Do sálu pražského Veletržního paláce letos nainstaloval sedmdesátimetrový nafukovací člun nesoucí 258 uprchlíků v nadživotní velikosti. V polovině prosince se do Prahy čínský umělec Aj Wej-wej vrátil, aby představil svůj dokument Lidský proud, ve kterém globální problém nedobrovolného přesidlování dále rozpracovává.
Úvodní scéna filmu zobrazuje poklidné vlny Středozemního moře, po kterých se do Evropy blíží gumové plavidlo podobné tomu v Národní galerii. Čínský disident sám pomáhá lidem, jimž se podařilo strastiplnou cestu přežít, vstoupit na písečné břehy Evropy a čeští diváci v Kině Lucerna sledují, jak se jeden z imigrantů choulí do teplé deky a prozrazuje Aj Wej-wejovi své jméno.
"Sám jsem se jako uprchlík narodil, protože můj otec byl básník, kterého stát považoval za svého nepřítele," vysvětluje čínský disident, který se v posledních dvou letech věnuje výhradně obhajobě lidských práv uprchlíků.
"Vyhostil nás do odlehlé oblasti, kde jsem se setkal s otevřenou diskriminací a zakoušel velmi drsný život. Když jsem před dvěma lety viděl, do jakých měřítek situace s uprchlíky narostla, začal jsem problém zkoumat, protože jsem si podmínky prchajících lidí dokázal představit. Vydal jsem se na Lesbos a začal filmovat," dodává.
Dobré ploty dělají dobré sousedy
Při natáčení snímku se svým týmem během osmi měsíců navštívil čtyřicet táborů ve třiadvaceti zemích světa a pořídil rozhovory se šesti sty lidí. Ve střižně strávil půl roku a vycházel z devíti set hodin záznamu.
Lidský proud bere publikum například do řecké vesničky Idomeni na hranici s Makedonií, odkud se uprchlíci v roce 2015 pokoušeli proniknout dál do Evropy. Makedonie ale v místě postavila plot s ostnatým drátem a Aj Wej-wejova kamera tak dokumentuje zoufalství protestujících imigrantů.
Na plátně se objevuje téměř rezignovaná tvář plačícího mladíka, který se svůj zármutek snaží skrýt za transparent volající po projevu úcty.
Oplocení a zdi představují ve filmu jeden z ústředních motivů. Aj Wej-wej připomíná, že po pádu Berlínské zdi jich na hranicích bylo jen jedenáct, ale v současnosti jich na světě najdeme hned sedmdesát.
Aby na snahu uzavírat státy před okolím upozornil, umístil letos do ulic New Yorku provokativní sérií instalací s příznačným názvem Dobré ploty dělají dobré sousedy. Na obyčejných veřejných místech, jako jsou autobusové zastávky, ale i uprostřed triumfálního oblouku na Washingtonově náměstí se objevily mříže a klece.
Co teď budete dělat?
Mezi nejsilnější momenty Lidského proudu patří scéna z Turecka, kde se otec syrské rodiny brodí bahnem k improvizovanému hřbitovu bez pomníků a vypráví dokumentaristovi o osudech svých příbuzných.
Do Evropy se plavili v sedmnácti lidech, pět členů rodiny ale na moři zahynulo. Uprchlík se svěřuje, že zesnulé vídá ve snech a oni se ho ptají, co hodlá dělat. Přiznává, že odpověď na otázku nezná, a dává se do breku plného beznaděje.
"Viděl jsem mladé lidi, jak doprovázeli starce, kterým mohlo být třeba devadesát let. Ptejme se, co je vytlačilo z jejich vlastí, co je přimělo podstoupit tak strašlivě dlouhou cestu na kontinent, kde se na ně dívají nepřátelsky. Podle mě to byla odvaha a touha, aby jejich děti měly lepší život. Kdybyste se s nimi setkali, určitě by vám došlo, že vás spojuje sounáležitost," myslí si Aj Wej-wej.
V některých pasážích jeho dokumentu probleskují i okamžiky naděje, když třeba záchranářka líčí, jak se humanitárním pracovníkům povedlo z člunu zachránit těhotnou ženu z Eritrey, která by bez jejich zásahu i se svou nenarozenou dcerkou zemřela. Odlehčení přináší záběr, na kterém si Aj Wej-wej symbolicky vyměňuje pas s iráckým uprchlíkem. "Já si vezmu váš zablácený stan a vy se můžete nastěhovat do mého ateliéru v Berlíně," říká.
Evropa ztratila odvahu, myslí si Aj Wej-wej
Novinářům před promítáním sdělil, že ho mrzí, jak se čeští politici k přijímání uprchlíků staví. "Zdá se mi, že se lidská netolerance stala mezinárodním hnutím a pro Česko to platí taky. Proč Evropa ztratila odvahu a integritu v otázce ochrany lidských práv? Nejedná se o regionální problém, ale o problém globální," zdůrazňuje při úvaze nad uprchlickou krizí.
Se svým filmařským týmem zkoumal nejen dějiny zemí, do kterých štáb vyrazil, ale také místní literaturu, aby zjistil, jak uprchličtí literáti o svých zkušenostech píší. "Jsme jako koleje, jejichž cesty se nikdy neprotnou. A když už se k sobě nakloníme, vagony našich srdcí se zase vydají opačnými směry," cituje v dokumentu verše kurdského básníka odkazující na lidskou lhostejnost.
"Naše vzdělávání stojí na myšlence individuálního úspěchu, která nás vzájemně odděluje. Když vidíme, že někdo bojuje s nepříznivou situací, říkáme si, že to je jeho problém a nás to nepálí. To dokazuje, že nechápeme správně, co znamená lidskost. Měli bychom si uvědomit, že když někdo jiný čelí ubližování a bezpráví, dotýká se to i nás. Každý z nás se dřív nebo později může stát uprchlíkem," upozorňuje Aj Wej-wej.
Dnes šedesátiletý výtvarník v roce 1981 emigroval do Spojených států, protože svou tvorbou podobně jako jeho otec pobuřoval čínský politický režim. Přidal se ke skupině avantgardních umělců nazvané Stars, jež v roce 1979 navzdory zákazu čínské vlády vystavila svá díla na zábradlí u pekingské galerie.
V pozdější tvorbě pak zkoumal vztah modernizující se Číny k její antické minulosti a dovolil si třeba ozdobit starověké čínské vázy logem Coca-Coly nebo některé z nádob dokonce rozbít a zachytit to na fotografiích.
Před několika lety Aj Wej-wej přesídlil do Berlína. Jeho instalaci uprchlického člunu pojmenovanou Zákon cesty bude Národní galerie vystavovat do 7. ledna a s institucí bude čínský aktivista dále spolupracovat. Dokument Lidský proud nyní půjde do dalších českých kin.
