Šestidílná série videotéky Netflix se ovšem provinila především tím, že obsadila jedenaosmdesátiletého Roberta de Nira a spoustu dalších skvělých herců do rolí, v nichž nemají co hrát. De Niro coby exprezident George Mullen je vykreslený jako muž, který má charisma a dovede uklidnit davy, ale také by měl být schopný vyšetřovatel. Jenže jak už to v podobných politických thrillerech bývá, něco tu nehraje.

Od prvních chvil se zdá, že on sám skrývá něco ze své minulosti, nebo je to přinejmenším ukryto před diváky. A také má protagonista podivné stavy, kdy působí, jako by samotná jeho hlava byla předmětem nějakého kybernetického útoku. Jde o vliv medikace, kterou bere? Nebo je to celé ještě zamotanější?

V seriálu je vše podřízeno nahodilým překvapením a zvratům. Robert De Niro hraje George Mullena. | Foto: Netflix

Nultý den neustále přidává další podezřelé okolnosti. Mullenův asistent v podání Jesseho Plemonse je sám vystaven různým tlakům, což kompromituje jeho pozici pravé ruky šéfa orgánu, jenž má moc zatýkat bez zatykačů. A který je pod drobnohledem médií i veřejnosti. K nejhlasitějším kritikům patří influencer Evan Green, jehož pořad se ovšem těší podezřelé popularitě hlavně mezi radikály a konspirátory.

Mullen má komplikovaný vztah s dcerou, též političkou, navíc pověřenou vedením komise, která má kontrolovat právě jednání vyšetřovacího orgánu, jemuž šéfuje otec. Pak jsou do hry zapojení vlivní miliardáři, šéf CIA a další mocní lidé. Jenže s každou novou informací klesá důvěra publika v to, že sleduje realistický thriller o tom, co je vlastně pravda ve světě, v němž se veškeré jistoty zhroutily.

Už samotný předpoklad, že velením komise je pověřený muž, který vypadá, že ani pořádně neví, co je to malware, působí podivně. A během investigace jeho tým rozhodně nepostupuje příliš metodicky či racionálně. Jakmile Mullen dostane jakékoli nepřímé důkazy, náhodně koná, zatýká, vyslýchá, jako by podobnou činnost dělal poprvé a netušil, kudy kam.

Robert De Niro jako George Mullen a Lizzy Caplan v roli Alexandry. | Foto: Netflix

Tvůrci Noah Oppenheim, Eric Newman a Michael Schmidt s režisérkou Lesli Linka Glatterovou dělají vše pro to, aby zápletku za každou cenu zamotávali. A bohužel už nic pro to, aby vykreslili jedinou věrohodnou postavu. Vše je podřízeno nahodilým překvapením a zvratům, o něž ovšem divák rychle ztrácí zájem.

Mullena opakovaně sužují podivné halucinatorní stavy, které se projevují především krátkými výpadky vidění a tóny písně Who Killed Bambi? od kapely Sex Pistols. To je ale jen další z drobností, která místo aby budovala všeprostupující paranoidní atmosféru, působí spíše lehce nepatřičně.

Nultý den chce mluvit o dnešku, o závažných věcech, a celou dobu se závažně i sebedůležitě tváří. Jenže stojí na vztazích a postavách, které jako by vypadly z nějaké soap opery či bondovky. Ovšem jakýkoli nadhled bondovského, přiznaně stylizovaného filmu tu citelně chybí. A tak se seriál sám chytá do vlastní nastražené pasti. Místo aby sdělil cokoli výstižného o dnešní takzvané postfaktické době či komplikovaných společenských náladách, jde o dílo zcela bez názoru či jasného úhlu pohledu. Což by mohlo být v pořádku, kdyby tvůrci pracovali s více perspektivami a nechali na divákovi, ať má nad čím přemýšlet. Jenže v Nultém dni je vše naprosto zmatené, jako by se vůbec neodehrával v nějaké konkrétní společensko-politické realitě.

Například jedna z podezřelých teroristických organizací, jež hraje v ději důležitou roli, je označována za krajní levici, ale pak dojde ke scéně, kdy někdo ze sympatizantů má rasistické narážky. Levicoví radikálové mohou mít různé neduhy, ale rasismus k těm nejčastějším nepatří.

V seriálu jako by se vše točilo kolem vágních vymezení a šermování slovy typu konspirátor či radikál, ale o nikom z protagonistů si nelze nic myslet. V úřadu prezidenta sedí černoška, avšak to je tak jediné, co se o ní dozvíme. Ani ona, ani její předchůdce nemají žádné vlastnosti, prostě jen náhodně reagují na momentální situaci.

A pokud bychom přistoupili na to, že i přes tyto výhrady může být zábavné čekat na další zvraty a luštit tento seriál "bez vlastností" jako křížovku, tvůrci stejně selhávají. Jejich šestidílné puzzle je totiž na informace dosti skoupé, chybí napětí a s přibývající stopáží se dostavuje pocit, že materiálu je tu ve skutečnosti spíše na jeden celovečerní film. A tak nakonec v hlavě zbude jen ten chytlavý song Who Killed Bambi? s potměšile agresivním hlasem frontmana Johnnyho Rottena. Jeho text plný expresivních punkových výkřiků typu "Murder murder murder, someone should be angry", v překladu Vražda, vražda, vražda, tohle by mělo někoho naštvat, popisuje chování zdejších postav bohužel poměrně věrně.