Jedenašedesátiletý autor více než tří desítek převážně historických titulů Kosatík novinku spíše než za standardní životopis pokládá za "knihu o problému, ke kterému jeden takový lidský život vytvořil faktografické pozadí", píše v doslovu. Materiály shromažďoval více než čtvrt století. Mluvil ještě se samotným politologem a publicistou Lukešem, jenž žil v letech 1926 až 2000, stejně jako s jeho přáteli a oponenty. Dostával se k němu při práci na jiných projektech, třídil archivní materiály.
Publikace se nesoustředí rovnoměrně na celý Lukešův osud, ale právě na to, co má přesah. Napovídá tomu už podtitul Život a doba komunisty Klementa Lukeše.
Lukeš přitom u komunismu nezůstal, postupně z něj vystřízlivěl, za normalizace mohl vykonávat jen podřadnou manuální práci, patřil k prvním signatářům Charty 77 a v jeho bytě vznikla činná samizdatová manufaktura. To samozřejmě Kosatík reflektuje. Nejvíce pozornosti ale věnuje tomu, za jakých okolností mladý Lukeš uvěřil svitu rudé hvězdy a jak bolestně, ale samostatně a dříve než mnozí si postupně uvědomil, nakolik je její světlo destruktivní.
Kléma - jak ho Kosatík důsledně nazývá, aniž by mu familiární přízvisko zabránilo v kritickém pohledu - se narodil v Rakvicích na Břeclavsku. Záhy přišel o zrak, a tak byl jeho život předurčen k tomu, aby ho strávil v katastru rodné vsi mezi sousedy při pletení košíků. Takovému předurčení se Klement Lukeš rázně vzepřel.
Jako mladý po obci například jezdil na kole. Pravé vykročení z nakreslené budoucnosti ale nalezl v komunismu. Do partaje vstoupil už roku 1947 a byla to ona, kdo mu dal možnost studovat a následně působit jako stranický propagandista.
Lukeš odložil bílou hůl - a platí to doslova i obrazně. Jeho cesta vstříc režimu je tak ještě pochopitelnější než u vrstevníků a přátel jako Milana Kundery, kteří "jen" propadli šalbě o sociální rovnosti a síle, jaká porazila nacismus, a tedy porazí i jakékoliv budoucí nepřátele.
Lukešovi dala partaj možnost naplno žít. Díky svému intelektu, paměti a nasazení se vypracoval do vysokých stranických struktur. Stal se propagandistou, školil komunistické školitele. Jeho družná a otevřená povaha mu pomáhala úspěšně šířit stranickou linii, jezdil po republice, mluvil na schůzích i ve vinných sklípcích.
Nezaváhal ani při prvních politických procesech, stále ještě neochvějně věřil KSČ a ani ho nenapadlo, že by sám mohl být ohrožen. Vlastně nemohl, jak glosuje Kosatík: krev mladé generace ještě neměla onu cenu.
Jako znalec rudých klasiků si ale Lukeš nemohl nevšimnout rozporů: strana má být internacionální, zatímco v procesu s Rudolfem Slánským a spol. z roku 1952 se zdůrazňuje "židovský původ" mnoha odsouzených. To přece v marxismu nemá opodstatnění. A co je vlastně ona strana, které věří? Slánský už jistě ne, ale Klement Gottwald ještě ano?
Jak se Lukeš dostával k interním materiálům, pochopil, že ani prezident Gottwald, ani jeho nejbližší onen směr neurčují. Vytváří ho Kreml. Jak to zapasovat do proklamací, že každá lidovědemokratická země půjde ke komunismu vlastní cestou? Je tedy možné o marx-leninských axiomech pochybovat? Do jaké míry? A mají být tyto pochybnosti šířeny jen v aparátu strany, nebo dokonce mezi řadovými členy?
Takové uvažování nám dnes může připadat omezené. Vskutku takové je. Ani my ale nejsme imunní vůči fatálním omylům, přitakat v dobré víře zlu můžeme jako jednotlivci i coby společnost. Staré chyby nás neochrání před tím nedělat nové.
Lukeš začal v 50. letech pokukovat po maďarském a zejména jugoslávském modelu budování komunismu. Už to samo za pár let stačilo k tomu, aby jej StB rozpracovala jako údajnou hlavu protitovské revizionistické skupiny. Opět ale rozhodoval Kreml: vztahy s "krvavým psem" Josipem Titem zrovna procházely jistou korekcí, takže další monstrproces v Československu nebyl zapotřebí. Lukeš jen dostal v roce 1961 padáka z partaje a přišel o prestižní práci.
Ještě jednou se do strany vrátil, za pražského jara, když v ní viděl šanci na změnu. Opět se mýlil, ale při prověrkách v roce 1970 náruč KSČ opustil definitivně, stejně jako veškeré iluze.
Příběh Klementa Lukeše je v podání Pavla Kosatíka mnohem víc než příběhem jednoho omámení a vystřízlivění. Současný zjednodušený antikomunismus části společnosti autor pokládá za myšlenkově sterilní a kromě toho, že lichotí svým původcům, podle něj nemá žádnou další hodnotu.
"Zastávám názor, že u každého komunisty jeho členství znamenalo něco jiného a mělo by být posuzováno podle konkrétních okolností," zamýšlí se Kosatík. S tím lze souhlasit i polemizovat, především to ale lze vztáhnout i na jiné než dávno ukončené boje.
Burcující fakt, že slepý Lukeš přišel ve stáří také o sluch, autor jeho biografie v podstatě jen zaznamenává. Niterný svět v temnotě a tichu není středem jeho zájmu. A stejně jako jím nejsou světlá období Lukešova života v disentu, nejsou jím ani 90. léta, kdy zasedl ve správní radě Nadace Olgy Havlové a roku 2000, pět dnů před smrtí, dostal od Václava Havla vyznamenání za zásluhy o stát.
Kosatík se soustřeďuje primárně na to, jak mladík propadl rudému mámení a kterak bolestně, ale svébytně z něho procital. Není to pokus o rekonstrukci pocitů, autor důsledně vychází z materiálů a svědectví, nabízí jejich interpretaci. Krok za krokem tak sleduje cestu, díky níž je možné osvobodit myšlení a následně osobnost.
Pavel Kosatík parafrázuje barona Prášila: Lukeš sám sebe z bahna vytáhl ven za vlastní vlasy. Stalo se tak díky informacím a kritickému rozumu. To jsou síly, které máme k dispozici i dnes. Nebo bychom je alespoň mít měli.
Kniha
Pavel Kosatík: Zápasy slepého muže - Život a doba komunisty Klementa Lukeše
Nakladatelství Universum 2023, 192 stran, 399 korun.
