Patricia Kopatchinskaja nezapadá do škatulky umělců, na jaké jsme zvyklí chodit do koncertních síní. Lze ji přirovnat k české performerce Ivě Bittové, s níž sdílí intuitivní přístup k hudbě živený kořeny ve folkloru, nespoutanou image, osobitost a odvahu se prezentovat nestandardně, stejně jako nekompromisnost při tvorbě programů a odhodlání jít na samou hranu. Podobně jako dcera romského hudebníka Bittová je také Kopatchinskaja předurčena původem, který jí velí nikam nezapadat.
Na svět přišla v někdejší moldavské socialistické republice roku 1977. Oba rodiče hráli ve folklorním souboru. Když jí bylo šest, začali temperamentní dítě učit na housle.
Její nejranější vzpomínky jsou ty, jak babička zpívá u šicího stroje, sestra a matka hrají na housle a otec na cimbál. "Až poměrně pozdě, po dlouhém studiu houslí a skladby, jsem si uvědomila, jaký poklad znamená hudba mých předků. Lidová hudba je všude: v Biberovi, Beethovenovi, Schubertovi, Brahmsovi, Mahlerovi, Bergovi a samozřejmě v Maďarech. Enescu, Ravel, De Falla, Charles Ives," vyjmenovává autory od baroka po 20. století.
Ještě před rozpadem Sovětského svazu rodina emigrovala do Vídně. Patricia Kopatchinskaja tam vychodila uměleckou univerzitu, kde k houslím přidala kompozici, a studia dokončila v Bernu. Dnes má sedmačtyřicetiletá interpretka domov a osmnáctiletou dceru ve Švýcarsku. "Nejsem žádná správná Moldavanka ani Rakušanka, ani pravá Švýcarka, vlastně ani ,správná’ houslistka. Jsem to prostě já," uvažuje.
"Já" v jejím případě znamená přírodní živel, nespoutanou duši, někoho, kdo rád posouvá své i posluchačské hranice. "Když nejsem pevně spojená se zemí, odlétnu," ilustruje.
Proto na pódiu vystupuje bosa jako divoženka a podrobuje zkoušce to, čemu se už 200 let říká koncert klasické hudby. "Když mám na výběr dokonalost, nebo risk, raději riskuji. Je to zajímavější a dráždivější," říká s tím, že pouze krásný tón nestačí. K autorům přitom chová respekt. "Když zahrajete přesně to, co stojí v notách, už to bývá víc než dost. Ale nesmíte se za ty noty schovávat. Musíte být sami sebou a stát si za tím," dodává.
Pravdu má v tom, že po sólistech se dnes z větší části nechce, aby se příliš zamýšleli nad dramaturgií. Typické schéma ouvertura, sólový koncert a po přestávce symfonie je osvědčené a pro pořadatele bezpečné. Jména autorů západní klasické a romantické hudby se až na výjimky opakují, mění se jen dirigenti a sólisté.
"Pro dnešní dobu v tom nespatřuji žádný význam a v každém případě takové koncerty mou účast nepotřebují," poznamenává Kopatchinskaja. "Vždycky jsem divadlu záviděla jeho svobodu inovovat, kombinovat staré s novým a využívat všech schopností herců, ať už jde o mluvu, zpěv, gesta, akrobacii, inscenaci či vizuální efekty," říká.
Pojem hledání se v jejím slovníku objevuje často. "I když nenajdete, co hledáte, získáte tím hodně. Když nehledáte, nejste muzikant, ale nápodoba. Stejně jako každý vyvinutější živočich má i člověk povahu průzkumníka, čich na novinky. Čteme přece dnešní, ne včerejší noviny, mladí poslouchají nejnovější popové písně, dámy se oblékají podle poslední módy, vědci zkoumají hranice poznání o vesmíru a elementárních částicích. Ve všech případech je hnacím motorem hlad po poznání a potěšení z objevování neznámého," zamýšlí se umělkyně.
Klasické schéma koncertu je pro ni příliš svazující. "Slyšet Beethovenovu předehru nebo symfonii musel být poprvé ohromující zážitek. I podruhé. Ještě napotřetí můžete objevovat další detaily. Ale pak zájem opadne a kromě rituálního významu nevidím jiný důvod to poslouchat znova a znova," zní její kontroverzní názor. Z něj slevuje jen v případě velmi inspirovaných hudebníků. Sama mezi takové patří a koneckonců se nevyhýbá ani Beethovenovi. Také v něm nachází zemitý, až drsný element vyvěrající z lidové hudby.
Kopatchinskaja je v podstatě konceptuální umělkyní. Své programy sestavuje s vidinou určitého poselství, na základě vnitřní příbuznosti nebo podobného obsahu. Našla několik podobně otevřených souborů, s nimiž vytvořila impozantní počet nahrávek a nesčetněkrát po jejich boku vystupovala.
Nezapomenutelný byl například zinscenovaný koncert nazvaný Bye Bye Beethoven s Mahlerovým komorním orchestrem. Aby vyjádřili nepříjemný pocit, který se dostavuje, když člověk stále znovu hraje a slyší tentýž repertoár, provedli hudbu "ve zpětném zrcátku".
Koncert začal tím, že interpreti jeden po druhém přišli na pódium a hráli poslední větu Haydnovy symfonie zvané Na odchodnou - původně přitom skladatel předepsal jejich postupné odcházení. Večer pak vrcholil Beethovenovým houslovým koncertem, při němž se stěna za účinkujícími začala nepozorovaně pohybovat směrem k publiku, takže orchestr byl v předstíraném zmatku nucen opustit pódium.
Ne všechny zážitky s Kopatchinskou jsou takto radikální. Pro festival Pražské jaro vybrala nejprve svůj projekt Čas a věčnost, který představí 16. května příštího roku v Rudolfinu.
Osu tohoto fascinujícího počinu tvoří dva takřka nehrané houslové koncerty: začíná skladbou Kol nidre současného autora a jazzového saxofonisty Johna Zorna, inspirovanou židovskou modlitbou. Concerto funebre německého skladatele Karla Amadea Hartmana vzniklo jako bolestná reakce na nástup nacismu, zatímco Polyptique švýcarského autora Franka Martina je zase inspirován šestidílnou oltářní malbou ze 14. století zobrazující pašijový příběh.
Závěr sekvence, která mísí Bachovy chorály, hlasy folklorních zpěváků a části středověké mše, patří skladbě Crux od Luboše Fišera. Zřetelné poselství na konci zdůrazní zvuk zvonu. Sólistku doprovodí švýcarský komorní orchestr Camerata Bern.
O den později umělkyně na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina rozehraje až divadelní show. Název Pierrot lunaire dostala podle kompozice Arnolda Schönberga. Je to pásmo pro pěvce a instrumentální soubor, postavené na básních Alberta Girauda.
Skladatel, který svou radikální teorií dodekafonie definitivně vymanil hudbu z romantického sevření, v něm rozvinul práci s hlasem na pomezí recitace a zpěvu. Toto "sprechstimme" nabízí širokou škálu výrazu a to, po čem Patricia Kopatchinskaja dychtí, když říká, že závidí divadelníkům. Zde tedy nikoli poprvé kromě houslí využije a bude zkoumat své hlasové i herecké možnosti.
"Pierota" vhodně doplní Příběh vojáka od Igora Stravinského, žánrově těžce zařaditelný kus pro tři herce, tanečníka a sedm nástrojů. Skladatel si jeho motiv vypůjčil z ruské lidové bajky o vojákovi, který dá ďáblovi své housle výměnou za neomezený přísun peněz.
Obě tyto novátorské kompozice jsou dnes více než sto let staré a bude zajímavé slyšet, zda si ponechaly avantgardního ducha.
Poslední večer, při němž rezidenční umělkyni festivalu doprovodí pianista Joonas Ahonen, má v neděli 18. května opět v Rudolfinu patřit skladateli Luboši Fišerovi. Jeden z nejoriginálnějších hlasů poválečné české hudby 20. století žil v letech 1935 až 1999. Inspirovala jej tvorba minulých epoch i podněty moderní hudby, přestože u širší veřejnosti zůstává zapsán hlavně jako autor soundtracků k filmům Golet v údolí, Petrolejové lampy, Babička a Adéla ještě nevečeřela nebo k večerníčku o Machovi a Šebestové.
Jeho orchestrální skladby byly již s úspěchem uvedeny také v zahraničí. Fišerova komorní díla mají často duchovní rozměr, jako v případě houslových sonát Ruce a In memoriam Terezín, které na Pražském jaru zahraje Patricia Kopatchinskaja.
Koncerty
Patricia Kopatchinskaja
(Pořádá festival Pražské jaro)
Rudolfinum, 16., 17. a 18. května.
