Robert Eggers vždy hledá pradávná témata a přizpůsobuje jim i způsob vyprávění. V černobílém filmu Maják oživil námořnické báchorky i poetiku tvorby spisovatele Edgara Allana Poea, v Seveřanovi hledal jakousi pohanskou, primitivní, prapůvodní podobu žánru akčního fantasy. Vždy lépe pracoval s atmosférou jednotlivých scén než s tradičním vyprávěním. A tentokrát, když se snaží o reimaginaci velmi známé látky, jsou ty vypravěčské limity více vidět.
Zápletka je dobře známá. Hrdina Thomas Hutter má příležitost uzavřít byznys, který by byl pro jeho kariéru zásadní. Má to však háček: klient žádá, aby za ním protagonista přijel osobně, neboť nemůže cestovat. A kam? Kamsi "východně od Česka", do tajuplné Transylvánie.
Thomas má čerstvě po svatbě a doma nechává manželku Ellen, kterou po čase opět sužují znepokojivé sny či vize - a tak nechce muže pustit.
Ellen však není jediná, kdo se propadá do stavů mimo běžné vědomí. Už Thomasova cesta divokým krajem připomíná horečnatou, lehce snovou pouť, čemuž přispívá plynulé, podmanivé snímání kameramana všech Eggersových snímků Jarina Blaschkeho. A po setkání s hrabětem Orlokem v jeho hrozivém sídle děs už jen narůstá.
Jenže jakmile se děj přesouvá zpět do civilizace, kde se hrabě pokouší lapit a podmanit si zdánlivě psychicky churavou Ellen, začíná Eggerse zrazovat více než dvouhodinová stopáž i snaha posílit a aktualizovat téma vztahu mezi erotickou extází a smrtí, mezi nebezpečím, děsem, vzrušením a krásou.
Je zřejmé, že tvůrci chtěli posílit motiv manipulace a moci. Ale nekonečné, dobově stylizované debaty reflektující třeba postavení a vnímání ženy ve společnosti 19. století nejsou zdaleka tak elegantní, jak by si přáli.
Celý problém s touto verzí tradičních upírských mýtů lze vykreslit na tom, jak film pracuje se samotným monstrem. Orlok je hrozivý do té doby, dokud se skrývá ve stínech svého sídla. Než mu uvidíme do tváře, než máme šanci se pořádně podívat na jeho boláky pokryté tělo.
Bill Skarsgård, vybavený knírkem a prostetickou maskou, není tou mnohoznačnou bytostí jako jeho nejznámější předchůdci, jakkoli všichni pojímali tu roli po svém. Max Schreck z původní verze natočené roku 1922 působil děsivě, zrůdně i svůdně, Béla Lugosi z Draculy vytvořeného devět let poté byl ve své teatrálnosti podmanivý zcela jiným způsobem, Klaus Kinski ve filmu Nosferatu - Fantom noci zase vyzařoval podivnou melancholii. Skarsgård je spíše odpudivý, více si zapamatujeme boláky na jeho zádech než nějaké osobité monstrum.
Režisér má dostatek prostředků, aby mohl vytvářet vizi města zaplaveného krysami a údajně postiženého morem, i když za vším pochopitelně vězí příjezd hraběte Orloka. Jenže působivé scény, v nichž se pracuje se skutečnými krysami a nikoli digitálními triky, nezamaskují fakt, že Robert Eggers k předloze nepřidává nic zásadního a v porovnání s ní spíše pokulhává.
Například je těžko pochopitelné, proč využívá ty nejlacinější hororové triky v podobě rychlých, náhlým střihem způsobených "lekaček". A podobným rychlým střihem jako by odbyl i mnohé přesuny v ději. Třeba slavná, různě variovaná scéna příjezdu hraběte na lodi je tu zmíněna spíše z povinnosti, žádné emoce z ní neplynou. Zatímco někde Eggers škrtá, jinde přidává.
Velkou pozornost tvůrce věnuje stavu Ellen. Lily-Rose Depp ji sice hraje jako zvráceně svůdnou ženu, v jejíchž záchvatech lze vidět jak klasické horory o posedlosti satanem typu Vymítač ďábla, tak ozvuky snímku Nebezpečná metoda od Davida Cronenberga, kde ženu uvězněnou v křečovitých stavech ztvárnila Keira Knightley.
Režisér do těchto děsivých momentů vpašovává erotično, snaží se starosvětskou atmosféru lehce prodchnout něčím moderním. A mnohé scény si pro sebe krade Willem Dafoe v roli lékaře, jenž jako jediný bere vážně fakt, že Elleniny prožitky jsou okultní povahy. Ale rozjímáním nad tím, co se s dotyčnou děje, tvůrci tráví až příliš mnoho času.
Robert Eggers není vizionář, spíše formalista, který až příliš pečlivě designuje dohromady jednotlivé scény, a přitom jako by přehlížel, jak se mu skládají do sterilního, neživého celku.
Jeho novinka někdy umí pohltit, pak ale na diváky zkouší dělat úplně zbytečné bububu. Nosferatu tak působí stejně jako jeho protagonista. Jde o znetvořené, lehce anonymní monstrum, které nás nikdy neumí lapit jen díky tomu, že mu pohlédneme do tváře.
Film
Nosferatu
Režie: Robert Eggers
CinemArt, česká premiéra 2. ledna.
