Češi se s jeho tvorbou mohou seznámit po sedmnáctileté pauze, naposledy roku 2007 se představil v pražské Galerii Rudolfinum. Teď v bývalých libereckých lázních ukazuje nejen rozměrná, sytě barevná plátna zachycující postavy v bizarních, často povědomých situacích. K vidění tu jsou i jeho sochy a také obrazy jeho ženy Rosy Loy.
Přehlídka umístěná v bazénové hale, suterénu a také na ochozu galerie zahrnuje skoro stovku děl. Přibližně půlku vytvořil Neo Rauch, druhou pak manželka. Ta maluje v podobném stylu, její figurální výjevy jsou však surreálnější a vystupují v nich jen ženy.
V sále někdejšího bazénu první pohled padne na trojici velkých výškových pláten. Uprostřed visí Rauchova Korunovace z roku 2008, po stranách o rok mladší diptych Ráno a Večer od Rosy Loy.
Korunovace se podle obleků odehrává v romantismu a zobrazuje podivnou trojici mužů. Koruna připomíná klobouk a budoucí král, zachmuřeně hledící na diváka, se obřadu podrobuje nedobrovolně. Ruce mu spoutali do jakýchsi pytlů a polonahý pomocník jej svírá, aby zůstal klidně klečet.
Podivné dary
Historické obleky mají také postavy z podivně zalidněné návsi v obraze z roku 2016. Název Zustrom lze přeložit jako Příval a možná se týká přicházejících návštěvníků s podivnými dary v rukou.
Muž v tyrkysové haleně nese hořící obří svíce, polonahý vousáč v červené sukni svírá dva kýble možná s mlékem a nejpodivnější je zamračený obří pár slavnostně oblečených měšťanů. Do vesnice se prodírají přes les, stromy jsou jim pod pás. Ze sloupu vysokého napětí strhli dráty, které jim asi překážely v cestě. Míří do vesnice, kde stojí kostel připomínající dřevěnou stavebnici. Na cestě pod nohama příchozích se zmítá cosi nepoznatelného, živočišného. Scenérii rámuje neklidné modročerné nebe. Koruny stromů v pozadí jsou prokreslené, jako by sem spadly z krajinky od vlámského mistra.
Také další malby Nea Raucha udivují spojením normálního, známého a fantastična. Na jedné tři ženy chytají petrolejově modré hady, jinde turisté místo batohů nosí na zádech šnečí ulity.
Emotivní houslistka
Výjimečně málo podivností obsahuje Hohe Zeit z roku 2012. V popředí stojí na návrší u kostela rusovlasá dívka s houslemi a smutně shlíží na bíle prostřený stůl s hosty, možná svatebčany, jak by mohl naznačovat název.
Ze zadumání ji zatím nevytrhl ani muzikant v kostýmu kašpara, který se blíží s trochu potměšilým výrazem. Má nečisté úmysly? Udělá dívka nad srázem nějakou hloupost? Symbolizuje cosi divizna u jejích nohou? Tráva je zářivá a nebe blankytné, rozpadlá zeď umocňuje romantiku výjevu. Tento rozhodně nejemotivnější z vystavených obrazů Nea Raucha se nachází v suterénním sále, kde se z blízkosti velkých děl až točí hlava.
Tváří v tvář jim divák ochotněji pochopí, proč za ně lidé na trhu s uměním utrácejí v přepočtu desítky milionů korun. Sběratelé, podle magazínu Art Antiques především američtí milovníci umění, se zapisují do pořadníku na nové práce a čekají na ně i několik let.
Rauch nicméně nemaluje pro ně, ale pro veřejnost. "Jsem právě uprostřed příprav lipské výstavy pro příští rok a bylo pro mne obtížné vyhovět přání ředitele liberecké galerie a přivést sem některý z letošních obrazů," řekl před vernisáží. Nakonec přehlídka zahrnuje dvě novinky.
Poskládaná je z osobní sbírky manželů Rauchových. "Před lety jsme začali s tím, že z každé výstavy, kterou uděláme, si jednu práci necháme. Bohužel jsme začali příliš pozdě, což vysvětluje mezeru, která je tu patrná," pokračuje malíř s odkazem na jediné plátno, jež v Liberci reprezentuje jeho tvorbu z 90. let minulého století.
Osobní kolekce je také srdeční záležitost. "Jsou to věci, které nechceme dát z domu," vysvětluje Rauch a manželka ho hned doplňuje. "Někdy se stane, že vykoupíme náš obraz zpět, když se znovu prodává. Například tamten červený, ten jsme vykoupili z jedné firemní sbírky, která se rušila," ukazuje Rosa Loy na své plátno dvou červeně oblečených blonďatých žen s retro účesem.
Bez soukromé kolekce Rauchových by se liberecká přehlídka uskutečnila jen stěží. "Je obtížné dostat zápůjčky z muzea nebo ze soukromých sbírek. Proto bývá dobré mít něco u sebe, co zůstává k dispozici pro tyto případy," objasňuje Rosa Loy, pro niž je to jedenáctá společná výstava se slavnějším manželem. "Jsme rádi za situace, kdy můžeme vystavovat v menší galerii stranou hlavního proudu. V menších městech je vyšší míra srdečnosti," poznamenává Neo Rauch.
Obsah nerozebíráme
Oba v Liberci působí zdrženlivě. Na otázky odpovídají zdvořile, ale spíš krátce. Některé už zjevně dostali mnohokrát a nechtějí je rozvádět.
Častěji se slova ujímá Rosa Loy, komunikativnější a usměvavější z dvojice. "Navzájem se moc neinspirujeme, obsahově jsme každý jinde. Samozřejmě o umění spolu mluvíme, ukazujeme si obrazy, chodíme spolu na výstavy," popisuje.
Za devětatřicet let manželství si vypěstovali i opatrné způsoby, jak se v tvorbě podporovat. O vzájemné kritice prý nemůže být řeč. "Pokud mám potřebu, požádám o jeho názor. Nikdy ale nerozebíráme obsah, jen technické stránky věci," dodává malířka.
Žijí poblíž Lipska, v bývalé městské přádelně mají oddělené ateliéry. "Sice už třicet let obýváme jeden velký prostor, ale pracujeme odděleně. Nedokážu si představit, že bych tvořila v jiné atmosféře," usmívá se Rosa Loy. Na otázku, jestli má přeci alespoň vnitřní potřebu se vymezit proti vlivu umění výrazného partnera, odpovídá: "Proti něčemu, co milujete, se vůbec nemusíte vymezovat."
S Lipskem jsou čtyřiašedesátiletý Rauch a jeho o dva roky starší žena osudově svázáni. Oba studovali na tamní Vysoké škole grafiky a knižního umění, kde Rauch po absolutoriu také vyučoval. Studoval tam už jeho otec. Ten předčasně zemřel ve věku 21 let spolu s umělcovou devatenáctiletou matkou při vlakovém neštěstí v roce 1960. Chlapce, jemuž byly pouhé čtyři týdny, pak vychovávali prarodiče z matčiny strany.
Kdysi východoněmecké Lipsko se do Rauchova díla propisuje industriálními odkazy i přesným vystižením okolní krajiny. Po pádu Berlínské zdi se stal mezinárodní malířskou celebritou, která následně povznesla celou generaci označovanou za Novou lipskou školu.
Šéf liberecké galerie Filip Suchomel, který je se svou ženou Marcelou kurátorem výstavy, v katalogu výborně vysvětluje Rauchův vývoj a zrání. Ještě během studií na konci 80. let minulého století malíř experimentoval s expresivní formou. "V tehdejším hektickém, neklidném období plném nestřízlivých, často nereálných očekávání Rauch hledá nové výrazové cesty," píše Suchomel.
Útěk z reality
Lipského rodáka neoslovovaly abstrakce, postmoderna ani koncept, tedy přístupy, které hýbaly západním uměním. "Pocítil jsem nebezpečí, že se ztrácím v džungli abstrakce. V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že se musím pokusit dospět k figurám. Myslím, že jsem opravdu především vypravěč," prohlásil Neo Rauch.
Suchomel objasňuje, proč a kdy se Němec stal hvězdou: v roce 1997, kdy navzdory trendům konečně upřednostnil figurální malbu, představil v Lipsku 50 obrazů. Přehlídka v tamním Museum der bildenden Künste vzbudila velký ohlas. "Ukázala v době, kdy začala ochabovat prvotní euforie Západu z pádu železné opony a nastupujícího pejorativního chápání východních odlišností, že právě zde se může zrodit unikátní kultura, která nekopíruje," míní Suchomel.
První figurální obrazy ještě šetřily barevností. Rauch plátno rozděloval do fragmentů po vzoru komiksů. Později přidal na barevnosti, některé práce jsou záměrně až křiklavé, odkazující k americkému pop-artu 50. a 60. let. Zároveň zúročil školní průpravu v duchu socialistického realismu, se kterou nakládá svobodně podle své imaginace a historických i literárních znalostí.
Je překvapivé, že změnu režimu a sjednocení Německa, které mu v důsledku přinesly velkolepý mezinárodní ohlas, malíř nepovažuje za významné pro svůj výraz.
"Samozřejmě jsem šťastný za tu změnu, ale pád Berlínské zdi se v mé tvorbě nijak neprojevil. Malířství je útěk z reality, vyjádřením touhy dostat se jinam. Je důležité udržet si odstup. Ale zároveň se umění nesmí stát věží ze slonoviny. Naopak musí být porézní, prostupné," prohlásil v Liberci Neo Rauch.
V severočeském městě jsou k vidění také jeho bronzové sochy, stejně brilantně realistické a zároveň vyšinuté jako jeho obrazy. Katalog pak připomíná i umělcův oceňovaný kostýmní návrh pro bayreuthskou inscenaci opery Lohengrin od Richarda Wagnera, který s Rosou Loy vytvořili v monochromních barevných tónech odlišných pro každou scénu.
Společné dílo pro letní festival sklidilo uznání, společné vystavování ale nevyznívá ideálně. Podobně jako Rosa Loy mluvila o ateliérech, které mají s manželem oddělené, aby ji nerušila jiná atmosféra jeho děl, bylo by snad příhodnější věnovat každému i jinou část přehlídky.
Prolínání obrazů způsobuje, že její malby působí někdy poněkud ploše a vedle manželových oslnivých výjevů je divák přeskakuje. Surreálné, naivní a také důvtipné práce Rosy Loy by stranou od Raucha nestály ve stínu, její ženské variace by vyzněly o něco silněji.
Oblastní galerie Liberec je pátou největší galerií v Česku. Ve sbírce má okolo 22 tisíc děl. Založena byla roku 1953 a původně sídlila v Liebiegově paláci. V roce 2014 se přestěhovala do bývalých městských lázní, kde kromě krátkodobých výstav nabízí tři stálé expozice. Vedle moderně zrekonstruovaného interiéru zastřešuje také kavárnu.
Výstava
Neo Rauch, Rosa Loy: Verwobene Sphären
Kurátoři: Marcela Suchomelová a Filip Suchomel
Oblastní galerie Liberec, výstava potrvá do 26. ledna 2025.
