Tady u nás neustále řešíme otázku, jak dostat Česko zpět na filmovou mapu světa. Sama jste jako ukázku dobrého českého filmu zmiňovala Ostře sledované vlaky. Od těch už uplynulo půl století. Vy jste hranice své země dávno překročila. Máte pro nás nějakou radu?
Radu? Těžko říct. Film Italština pro začátečníky z roku 2000, který patřil k hnutí Dogma 95, měl úspěch na festivalech, což vedlo k mému anglickému debutu Wilbur se chce zabít z roku 2002. A protože i ten měl úspěch, mohla jsem pokračovat.
Když to říkáte, zní to skoro jednoduše: "Natoč dobrý film a dostaneš se do světa."
To zase ne. K mojí agentce v Anglii kdosi přišel a chtěl po ní, aby pro jeho kariéru udělala totéž co pro mou - jako kdyby existoval nějaký vzorec, jehož následováním jde dosáhnout stejného statusu.
Jenže moje výhoda byla, že v době, kdy jsem natočila Wilbura, kterého beru jako vstup do světa, jsem už byla zkušená, ostatně bylo mi už přes čtyřicet. Je to trochu pozdě, ale nelituju, že jsem se do kin nevrhla hned po filmové škole. Místo toho jsem se tam dostala pomalými krůčky přes krátké dokumenty a informační snímky, animaci a pohádky. Také jsem dohlížela na scénáře a seznamovala se s řemeslnou stránkou.
Na mojí cestě nebyly zkratky. Když jsem točila první filmy, lidé mě vnímali jako začátečnici, ale ve skutečnosti jsem měla už hodně za sebou a myslím, že jsem dobře znala svůj hlas. Ten může mladým filmařům chybět.
Takže za svou "tajnou zbraň" považujete zkušenost?
Ano, protože najít svůj hlas chvíli trvá. Nejde ani tak o to, že by mladí filmaři neuměli perfektně ovládat techniku, ale při natáčení, zvlášť vzhledem k tomu, že jde o kolektivní práci, není snadné najít sám sebe a zjistit, co jedinečného a osobního můžu do filmu vložit. Platí to zvlášť tehdy, kdy si režiséři nepíšou své scénáře.
Scénář je pro vás jistě zásadní, ostatně jste scenáristka stejnou měrou jako režisérka.
Ano, zcela zásadní! Je tou nejzásadnější částí filmu.
Máte ústřední témata? Já mám z vašich filmů dojem, že se často vracíte k mladým dysfunkčním lidem.
Je to tak. Zrovna teď chystám další film, který bude opět o lidech, kteří pro nikoho nejsou na prvním místě. Kinematografie je podle mě ve svém základu o tom, "ukázat někomu něco" - něco, co filmaře trápí, co ho zajímá, čeho se bojí nebo co ho baví. A já se zajímám o takové lidi, kteří byli nějakým způsobem vytlačeni ze své cesty.
I přes tento osobní vztah k natáčení nemáte problém pracovat jako námezdní režisérka - například v televizi.
Neostýchám se realizovat cizí scénáře a považuji za dobré střídat osobní a méně osobní projekty, protože tvůrci vždy prospěje seznámit se s tím, jak vidí svět i jiní lidé než on.
O televizi se pak říká, že je skvělým "cvičištěm", což ale neznamená, že v ní není potřeba originalita a že televizní režie může být bez hran. Svým kolegům i publiku dlužíte stejně poctivou práci jako u filmu. Jediný problém práce pro televizi je, že natáčení probíhá mnohem rychleji. Nevyhnete se spoustě rychlých voleb a kompromisů.
Mnoho lidí si stěžuje, že televizní tvorba dnes vypadá víc jako filmy, ale filmy bohužel víc jako televizní tvorba.
Je nezbytné chápat rozdíl mezi oběma médii. Předně proto, že ho chápou i diváci - na kina jsou dnes mnohem náročnější a chtějí mít pocit, že film, který je promítaný na plátně, na plátno patří a temný sál mu něco přidává.
Tyto úvahy ale většinou zvýhodňují hlasité akční blockbustery. Je těžké dostat lidi do kina na drama?
Velmi těžké! Předně proto, že aby diváci přišli do kina na drama, musí v něm hrát známí herci - proto i mladé hvězdy, kterým není ani pětadvacet, mají obrovskou moc a mohou si klást podmínky, s nimiž se jen těžko pracuje. Není dobré, když vám do práce mluví mladí lidé, kteří sice nepochybně mají talent, ale rozhodně ještě nemají dostatečný životní rozhled.
Je rozdíl točit v Evropě a v Americe?
Ano. V Evropě se k filmu přistupuje jako k umění, v Americe jako k průmyslu. Samozřejmě, že v Evropě vznikají komerční filmy a v Americe umělecké, ale mluvím o jakémsi všeobecném konsenzu. Když vidím všechny ty stupidní romantické komedie, cítím tím větší zodpovědnost nabídnout alternativu.
Moje filmy nejsou tak úspěšné a rozšířené, aby mohly ovlivnit celou generaci diváků, každý snímek ale přesto má svou hodnotu. Každý většinou nějak určuje, co je dobré a co špatné. Ať už vyřčením morálního ponaučení, nebo zobrazením morálního úpadku, jako to dělá třeba Michael Haneke (v Karlových Varech se promítala jeho novinka Happy End, pozn. red.). A takový vliv nemůže být ponechán jen komerci.
Hodně se teď mluví o Wonder Woman, o nejúspěšnějším filmu ženské režisérky všech dob. Ženy za kamerou jsou nyní opět tématem. Vy jste žena za kamerou už nějakou dobu, máte na tuto causu nějaký názor?
Samozřejmě je skvělé, když má žena příležitost se předvést, osobně se ale víc než o filmařky samotné zajímám o ženy, jejichž příběhy má smysl odvyprávět před kamerou.
Podle mě je důležitější příběh filmu než pozadí jeho vzniku a na světě najdeme hodně úžasných a odvážných žen, které překonaly velké překážky a o nichž musíme mluvit. Třeba právě prostřednictvím filmu. A jestli se natáčení chopí muži, nebo ženy, to už mi nepřijde tak důležité.
Přece jen se nedá přehlížet, že filmařek existuje o tolik méně. Co za tím podle vás je?
Já osobně si nemůžu stěžovat a nesetkala jsem se s problémy proto, že jsem žena. Kdybych ale měla hádat, pro ženy může být těžké sehnat finanční podporu. Říká se, že systém je nastavený tak, aby v něm muži při svém stylu komunikace a řešení konfliktů snáz uspěli.
