Bílý slon označoval posvátného tvora, kterého mívali monarchové v Barmě, Laosu či Thajsku. Jeho vlastnictví bylo darem i prokletím, neboť se jednalo o nákladného "drobečka". Nešlo ho využít pro práci, a tak mohl svého majitele postupně zruinovat.
Z opulentních olympijských sídel v mnoha světových metropolích se po skončení letních či zimních her stávají podobní bílí sloni.
Režisérka Haruna Honcoop na začátku snímku zmiňuje příklad sice ne olympijský, zato u nás dobře známý. Když v roce 1926 vznikl Strahovský stadion pro pořádání všesokolských sletů, šlo o největší stavbu svého druhu na světě. Tou zůstal dodnes, byť v nákladech jej mnohé modernější komplexy předčily. Po spartakiádách a několika obřích porevolučních koncertech včetně slavného vystoupení skupiny Rolling Stones nicméně Strahov už třicet let chátrá. Nákladná by nebyla jen rekonstrukce, ale též demolice.
Podobné je to s mnoha sportovišti nejen v ostře kritizovaných místech pořádání posledních olympiád, ať už jde o čínský Peking či ruské Soči. Stačí se podívat, jak se s olympiádou v roce 2004 vypořádala kolébka her, Řecko. Paradoxně jediný stadion, jehož části stále stojí a šlo by na něm pořádat hry v jejich tehdejší podobě, je ten nejstarší v Olympii, jednoduchý plácek starý 26 století, jenž nicméně uměl pojmout až 45 tisíc diváků.
Už první moderní olympijské hry v roce 1896, které se konaly v Athénách, byly tak nákladné, že Řecko málem ekonomicky zruinovaly. Ostatně první hry, jež měly větší mezinárodní úspěch a ohlas, byly až ty o necelých třicet let později v Paříži. Mezitím se z olympiády stala monumentální událost. Dnes je stále méně zemí schopných a ochotných ucházet se o pořadatelství, s nímž se pojí striktní závazky.
Když se po více než sto letech olympiáda v roce 2004 vrátila do Athén, došlo k desetinásobnému překročení rozpočtu, jenž se vyšplhal asi na 11 miliard dolarů. Což se notně odrazilo na podobě finanční krize, s níž se země potýkala o čtyři roky později.
Haruna Honcoop cestuje po olympijských metropolích a využívá toho, že dobře zná jak Tokio, které je jí druhým domovem, tak Peking, kde nějaký čas žila. Všímá si rozdílů mezi tím, jak jednotlivé země přistupují k opulentním stavbám, které vznikly čistě pro potřeby her. Zatímco někde dlouhé dekády chátrají, oplocené a uzavřené veřejnosti, třeba Tokio a Paříž má tendenci je bourat a stavět na jejich místech nové. Hlavně v japonské metropoli je to běžná politika, málokde tam člověk narazí na starší budovy.
Je to zdánlivě lepší než nechat stát ruiny "bílých slonů" uprostřed moderních aglomerací - a japonská vláda se při výstavbě zařízení pro poslední olympiádu plánovanou na rok 2020 jistě nechovala tak bezohledně jako dříve Peking. Ten v novém tisíciletí kvůli vzniku monumentálního stadionu nazvaného Ptačí hnízdo neváhal vystěhovat až milion obyvatel.
Režisérka ve snímku hovoří s jednou z obětí, která coby právnička bojovala za místní občany a odnesla to vězením i vlastním zdravím. Nyní žije v odlehlé části města v panelákovém bytě. Důsledkem dřívějších událostí skončila na vozíku.
V Tokiu či Paříži, kde se olympiáda bude konat napřesrok, je situace složitější. Autorka tak v ulicích francouzského hlavního města sleduje jak ty, kteří protestují proti zániku různých komunitních prostor v chudých čtvrtích, místo nichž vyroste plavecký bazén, tak ty, kdo projekt chválí a poukazují na fakt, že mnoho pařížských dětí školního věku neumí plavat, neboť pořádně nemají kde. A že velké sportovní události mohou pomoci v renovaci města.
V těchto pasážích by si možná problematika žádala detailnější vhled a hlubší průzkum plusů i minusů. Nicméně film Olympijský mezičas si i tak zaslouží pozornost jakožto kritický pohled na událost, která se zaštiťuje pozitivistickou myšlenkou světa propojeného neustálým pokrokem, jež však možná v úplném zdraví nepřežila dobu svého vzniku před více než sto lety.
Olympijský mezičas přiznaně nesměřuje k jednoznačné pointě, neboť tyto mezičasy tikají neustále, jak se dvě či tři různá města paralelně připravují na několik nejbližších olympiád. Všímá si ale rozmanitých paradoxů, jakým byla třeba výstavba olympijského stadionu pro poslední tokijské hry. Ten rozpočtem více než třikrát překonal dosavadního rekordmana, pekingské Ptačí hnízdo. Přitom Tokio mělo stadion pro 50 tisíc diváků a původně plánovalo využít ten.
Po různých peripetiích a dvojím vypsání soutěže nakonec vyhrál návrh architekta Kenga Kumy, který ve snímku popisuje využití moderních materiálů schopných vydržet staletí.
Jestli se stadion na rozdíl od většiny těch zpustlých a zbouraných bude využívat celá staletí, nevíme. Ale faktem třeba je, že na jeho výstavbu bylo využito bezprecedentní množství dřeva z deštných pralesů na jihu Asie, což vyvolalo stížnosti místních a kritiku ze strany neziskových organizací, podle nichž to způsobilo zásadní ekologické problémy. Mluvčí her nařčení odmítl.
Jako krutá ironická tečka za obřími japonskými plány přišla epidemie koronaviru, která hry v Tokiu odsunula o rok později a ještě tím navýšila náklady pořadatelské země až na zhruba 13 miliard dolarů. A tak i svatostánek dýchající dřevem, kvůli němuž ztěžka dýchají indonéské pralesy, tehdy přivítal pouhou tisícovku diváků.
Mohla by to být výzva k úvahám nad proměnou celé organizace těchto mamutích sportovních akcí. Spíše je to ale zbožné přání. Atmosféra každé další přehlídky, která strhne miliardy diváků ke sledování onoho aktuálního naplňování ideálů v podobě slov "rychleji, výše, silněji", má zjevně moc vítězit.
