V pražské O2 areně neplatilo nic z toho, co se o největší české zastřešené hale traduje. Zvuk byl tak čistý, že kdyby Nicku Caveovi v pečlivě střiženém saku upadl manžetový knoflík z košile, uslyší to i zadní řady. Že jde o odosobněný, chladný prostor? Multifunkční halu s ledovým kluzištěm ukrytým pod podlahou zpěvák proměnil v katedrálu lidskosti.
Přitom nešlo o komunitní zážitek. Každý jako by vystoupení prožíval sám hluboko v sobě, niterně napojený na písně. Mezi nimi si lidé nešuškali, neobjímali se, ani nezpívali společně.
"Proměňuju se / vibruju / zářím / létám," zpívá Cave ve finále hitu Jubilee Street, zatímco mu za zády burácí kapela The Bad Seeds. Píseň vyšla už na albu Push the Sky Away v roce 2013, teď se ale Cave proměňuje, vibruje i září všem před očima. "Koukni, jak vypadám," křičí.
Vypadá šťastný, na vrcholu sil, a upřeně ho při tom sleduje kolem 15 tisíc lidí. V Praze má vyprodáno, což je na současném evropském turné běžné. Během zhruba dvou a půl hodin dojde na všechny odstíny života. Od nejtemnějších po ty, pro něž bílá nestačí.
Když někdo odejde
Nick Cave k umění přistupuje jako k magii a myslí ho smrtelně vážně. Jeho texty nejenže zůstávají relevantní nehledě na datum vzniku, občas se i krutě naplní.
"Tuhle píseň jsem napsal doma v Brightonu, když jsem pozoroval, jak si moji synové hrají na zahradě," uvádí skladbu O Children z roku 2004. "Napsal jsem ji o světě, který jako dospělí chystáme svým dětem," vysvětluje, načež se scéna zabarví do ruda.
Když se australský rodák okolo přelomu tisíciletí přestěhoval na chladné pobřeží Velké Británie, z tamního počasí občas propadal v zoufalství. Aby divoké scenerie za okny brightonského domu alespoň symbolicky zkrotil, začal o nich každý den psát. Nabyl pocitu, že podnebí ovládá tahy pera do deníku.
V 90. letech své fantazie a pocity vepisoval do mordýřských balad, schovával se za masky vrahů a vyvrhelů. Tak dlouho tančil kolem smrti, až se ho dotkla. "Spadl jsi z nebes a nouzově přistál poblíž řeky Adur / Ze země začaly rašit květiny," napsal jen několik měsíců předtím, než jeho patnáctiletý syn Arthur v roce 2015 spadl z útesu a zemřel. V ten moment se všechno změnilo.
Tragická událost hudebníka zastihla během práce na albu Skeleton Tree. V Praze ho připomíná drásavým kusem I Need You. "Vůbec na ničem nezáleží, když někdo z milovaných odejde," opakuje do táhlých ploch syntezátoru, který ovládá spoluhráč Warren Ellis.
První nahrávkou, jež vznikla kompletně po smrti syna, byla překvapivě meditativní Ghosteen. Deska z roku 2019 se odehrává v jakémsi alternativním vzduchoprázdnu a představuje Caveův první pokus o usmíření. V Praze z ní vybral Bright Horses a jde o další výjimečný moment.
Za klavírní křídlo usedá hudebnice Carly Paradis, jež na turné obstarává klávesové nástroje. Cave znovu přichází na hranu pódia. "Vlak se blíží a já tu stojím, abych ho dobře viděl," zpívá do písně postavené na repetitivní klavírní melodii, již zastírá mlhavý zvuk syntezátorů a hlasy čtyřčlenného pěveckého sboru. Cave při zpěvu pevně drží fanoušky v prvních řadách za ruku.
Ztrátu blízkých, neboť předloni mu zesnul další syn, prožívá zas a znovu, večer co večer. Jako by nebylo jiné cesty, jak zármutek zpracovat. "Mám pocit, že někdo z mé rodiny právě zemřel," pronáší při nové písni Joy, která se ve druhé polovině zlomí do radostného opusu.
Lidé k sedmašedesátiletému Caveovi celou dobu upínají ruce. Ne z nostalgie, nýbrž protože mají pocit, že rozumí jejich strachům a bolestem. Jako by uměl léčit.
Zrození krále
Jeho koncerty nikdy nebyly jen tryznou a drásavou katarzí. Po půlstoletí na pódiu působí jako nenucený showman. "Dyk? Fakt se to tak říká?" žasne, když se z publika dozví, že hovorová verze "děkuji" v češtině zní jako anglický termín pro penis. "Nemůžu se dočkat, až tohle použiju doma," pronese pobaveně. Když později představuje svého nejbližšího spoluhráče slovy "Warren Ellis, dyk", propadne záchvatu smíchu, jako by mu bylo sedmnáct, a chvíli mu trvá vrátit se do role rockového bonvivána.
"Oh, little boy," pronese Cave jindy, načež se skloní k lesu natažených rukou. "Tomuhle klučinovi je tak devět let," vysvětluje, zatímco cosi podepisuje. "Hlavně tu desku neprodávej na eBayi," dodává.
V Praze zní téměř celé aktuální album Wild God, hraje devět písní z desíti. Zbytek bezmála dvouapůlhodinového setu dotvářejí skladby z celé jeho kariéry, jedna z každého alba.
Z debutu From Her to Eternity, od jehož vydání v květnu uplynulo 40 let, vybral nervní titulní kompozici. Na pódiu O2 areny se při ní odehrává klaustrofobický kabaret zachycující stav člověka těsně před nervovým zhroucením.
Při Tupelo mění Cave vysočanskou halu ve vyprahlé maloměsto kdesi v americkém Mississippi. Spíš než exkurz do rodiště Elvise Presleyho, o jehož příchodu na svět píseň vypráví, jde ale o horečnatý sen odehrávající se v jakési bouřce. Kapela hraje perfektně, skladba vyznívá jako delirické zaříkávadlo provázející zrození krále rokenrolu. Jenže Elvis je mrtvý, v Praze kraluje Nick Cave.
Stejným fontem, jaký použil na obalu alba Wild God, jsou na obří projekční ploše vyvedené útržky textů. Pod světly a efekty působí jako vzkazy z jiného světa a podtrhávají sílu sdělení.
Členové kapely Bad Seeds pečlivě váží každý pohyb, dotek struny, úder do klávesy či hi-haty, což je část bicí soupravy. Jestli naopak něco neváží, jsou to emoce. Lehkost usmíření je červenou nití aktuální desky s bělostným obalem. S jejím vydáním jako by Nick Cave konečně došel klidu. V Praze tentokrát nepřipomíná kazatele. Ukazuje, že život může být krásný. Navzdory všemu, co přináší.
