Jeho jméno už 22 let šíří pražský Pavel Haas Quartet, považovaný za jeden z nejlepších světových ansámblů. Na svou první desku natočil i autorův Druhý smyčcový kvartet zvaný Z opičích hor, unikátní skladbu s použitím bicích.
"Mí američtí kolegové z univerzity v Dentonu byli úplně paf z toho, že jakýsi skladatel z Československa už v roce 1925 napsal jazzovou bicí soupravu, tedy výsostně americký produkt, do smyčcového kvartetu," vzpomíná bicista Martin Opršál na úžas vyvolaný partiturou Pavla Haase.
Ten si ještě před třicítkou vytvořil originální styl míchající vlivy lidové hudby, jazzu, Igora Stravinského a skupiny komponistů Pařížská šestka, francouzsky Les Six. Pouhých 19 let nato však stanul na rampě ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Před očima neměl svůj život, ale prominentního nacistu Josefa Mengeleho, který ho okamžitě určil k likvidaci.
Pětačtyřicetiletý Haas právě dostal poslední ze svých astmatických záchvatů, který ho tentokrát stál život. A pokud mu myšlenky či samovolný proud vědomí přece jen jako ve zrychleném filmu přehrávaly jeho dosavadní minulost, jistě se vracely hlavně do Brna, kde se narodil a také tam strávil většinu života.
Neuvěřitelné podmínky
Do Osvětimi přijel Pavel Haas po necelých třech letech strávených v Terezíně, kde nacisté zřídili ghetto pro Židy z více okupovaných evropských zemí. Skladatele povolali do jednoho z prvních transportů: v Brně vyjížděly z pátého nástupiště, které je poněkud stranou hlavního nádraží, čehož mnohem později využívala část brněnských mániček a trampů ke svým srazům. Za komunismu tu mívali permanentní konflikty s Veřejnou bezpečností, jako by zlý duch místa nechtěl z okrajové části stanice zmizet.
Střety nevítaných subkultur s policajty působí banálně ve srovnání s židovskými transporty, na které se dnes již všichni dívají osudovou optikou jejich pokračování do vyhlazovacích táborů. "Především mladí lidé však nešli do Terezína zemřít. Nikdo z nich nemohl tušit dopady holokaustu, neboť ten ve svých důsledcích přesahoval jakoukoliv dosavadní zkušenost," řekl Deníku muzikolog Lubomír Spurný, který se tamním skladatelům systematicky věnuje a společně s Ondřejem Pivodou také sestavil první kompletní katalog děl Pavla Haase.
Do něj několik položek přibylo i během autorova nuceného pobytu v ghettu. Nejznámější je Studie pro smyčce, jejíž část zní také v propagandistickém filmu Vůdce daroval Židům město. Nacistický režim jím chtěl namluvit světu, že v Terezíně se žije pohodlně i kulturně. Pozdější šéfdirigent České filharmonie Karel Ančerl ve snímku diriguje kompozici svého spoluvězně, který se na jejím konci přichází poklonit. Do smrti mu zbývá nějakých čtyřicet dní.
Samotná hudba však ukazuje zralého autora, který má pod kontrolou své nápady i řemeslo. Komponoval přitom v neuvěřitelných podmínkách terezínského ghetta, k nimž patřily podvýživa, neustálý stres, fyzické vyčerpání a naprostý nedostatek soukromí, byť si Haas s klavíristou Bernhardem Kaffem později zřídili improvizovaný klidnější kout.
Partitura Studie pro smyčce se alespoň částečně dochovala díky Ančerlovi, který koncentrační tábor přežil, a zazní také 1. listopadu na koncertu v pražském Rudolfinu. Skladatel v ní obratně pracuje s citáty, ať už z vlastní opery Šarlatán, moravské lidové hudby nebo zpěvu ze synagogy. Zapřádá je do kompozice jako organické součásti a připomíná tím samozřejmost, s jakou američtí tvůrci běžně vtipně využívají popkulturní odkazy.
Vztah k judaismu
Podobně je tomu v nedokončené Symfonii, kterou Pavel Haas ještě před odjezdem do Terezína odložil a po válce ji dopracoval Zdeněk Zouhar. Cituje a míchá více zdrojů včetně nacistické hymny Horst Wessel Lied známé také jako Die Fahne hoch neboli Vlajku vzhůru.
Válečné události i státní antisemitismus se Haase osobně a krutě dotýkaly, přesto dokázal v hudbě zaujmout ironickou pozici nezúčastněného pozorovatele, podobně jako to někdy uměl Dmitrij Šostakovič.
Když už se tu ozvou melodické invence či stylové, hlavně rytmické prvky vycházející z Leoše Janáčka, nikdy nemají takovou úsečnost: Haas jeho styl nekopíroval. Hudba působí kosmopolitně, ačkoliv skladatel žil mimo velká kulturní centra, a snad i proto se obtížněji prosazoval. To by mohla být další věc, která ho přibližuje k jeho nejvýznamnějšímu učiteli.
Ve Suitě pro hoboj a klavír z roku 1939, rovněž častěji hrané, se ozývá Svatováclavský i husitský chorál. Haas byl - podobně jako mnoho Židů v Československu - k judaismu poměrně vlažný.
Výmluvně to ilustruje Ota Pavel v povídce Kapři pro wehrmacht, kde líčí překvapení gestapáků, když v židovské domácnosti najdou vánoční stromeček. Postava Pavlova tatínka jako by v něčem reflektovala i Haase, který rovněž žil v takzvaně smíšeném manželství s původem ruskou lékařkou Soňou, či podle řeckého vzoru Sofií.
Skladatel ji poznal v době, kdy ošetřovala jeho těžce nemocnou matku a byla provdaná za lingvistu Romana Jakobsona. Když se s ním v červnu 1935 rozváděla, aby se vzápětí stala Haasovou manželkou, netušila, že jejich svazek potrvá pouhých pět let. Nelze se zbavit vtíravé úvahy, o čem asi doma mluvili, když Hitler a Stalin uzavřeli mírovou smlouvu.
Roku 1940 se dvojice formálně rozvedla, aby Haasův židovský původ neohrožoval manželku a dceru Olgu. Jeho dcera válku přežila, zemřela až v roce 2022.
Společně se Soňou i Olgou ale zůstal naživu také syn Huga Haase, který jej zanechal u bratrovy rodiny, než emigroval se svou ženou Bibi. Rodinnou tragédii dovedli do nejtěžšího konce Pavel Haas a jeho otec Zikmund - první v plynové komoře, druhý už v Terezíně.
Na židovském hřbitově v brněnském Juliánově leží urna s Hugovým popelem, bratr a otec se vrátili jen symbolicky.
Skupina, o kterou nikdo nestál
Mezi Pavlem a Hugem je zcela očividná rodinná podoba. Zjevný se zdá být také vliv Soni na Haasovu tragikomickou operu Šarlatán, kterou v těchto dnech uvedlo Národní divadlo moravskoslezské a bude s ní v listopadu hostovat i na festivalu Janáček Brno. Příběhem potulného a hlavně "zázračného" lékaře se prolíná komedie dell’arte či postava krásné Amaranty inspirovaná Haasovou milenkou, později manželkou.
Vtipné a živé dílo se po prvním uvedení v Brně roku 1938 úplně vytratilo, nahrávku pořídila firma Decca až roku 1997 v rámci série Entartete Musik - Zvrhlá hudba.
Dehonestující nálepku vymysleli nacisté, kteří takto očastovali nejen židovské autory, ale také komunisty, Afroameričany a "zaprodance" buržoazie - zvláště na těch posledních se s nacistickými ideology shodli i jejich komunističtí kolegové a potírali neoklasicistní kosmopolitismus se stejnou vehemencí.
Vynucené umlčení židovských a jinak nevyhovujících tvůrců za druhé světové války pokračovalo takřka plynule v komunistickém Československu, kde se v prvních letech po únoru 1948 nehrál ani podobně "provinilý" Bohuslav Martinů.
Zájem o skladatele vražděné, týrané a umlčované v nacistických věznicích se probouzel postupně, u nás je mezi prvními znovuobjevoval muzikolog Milan Kuna. V posledních třiceti letech vycházejí různé kompilace hudby "terezínských" skladatelů či podobně inspirované koncertní programy, jichž bývá Pavel Haas přední součástí. Často se ale zdá, jako by on ani jeho souputníci Viktor Ullmann, Hans Krása či Gideon Klein ghetto nikdy neopustili.
To se dá samozřejmě pochopit. Terezínské stigma je příliš hluboké, než aby na něj bylo možné zapomenout, silně ovlivňuje také emocionální prožitek při poslechu. Komponisté odříznutí od vnějších vlivů vytvořili specifickou skupinu i fakticky, ačkoliv o to žádný z nich nestál.
Ullmann a Krása byli zavražděni de facto zároveň s Haasem, jejich dílo však patří především k progresivním meziválečným trendům. Znali teorie Arnolda Schönberga, některé učil propagátor mikrointervalů Alois Hába, ve svobodném světě mohli cestovat a měli přísun neslýchaných inspirací včetně autentického jazzu.
To je jen část kulturního prostředí, ve kterém se rozvíjel i talent Pavla Haase. Tu druhou tvoří sdružení Devětsil a z českých osobností třeba E. F. Burian, Jaroslav Ježek či Vítězslava Kaprálová, jejichž osudy poznamenala válka zcela jinak, i když vesměs také tragicky.
Houpám se na vlně
Některá Haasova díla se již do světového kontextu i povědomí dostala, jeho život ale zůstává spojený s Brnem. S byty - podle dnešních názvů ulic - na Bezručově, Biskupské a Havlíčkově, kde se narodil, žil v dětství a posléze s manželkou. Ale také na Smetanově a na Drobného, odkud šel do školy na Merhautově ulici, kde bylo shromaždiště Židů před transporty, a nakonec na páté nástupiště do posledního vlaku bez trampské romantiky.
K Haasovi patří dnešní Mahenovo divadlo i Reduta, pro něž psal scénickou hudbu, k několika filmovým zakázkám mu pomohl bratr. Byl provázán také s někdejším sídlem brněnského rozhlasu na Kounicově. Odtud se vysílala jeho suita z opery Šarlatán ještě před divadelní premiérou, stejně jako Předehra pro rozhlas. Oslavu rozvíjejícího se média napsal Haas pro malý orchestr a čtyři recitátory, autorem textu byl Hugo: "Jsem zvuk, v touze náplně tančím a zpívám a houpám se na vlně, pro velkou myšlenku jdu s tajemstvím do války."
Skladatel studoval nejen u Leoše Janáčka na konzervatoři, ale předtím také ve škole Besedy brněnské, kde mu dávala hodiny klavíru Anna Holubová, pozdější učitelka skladatele a muzikologa Miloše Štědroně.
Haas rovněž sám učil, mimo jiné Lubomíra Peduzziho, který pak o jeho odkaz dlouhodobě pečoval a věnoval mu mnoho textů včetně životopisné knihy. Analytickým pohledem a zařazením Haase do širšího kontextu doby i umění pokračoval Martin Čurda - před čtyřmi lety britské nakladatelství Routledge vydalo jeho knihu The Music of Pavel Haas: Analytical and Hermeneutical Studies.
Chapadla hudby jsou dlouhá a sahají do současnosti z dávných hlubin. Pavel Haas se díky nim vřazuje do věčnosti nejen svou tvorbou, ale také v kontinuální živé paměti.
