Skupina Depeche Mode patří v Česku k tomu nejspolehlivějšímu hudebnímu importu. Za posledních dvacet let neminulo naši zemi ani jedno z jejich světových turné a spojitost "nové album - celosvětová šňůra - koncert v Praze" zafungovala i s aktuální nahrávkou Spirit. Celkový počet koncertů se tak od ostře sledované premiéry v roce 1988 vyšplhal na deset. Přesto (anebo možná právě proto) poptávka po britské sestavě neklesá. Vyprodáno bylo i tentokrát, do Edenu dorazilo přes 20 tisíc lidí.
Depeche Mode se neřadí ke kapelám, které by vydávaly desky jen do počtu a na koncertech pak přehrávaly pouze balík starých hitů. Že si David Gahan, Martin Gore a Andy Fletcher za novým materiálem stojí, pokaždé dokazuje sebevědomé zařazení značné části nového materiálu mezi prověřené kusy. Při minulé zastávce v Edenu s deskou Delta Machine zaznělo sedm nových písni, tentokrát pět: vedle singlové Where’s the Revolution například zasněně housová Cover Me nebo svěží synťáková So Much Love.
Gahanova gesta se neokoukají
Britské trio doplněné o dva stálé pódiové hosty na koncertech příliš neexperimentuje a diváci obvykle dostanou přesně to, co očekávají. Celé show opět vévodil Gahanův projev: tryskající sex-appeal, hypnotizující pohled alfa samce, macho gesta a chvílemi trochu sebestřednost; tohle se nikdy neokouká bez ohledu na sexuální orientaci nebo pohlaví. Sledovat frontmanovy piruety, smyslné tanečky nebo lascivní otírání o mikrofon je zkrátka pohled pro bohy.
Díky kameramanovi přímo na pódiu, s nímž frontman často "laškoval", se na velkoplošných obrazovkách objevovaly i detaily gest nebo třeba jeho nablýskané polobotky. Svěže a nápaditě opět působily i doprovodné projekce, zejména zvířecí klip coby doprovod Enjoy the Silence nebo video s travesti tematikou ve Walking in My Shoes.
Zatímco Andy Fletcher si v Depeche Mode v poklidu užívá pozici "toho nenápadného" a za klávesami je prakticky neviditelný, s Davem Gahanem vždy tak trochu bojoval o místo pod hlavním reflektorem Martin Gore. Hlavní mozek skupiny sice neoplývá takovým charismatem, avšak ve chvíli, kdy na pódiu v písních Home a Question of Lust převzal roli frontmana, si svým precizním a procítěným zpěvem dvacetitisícové publikum okamžitě získal a probudil k mohutným chorálům.
Vzpomínalo se i na Davida Bowieho
Skupina svůj koncertní setlist relativně obměňuje, ale megahity mají své místo pevně zakořeněné: chybět nemůže Never Let Me Down Again, Walking in My Shoes, I Feel You a samozřejmě opus magnum Enjoy the Silence. Prostřednictvím skladby Heroes a za doprovodu vizuálu s černou vlajkou se vzpomínalo na Davida Bowieho, jemuž Gahan vyslal nenápadným gestem tam nahoru osobní poděkování. Úplný závěr obstarala vypalovačka Personal Jesus, po dramaturgické stránce asi nejlepší možná tečka.
Depešáci předvedli temnější a celkově o něco odtažitější show, než mají ve zvyku, kapela s publikem prakticky nekomunikovala. I přesto opět stvrdila, že zbraně v boji se zubem času jsou stále na jejich straně.
