Možná i proto se nestal stejnou hvězdou a sexsymbolem jako třeba jeho dlouholetý kolega a kamarád Jiří Bartoška. Zároveň si ale Karel Heřmánek ani v pozdějším věku nezkazil reputaci například nějakými kontroverzními výroky na adresu proměňujícího se světa. Pro publikum zůstal starostlivým otcem ze Smrti krásných srnců, vládcem pekel z pohádky S čerty nejsou žerty nebo žižkovským frajerem Hubertem.
Právě role v retro komedii Fešák Hubert z roku 1984 patřila k jeho nejoblíbenějším. Na pražském Žižkově se 17. října 1947 narodil. Později vzpomínal, že nebyl příkladný student. Sotva přišel ze školy, hodil aktovku do kouta a utíkal si hrát s kluky ze sousedství.
Jeho otec, strojvedoucí, doufal, že se hoch vyučí elektrikářem. Mladý Heřmánek nakonec nastoupil na stavební průmyslovku s vidinou, že by se jednou mohl věnovat architektuře. To se mu splnilo pouze ve filmech Kam, pánové, kam jdete? a Dobré světlo.
Heřmánek sice začal pracovat jako zedník, zároveň ale měl ambici být kreativní a tvořit něco vlastního. A tak se přihlásil na režii na pražskou FAMU. Nevzali ho. Zkusil proto DAMU, vždy prý snil, že bude mít vlastní divadlo. Kvůli velkému počtu uchazečů ale nemohl ani tam. Poslali ho nicméně udělat dodatečné zkoušky na brněnskou JAMU, kam už byl přijat. Hned po absolutoriu v roce 1972 pak se spolužákem Jiřím Bartoškou nastoupil do Divadla Na provázku, jehož soubor se zrovna profesionalizoval - a tam Karel Heřmánek začal pravidelně hrát.
Za Schormem
Po jedné sezoně studenti JAMU přijali pozvánku dramaturga Oty Roubínka a odešli do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Jejich třetím souputníkem byl další čerstvý absolvent brněnské školy Pavel Zedníček. Do neznámého okresního divadla se diváci zpočátku nehrnuli. Mnohá představení byla pro malý zájem zrušena. Pak se však Činoherní studio stalo útočištěm režiséra Evalda Schorma. Výrazná figura české nové vlny nemohla po normalizačních kádrových čistkách točit na Barrandově ani působit na velkých pražských scénách.
V lednu 1974 měla v Činoherním studiu premiéru hra Diogenes cynik, kterou s mladou krví z JAMU nastudoval právě Schorm. Nastal zlom. Šlo o kulturní událost přesahující hranice okresu. Do Ústí se začali sjíždět lidé z celé republiky. Prázdné sály vystřídalo oznámení "vyprodáno".
Rok po Diogenovi se stalo triumfem nastudování hry Jakub a jeho pán od Milana Kundery. Bartoška ztvárnil Jakuba, Heřmánek Pána. Oba své role označovali za životní. Melancholická komedie o paradoxech svobody a pokroku zůstala v repertoáru 14 let, dočkala se 220 repríz - a další následovaly na jiných scénách, kam aktéři inscenaci přesunuli.
Evalda Schorma označoval Karel Heřmánek za svého duchovního otce a jednu z nejinspirativnějších osobností, které poznal. Díky němu cizeloval svůj projev a zároveň od něj odkoukával, jak citlivě vést herce, aby byli spoluautory přicházejícími s vlastními nápady. Když později Heřmánek sám začal režírovat, vycházel ze Schormových principů. Přiznával ovšem, že mu chybí mentorova vlídnost a trpělivost.
Do povědomí stále většího počtu diváků se Karel Heřmánek od počátku 70. let dostával i zásluhou televizních a filmových rolí. První menší party mu připadly v televizní adaptaci hry Maxima Gorkého Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak a ve filmu ze stavbařského prostředí Hřiště. V něm hrál rivala hlavního hrdiny, architekta v podání Jiřího Bartošky.
Heřmánkovou další štací bylo pražské Divadlo Na zábradlí, kde v letech 1976 až 1990 vytvořil některé ze svých nejvýraznějších postav. Herec dlouho působící na oblasti si tak začal podmaňovat i metropoli. Pod Schormovým vedením tu účinkoval například v Bratrech Karamazových nebo Maratónu, hře francouzského dramatika Clauda Confortése.
Ve filmu se však k podobně vděčným rolím, dávajícím vyniknout expresivním polohám jeho projevu, jaké podle kritiků ovládal nejlíp, teprve musel propracovat.
Nejznámější postavy
Po mnoha vedlejších úlohách zazářil začátkem 80. let coby pašerák Krakonoš v dětském filmu Krakonoš a lyžníci od Věry Plívové-Šimkové. Také postava mladého floutka v dramatu Hadí jed režiséra Františka Vláčila konvenovala jeho naturelu.
Pro rozvoj Heřmánkovy filmové kariéry byla významná i figura blazeovaného císařského oficíra v pozapomenutém historickém dramatu Šílený kankán. Věrohodně zde vystihnul člověka neurozeného původu, který si osvojil aristokratické vystupování a po válce se stává úspěšným podnikatelem.
Roku 1984 přišly dvě postavy, v nichž Heřmánek divákům utkvěl zřejmě nejvíc. Ivo Novák mu ve Fešáku Hubertovi, vracejícím se do předmnichovského období, nabídnul vděčnou roli hejska se švejkovskými rysy, jenž v souladu s požadavky dobové dramaturgie nakonec musí vyzrát nad amorální buržoazií. S podobným gustem se Heřmánek ujal role "jeho nejtemnější temnosti" Lucifera XIV. v úspěšné pohádce Hynka Bočana S čerty nejsou žerty.
Schopnost střídat odlišné výrazy Heřmánek prokázal také ve druhé polovině 80. let, kdy se objevil ve třech po sobě následujících filmech Karla Kachyni. V psychologickém dramatu Dobré světlo to bylo v nezvykle civilní poloze maloměstského architekta, který vyvolá pozdvižení, když se vrátí k zálibě z mládí - fotografování aktů.
Svůj přirozený temperament musel potlačit též v tragikomedii Kam, pánové, kam jdete?, jejímž protagonistou je opět architekt. Po letech sebezapírání už ale nechce dělat kompromisy a dává průchod nahromaděnému hněvu.
Role založené na nesouladu mezi vnější bohorovností či robustností a vnitřním váháním Heřmánkovi seděly nejlíp. Ve třetím filmu vyrobeném s Kachyňou, Smrti krásných srnců podle autobiografických povídek Oty Pavla, takto bravurně zahrál protřelého, houževnatého, ale nakonec zoufalého, poníženého, všemi zrazeného zástupce firmy vyrábějící vysavače, který za protektorátu riskuje život kvůli svým dvěma synům.
Kachyňa označoval Heřmánka za velmi erudovaného herce s komickou invencí a širokým rejstříkem. Rozuměli si zřejmě také v přístupu k práci. Oba prosluli profesionalitou a neobyčejným pracovním nasazením. Nenechávali se příliš rozptylovat děním ve společnosti nebo politice.
Období před listopadovou revolucí, kdy v Divadle Na Zábradlí zkoušel Beckettovo Čekání na Godota, v jednom rozhovoru Heřmánek shrnul slovy "pak, zaplaťpánbůh, skončily ty stávky a blboviny po náměstích a my jsme chtěli začít znovu pracovat".
Navázání na normalizační aktivity ale neproběhlo hladce. Na protest proti jmenování nového ředitele pražské scény Heřmánek v roce 1990 spolu s dalšími herci odešel. Někteří se uchytili v Národním divadle, on sám si konečně splnil dlouholetý sen a založil vlastní divadlo, jedno z prvních soukromých v tehdejším Československu. Tak trochu na truc jej pojmenoval Bez zábradlí. Aby mohl dál rozvíjet odkaz Evalda Schorma, jenž se převratu nedožil, odkoupil některé jeho inscenace včetně kulis z Divadla Na zábradlí. Také pod hlavičkou Divadla Bez zábradlí tedy diváci mohli vidět Maratón nebo Jakuba a jeho pána. Scéna působila nejprve ve vysočanském kulturním domě Gong, než se v únoru 1998 přesunula do zrekonstruovaného paláce Adria.
Hrát nepřestal
Karel Heřmánek se po listopadu 1989 ve filmech objevoval sporadicky. Vysvětloval to tím, že nedostává kvalitní scénáře a celkově je nespokojen s úrovní české kinematografie. Mrzelo jej, že Pavel Hanuš, autor scénáře k Fešáku Hubertovi, už nestihl připsat k oblíbené komedii pokračování, které se mělo odehrávat za okupace.
Jednu z mála pamětihodnějších filmových rolí Heřmánkovi v novém tisíciletí nabídl Petr Zelenka. V Příbězích obyčejného šílenství ztělesnil šéfa hlavního hrdiny, jenž se rozhodne žít s figurínou z výlohy.
Novější seriály Heřmánek označoval za rychle dělané "věšáky na reklamy". Do povědomí mladší generace televizních diváků se proto zapsal spíš jako dabér. Propůjčil hlas postavě Doylea v britském seriálu Profesionálové, namluvil Američany Nicolase Cage, Roberta De Nira nebo Al Pacina. V dabingovém studiu se také seznámil se svou druhou ženou Hanou, s níž měl tři syny. Společně se dvěma dcerami z předchozího vztahu tak vychoval celkem pět dětí.
Přestože v posledních letech bylo těžištěm Heřmánkovy práce vedení divadla, které během rekonstrukce doslova pomáhal stavět vlastníma rukama, hrát nepřestal, ani o tom neuvažoval. Tvrdil, že na jevišti si nejvíc odpočine. Herectví pro něj - přes velké odhodlání a cílevědomost, kterou na něm obdivoval i syn a pokračovatel rodinné tradice Karel Heřmánek mladší - nebylo jen profesí, v níž exceloval, ale vášní na celý život.
