Atentátu jste se věnoval 15 let, víte tedy o něm nejspíš víc než většina Čechů. Zároveň jste musel udělat pár kroků od historie, jako každý filmař vyprávějící příběh. Jak pro vás tedy bylo důležité vystihnout "realitu"?
Existuje tenká hranice toho, co si dovolit můžete, co musíte a co naopak nesmíte, když přistupujete k látce, jež je někomu natolik blízká jako Čechům Anthropoid. Existují způsoby, jak fakta mírně ohnout, aniž by vás publikum nenávidělo, a ty musíte obezřetně hledat.
Já například zvažoval, jestli by nebylo lepší, kdyby Gabčík a Kubiš zemřeli zároveň v kryptě, i když ve skutečnosti jeden svůj boj ukončil a pro druhého teprve začal. Z filmařského hlediska může být věrnost tomu nešťastná.
Nakonec jsem se ale rozhodl neudělat, co udělali kolegové v HHhH (chystaný francouzský anglicky mluvený snímek na stejné téma), kteří oba umístili do krypty. Z vypravěčského úhlu pohledu je to možná logické, ale já se rozhodl hledat východisko na základě toho, co se stalo.
A jak jste ho našel?
Došlo mi, že Kubišova smrt bude šok. Přijde nečekaně, tvrdě. A divák bude čekat, že se obětoval pro Gabčíka, jenž díky tomu unikne. Ale v kryptě pochopíme, že takové štěstí mít nebude. Gabčík zůstane na světě sám a jeho smrt bude naopak vysvobozením. Našel jsem tedy v těchto dvou scénách určitý kontrast, proto má ono zdvojení smysl. Možná i větší než jediný náhlý konec.
Co byl největší krok od faktů, který jste vědomě udělal?
Úplný začátek. Parašutisté přistáli na louce, Jan si vymkl kotník, jako ve filmu, ale v realitě ihned potkali muže, který je odvedl k odboji. Já potřeboval vložit scénu, v níž se je první, koho potkají, pokusí nahlásit Němcům.
Ta scéna působila divně, protože jeden z mužů unikne. Očekával jsem, že bude po paršutistech ihned někdo pátrat. Ale zdá se, že to nemělo následky.
Bylo potřeba ukázat existenci kolaborace, zdůraznění nebezpečí, které pro hrdiny existuje. Aby bylo jasné, že mezi Čechy byli i tací, kteří by za odměnu udali odbojáře Němcům. Kvůli tomu byla v původním scénáři i podzápletka, ale nedostala se do finální verze.
Důvod, proč po hrdinech nepátrali nacisté, může být ten, že mladík se bál jít celou situaci vůbec ohlásit, protože mohl mít strach nejen z vojáků, ale i z odboje – zvlášť když byl právě svědkem smrti svého strýce z rukou Gabčíka a Kubiše. Mohl se schovat v lese a čekat, až se vše uklidní.
Narazili jsme ale na problém s expozicí. Vysvětlit na jednu stranu pozadí celé historické události, na druhou příběh samotný. Jak jste to dával dohromady?
V delší verzi bylo expozice mnohem víc, ale jak jsme film sledovali zas a znovu, osekávali jsme tyto pasáže na nezbytné minimum. Co trvalo vymyslet nejdéle, byly překvapivě úvodní titulky. S každou změnou musely být předělávány, vážili jsme každé jedno slovo. Aby tomu, kdo je s příběhem obeznámen, nepřipadal obsah banální, ale zároveň dostatečně informoval nováčky.
Herec Toby Jones přiznával, jako většina účastníků loňské tiskovky, že o Anthropoidu nikdy neslyšel, dokud mu na stole nepřistál váš scénář. Byl vůbec někdo, kdo s ním byl obeznámen?
Ne. Ani jediný člověk. Je to až neuvěřitelné. Ale dělo se toho tolik! A zdá se, že se atentát ztratil mezi stovkami bitev, které se odehrály. Ale nebyl bych na Brity tolik přísný. Když se zeptám Čecha na Dunkerk, většina z nich také netuší, že se jedná o pro Brity zásadní bitvu druhé světové války, v níž jsme ustoupili Němcům a dali jim Evropu. Vlastně jsme v tu chvíli prohráli naši válku. A když zmizí z povědomí taková událost, možná je pochopitelné, že se to stalo i atentátu na Heydricha. Každopádně si myslím, že se to sluší změnit – mně přijde Athropoid možná zajímavější než Dunkerk.
Režijně mísíte dvě roviny – na jednu stranu syrovou, tvrdou, na druhou stranu se nebojíte mírně patetických motivů jako "duch" Geislerové na konci v kryptě, citace Shakespeara, sfouknutá svíčka – jak se tyto odlišné přístupy kombinují?
Řekl bych, že Anthropoid je točený skoro dokumentárním stylem, tvrdě, jak říkáte, ale dvakrát kreativně rozkvete. V případě Lenčiny smrti a v případě Janovy. Poprvé proto, že její smrt vlastně nevidíme – jedná se pouze o Janovu představu. A napodruhé, protože přijmeme hrdinův úhel pohledu. Konečně se napojíme na jeho emoce, vzpomínky a nevidíme jen realitu, ale i jeho nitro.
V tuto chvíli se trochu věnuji i fascinaci otázkou "co přijde po smrti". Ať už věříme v Hospodina, Alláha, Buddhu... Věříme rádi, že "něco" tam je. V tu chvíli vidíme Gabčíkovu vnitřní naději, jak se zhmotňuje v podobě Lenky. Všiml jste si mimochodem, že tam nestojí jen tak, že opakuje pózu, v níž Jana dříve vyzývala k tanci? Jde tedy o naději zhmotněnou ve vzpomínce, ne nutně ducha.
Ve verzi, z níž jsme Lenku ve vodě vystřihli, působil konec prázdně, něco chybělo. Potřeboval jsem najít něco poetického a pozitivního. Proto jsme scénu vrátili.
Na tiskové konferenci jste říkal, že pohled člověka zvenčí může být i pro Čechy užitečný. Čím přesně? Co myslíte, že do výkladu události vkládáte?
Všichni to dobře znáte, víte o tom celý život, učíte se o tom ve škole. Ale existuje určitá hranice povědomí o něčem samozřejmém, a za ni se jde paradoxně jen málokdy. Kolik jmen ze sedmi parašutistů, samozřejmě krom Gabčíka a Kubiše, by Čech dokázal vyjmenovat? Možná Opálku? Tím chci říct, že základní povědomí o Anthropoidu vnímáte jako samozřejmost, až i vám může chybět jak hlubší znalost, tak vůbec vědomí toho, o jak výjimečnou věc ve skutečnosti jde. Myslím proto, že Čech by Anthropoid vlastně ani nemohl udělat. Určitě ne tímto způsobem.
Máme už celkem zdařilou adaptaci ze šedesátých let, máme novější Silver A...
Jistě, Atentát znám, jde o skvělý film. Ani jeho americký remake z roku 1975 Operace Daybreak mi neunikl. Ale myslím, že by vznikla jen další česká verze události, natočená v českém jazyce a uzavřená v českém prostředí.
Narážíte na jazyk Anthropoidu, který je již krátce po projekci hojně diskutovaným tématem. Přízvuky herců se setkaly většinou s negativními reakcemi. Působí nepatřičně, jako by hrdinové nebyli na domácí půdě. Nezdá se mi, že to byl šťastný nápad.
To vám opravdu přišlo tak rušivé?
Ke konci jsem si možná trochu zvykl, ale spíš ano. A další otázka je, jak se k tomu postaví rodilý mluvčí – pro něž primárně točíte.
O rodilé mluvčí bych se nebál. Ti prostě slyší český akcent a vůbec s tím nemají problém. Uvědomte si k tomu, že vlastně nikdo na natáčení nemluví angličtinou bez akcentu. Jamie Dornan má v normální řeči irský přízvuk, Češi samozřejmě český. Proč je všechny tlačit k čisté angličtině? Bylo by to nepřirozené a pro Čechy vlastně nemožné. Pak bychom museli české herce předabovat, nebo přeobsadit.
Váš doposud nejznámější film je Cashback – snímek odehrávající se v supermarketu. V něm vás omezuje jen vaše fantazie. V případě Anthropoidu musíte naopak sám sebe usměrňovat – nemůžete natočit vše, jak byste chtěl, protože nemáte stovky milionů. O vyhlazení Lidic se může jen mluvit, z heydrichiády vidíme sotva zlomky. Jak jste se s tím vypořádal?
Přijal jsem úhel pohledu parašutistů, čímž jsme stanovili měřítko. Věci, které říkáte, by ve filmu nemohly být, protože u nich nikdo z hrdinů nebyl. Vlastně nemám pocit, že by mě moje prostředky omezovaly. Takže můžu říct, že Anthropoid vypadá přesně tak, jak jsem ho zamýšlel.
Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!
