. Myslím, že si nepřipouštěla, že by mohla prohrát.

To skutečně není úhel pohledu, který si s Horákovou běžně spojujeme. Dnes ji vidíme jako ženu odhodlanou přijmout trest smrti. Tento optimismus, který neočekává selhání, nejspíš leckoho překvapí.

Skutečně si myslím, že do poslední chvíle neviděla, co se chystá. Nečekala, že bude zatčena, nenapadlo by ji, že bude odsouzena k smrti, netušila, jak daleko může dosáhnout lež. Po druhé světové válce pravděpodobně doufala, že se lidé poučili a totalita se nemůže tak brzy opakovat.

Samozřejmě si k samotnému konci byla vědoma, co se jí stane, a svůj osud přijala s plným pochopením situace. Ale myslím si, že dlouho čekala, že zvítězí světlo, pravda, Bůh - ať tomu budeme říkat jakkoliv. 

Očividně pro vás šlo o víc než text na naučení.

Někdy dostanete do ruky scénář, jehož hloubka a hodnota jsou zřejmé. Jedna věc je točit o národním hrdinovi, kterého v dané zemi uctívají, ale hned vedlejší národ má jeho plnohodnotný ekvivalent.

Milada Horáková má větší přesah, troufám si říct, že její příběh by měl být známý po celém světě. Vzhledem k tomu, že náš film vzniká pod Netflixem a v angličtině, bude také téměř po celém světě k vidění. 

K tématu mě váže i můj původ, matka pochází z Bratislavy, takže jsem se v dětství setkávala s českým a slovenským jazykem a s útržky kultury.

Příběh Horákové jsem sice neznala a netroufám si ho nyní přivlastňovat jako součást svého dědictví, matka si ale Horákovou pamatovala. Když jsem jí řekla o své roli, ledasco jsem se od ní dozvěděla. Myslela jsem si, že režisér mě oslovil díky mým kořenům, prý ale šlo o úplnou náhodu. 

Přesto máte od tématu větší odstup než většina Čechů. Když jsem loni mluvil s režisérem Seanem Ellisem o jeho Anthropoidu, tvrdil, že právě díky odstupu dokáže téma lépe uchopit než zaujatí čeští tvůrci. Souhlasíte s tím, že odstup cizince je výhoda?

Ano. Tedy ve smyslu, že vše, když se to správně zužitkuje, má své klady, takže i odstup může být plus. Nebyla jsem od dětství provázena ikonickými obrazy Milady Horákové a díky tomu se na ni mohu dívat otevřeně, bez předsudků a bez očekávání. Mohla jsem ji svobodně posuzovat, někdy s ní nesouhlasit, jindy jí rozumět.

Samozřejmě že jako herečka musím sledovat scénář a režijní pokyny, ale udělala jsem vše, co bylo v mých silách, aby Milada nebyla jednorozměrná modla, tak jak ji každý očekává, ale aby byly vidět její pochyby a váhání, zkrátka její lidskost.

Jak se vám pracovalo s českými tvůrci? Bylo vaše angažmá zde v něčem odlišné od těch v Americe nebo v Izraeli?

Vlastně ne. Mám dojem, že filmaři po celém světě mluví stejným jazykem a rozumí si i v případě částečné jazykové nebo kulturní bariéry. Jsme něco jako cirkusáci, svět ve světě bez ohledu na to, odkud pocházíme. Celý štáb byl velmi sehraný a obzvlášť dobře se mi pracovalo třeba s Vicou Kerekes nebo Vladimírem Javorským.

Do světa půjde snímek v angličtině, v níž vznikal, do českých kin ale vyrazí většinou dabovaný. Víte, kdo vás namluví? Účastnila jste se výběru svého českého hlasu?

Nevím, komu ta role připadne. Musím věřit Davidovi, že vybere správnou herečku. Snad se ale někteří diváci rozhodnou zajít na film v angličtině, aby viděli můj výkon se vším všudy. Tak bude ostatně k vidění na Netflixu.

Preferujete tedy vlastní hlas a divákům byste doporučila angličtinu.

Pokud anglicky rozumí nebo jsou ochotni číst titulky, tak rozhodně ano. Ale jestli jsou lidé v Česku na dabing zvyklí, chápu nutnost Miladu přemluvit.

Setkal jsem se s názorem, že jste moc krásná na to, abyste hrála Miladu Horákovou.

To je legrační. Předně musím říct, že mladá Milada byla podle mě krásná žena.  Lidé si ji ale pamatují z doby těsně před smrtí, ze záběrů od soudu, kdy měla za sebou pobyt ve věznici. Když si k tomu připočteme, co zažila během války, dává smysl, že to všechno se jí odráželo ve tváři. V době natáčení mi ale bylo jen o rok méně než jí v době její smrti…

… což je mimochodem také trochu úsměvné, protože výtky se objevily i vůči vašemu "nízkému" věku. 

Ženy dnes obecně vypadají mladistvěji i ve vyšším věku, přesto věřím, že můj vzhled není na překážku.

Měla jsem skvělé lidi na make-up a péči o vlasy, díky nimž jsem mohla začít svěžeji a postupně se propracovat velmi blízko k podobě Horákové u soudu. Navíc věřím, že jsem se do ní i vcítila a nakonec jsem nejen vypadala jako ona, ale i cítila se jako ona.

Bylo to v řadě věcí hodně vysilující a šlo o velmi tíživý zážitek. I přes to, kolik skvělých lidí mě obklopovalo. Po dokončení filmu trvalo několik měsíců, než jsem se zase začala cítit sama sebou. Připadala jsem si starší, opotřebovanější, utrápenější. 

V Česku zatím žádný velký film o Miladě Horákové nemáme. S tím se nese velká odpovědnost.

Rozhodně. Byla jsem odhodlaná předvést tu nejlepší interpretaci nejen kvůli Miladě samotné, ale také kvůli všem lidem, pro které představuje boj za svobodu, demokracii a pravdu.

 

Právě se děje

Další zprávy