Přežil koncentráky, po invazi emigroval. Komplet připomíná osud i dílo Karla Ančerla

Boris Klepal Boris Klepal
28. 1. 2022 17:44
Do života dirigenta Karla Ančerla zasáhlo Osvobozené divadlo, nacistické koncentráky, komunistická diktatura a emigrace. V příběhu jednoho z nejvýznamnějších šéfů České filharmonie zůstává mnoho neznámých míst, teď je tu však alespoň poutavý dokument o jeho koncertním nasazení.

Tento pátek vydanou patnáctidiskovou sérií Karel Ančerl Live Recordings navazuje Supraphon na Golden Edition, která začátkem tisíciletí mapovala jeho studiové nahrávky.

"Držme to ve zvuku, prosím vás, ještě komorněji," obrací se dirigent k hráčům České filharmonie na začátku filmového medailonu nazvaného Kdo je Karel Ančerl. Nedává pouze pokyn orchestru, ale prozrazuje jednu ze svých hudebních, možná i životních charakteristik.

Osudy Karla Ančerla, který byl šéfdirigentem České filharmonie v letech 1950 až 1968, by přitom vydaly na hollywoodský film. Bouřlivě vyznívají především společenské a válečné události: přitom dirigent svůj obraz dokázal zredukovat až do podoby laskavého, nepříliš nápadného pána, který s dikcí pohádkového dědečka vypráví, jak se v dětství učil hrát na housličky.

Ančerlův filmový portrét vznikl právě v roce 1968, kdy se blížil jeho konec u České filharmonie. Ten způsobila okupace vojsky Varšavské smlouvy. Dirigenta zastihla v americkém Clevelandu.

Ančerl tam podle dobových kritik jednoznačně obstál u orchestru, tehdy už 22 let cepovaného nesmlouvavým a puntičkářským Georgem Szellem. Dirigent se rozhodl nevrátit do Československa a přesunul se do Toronta, kde již dříve dostal nabídku na šéfovskou pozici u orchestru.

Před sebou měl pouhých pět let života - naplněných i úspěšných. Za sebou nechal 18 roků práce s Českou filharmonií, ke které přišel na příkaz ministra školství Zdeňka Nejedlého jako nečekaný a nevítaný šéf po emigraci Rafaela Kubelíka. Jeho stín se nad Ančerlem občas vynořil, když orchestr i komunisté vyvíjeli snahu, aby se slavný emigrant vrátil domů.

Zlatá edice

Ančerl, jenž na rozdíl od Kubelíka vstoupil do strany a emigroval až roku 1968, žil pod tímto tlakem celou dobu svého působení u České filharmonie. Předtím pracoval s rozhlasovým orchestrem, ale také ve Velké opeře 5. května, dnešní Státní opeře, která měla za přispění skladatele Aloise Háby, režiséra Alfréda Radoka či všestranného Václava Kašlíka intenzivní a progresivní tvůrčí atmosféru.

Za války Ančerl prošel ghettem v Terezíně a několika koncentračními tábory, přežil jako jediný z rodiny. Objevil se také v propagandistickém filmu Theresienstadt, známém pod názvem Vůdce daroval Židům město. V jednom záběru diriguje Studii pro smyčcový orchestr od Pavla Haase, který se na konci skladby přichází poklonit.

Karel Ančerl.
Karel Ančerl. | Foto: archiv Supraphonu

Před válkou Ančerl vedl orchestr Osvobozeného divadla, kde mu angažmá dohodil spolužák z konzervatoře Jaroslav Ježek. Pomáhal při uvedení Hábovy čtvrttónové opery Matka v Mnichově a při pražské premiéře melodramu Pierrot Lunaire od Arnolda Schönberga.

K hudbě zběhl od studia na gymnáziu a kromě dirigování se věnoval bicím nástrojům, komorní tvorbě a kompozici. Jeho Suita pro čtvrttónový klavír zazněla jako celek poprvé až vloni na festivalu Ostravské dny, který uvedl také světovou premiéru Ančerlovy Skladby pro smyčcový orchestr v čtvrttónech.

Ještě jako konzervatorista asistoval při pražském provedení Mahlerovy Symfonie č. 2, jež vedl Mahlerův přímý spolupracovník Bruno Walter. Možná díky jeho spokojenosti Ančerl později dostal příležitost u České filharmonie.

Jak dobré to bylo rozhodnutí, už ukázala Ančerl Gold Edition - třiačtyřicetidílná reedice jeho studiových nahrávek s prvním českým orchestrem. Tímto ambiciózním cyklem vydavatelství Supraphon vyšlo vstříc celosvětovému zájmu o Ančerlovy záznamy, obdrželo za něj Grand prix du disque, ale především připomnělo význam i charakter dirigentovy práce.

Karel Ančerl diriguje Beethovenův Pátý klavírní koncert, hrají Glenn Gould a Torontský symfonický orchestr. | Video: Sony Classical

Vzdušná volnost

Karel Ančerl vyrůstal v období meziválečné pařížské moderny, její uvolněnosti kombinované s věcností, smyslem pro detail a také pro humor. Do vážné hudby tehdy pronikal jazz, folklor přestával být romantickou inspirací, ale stával se rovnocenným partnerem klasiky. V Praze se potkávaly neoklasicimus s intelektuálskými koncepty Druhé vídeňské školy či Hábovými mikrointervaly. Dirigent měl na čem budovat nejen estetické základy, ale také jemné zvukové i intonační nuance a přímočarost.

Jeho styl má daleko ke stereotypní představě o české zpěvnosti. Je přesný, přitom elegantní a ponechává frázím pocit vzdušné volnosti - možná i proto dodnes působí aktuálně. Svědčí o tom i nová série patnácti CD živých nahrávek, vesměs zachovaných v rozhlasových archivech.

Díky nim se posluchač může přesvědčit, že Ančerl nepotřeboval studiová kouzla, aby orchestr zněl podle jeho představ. I přes handicapy způsobené dobovou technikou se jedná o precizní a osvícenou práci.

Nahrávka Koncertu pro dva klavíry a orchestr od Jana Nováka pochází z roku 1957, byla tedy pořízena dva roky po vzniku skladby. Sólové party v podání skladatele a jeho manželky se místy až ztrácejí za orchestrem, navzdory tomu má interpretační celek ohromnou dávku přesvědčivosti a jistoty. Zvuková nevyváženost živého záznamu všemu dodává vrstvu dobové patiny, pod níž se ukrývá poklad.

Jednotlivá CD jsou vesměs řazena do tematických celků, které tvoří víceméně souvislou řadu. Dramaturgie nepostupuje striktně chronologicky ani z hlediska pořízení nahrávek, ani z hlediska doby vzniku skladeb. U každého titulu je stručně uvedeno datum a místo natáčení.

Nejstarší položku představuje Fantazie pro klavír a orchestr od Jaroslava Ježka, zaznamenaná v roce 1949. Vyjímá se v několika ohledech. Toho času již nežijící Ježek se zde pomyslně setkal s dirigujícím kolegou z Osvobozeného divadla, ale také s kamarádem z hudební skupiny Mánes, klavíristou Václavem Holzknechtem. Jedná se také o jedinou nahrávku cyklu, kterou nepořídila Česká filharmonie, Ančerl zde diriguje Symfonický orchestr pražského rozhlasu.

Ježkovu kompozici na třináctém CD obklopuje z jedné strany hudba dalšího člena Mánesa, skladatele Iši Krejčího, a ze druhé velký neoklasicistní zdroj i inspirátor Igor Stravinskij.

Karel Ančerl diriguje Vyšehrad ze Smetanovy Mé vlasti, hraje Česká filharmonie, květen 1968. | Video: Supraphon

Cyklus začíná živým záznamem Smetanovy Mé vlasti z roku 1968. Přímo svádí ke srovnání se studiovou nahrávkou pořízenou o čtyři roky dříve, která před 20 lety zahájila Ančerl Gold Edition. Záznamy odlišuje především zvuková kvalita, v interpretaci bychom rozdíly hledali těžko. Ten živý je skromnější co do čistoty i barevného bohatství zvuku, ale v některých ohledech zřejmě také pravdivější.

Ančerl v obou provedeních frázuje v podstatě stejně, ale při živém vystoupení je o něco rychlejší a ještě více se do popředí tlačí jeho důraz na rytmickou stránku hudby i čitelnost jednotlivých hlasů.

Jeho komorní uvažování vybízí k paralele s vrstevníkem Herbertem von Karajanem, rovněž charakteristickým tímto způsobem práce. Po technické stránce byli oba dirigenti stejně precizní do nejmenších detailů.

S časovým odstupem lze ale říci, že Ančerl nebyl tak dogmatický směrem k jednotnému zvukovému ideálu, který Karajan s Berlínskými filharmoniky piloval 35 let a aplikoval ho v podstatě na vše. Jeho vláčné, nablýskané a zdánlivě nekonečné legato působí jako pozůstatek starých časů například na mozartovských nahrávkách, které naopak v Ančerlově podání znějí v dobovém kontextu progresivně a dodnes mají kouzlo.

Karel Ančerl.
Karel Ančerl. | Foto: archiv Supraphonu

Důležitý kontext

Většina nahrávek představuje díla českých autorů, poutavěji než jejich výčet ale působí souvislosti. Biblické písně od Antonína Dvořáka připomenou vynikajícího basistu Ladislava Mráze, jenž zpívá také Písně a tance smrti od Modesta Petroviče Musorgského. Dvořákův cyklus se však nachází v krásném sousedství symfonie Asrael od Josefa Suka.

Mezi další pozdní romantiky Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstera se vmáčkl Jan Klusák a jeho esteticky související Variace na téma Gustava Mahlera natočené v roce 1964, tedy pouhé dva roky po dokončení. Dodnes žijící sedmaosmdesátiletý autor tehdy musel snášet nevybíravé útoky prorežimní kritiky a do listopadu 1989 byla jeho díla uváděna jen sporadicky.

Z později perzekvovaných českých skladatelů se zde objevuje také Miloslav Kabeláč. Jeho "dramatická" Symfonie č. 5 uzavírá čtrnácté CD, na jehož začátku stojí Filharmonický koncert od Paula Hindemitha. Mezi nimi jako romantizující pomník socialistického optimismu trčí Rapsodie pro orchestr od režimního prominenta Jiřího Pauera, který se pět let po nahrávání stal uměleckým ředitelem České filharmonie, a tedy Ančerlovým nadřízeným.

Krutý protipól k němu představuje Komunistický manifest zhudebněný Ervinem Schulhoffem, jenž patnáctidiskovou sadu uzavírá. Schulhoff, další Ančerlův kolega z Osvobozeného divadla, byl přesvědčený předválečný komunista, který po nezdařeném pokusu o emigraci do Sovětského svazu zemřel v koncentračním táboře.

Obal kompletu Karel Ančerl Live Recordings.
Obal kompletu Karel Ančerl Live Recordings. | Foto: Supraphon

Z hlediska předpokládaných ideových tlaků doby je na živých nahrávkách překvapivě málo ruských či sovětských skladatelů. Impresionistickou vsuvku tvoří desátý disk s hudbou Clauda Debussyho a Maurice Ravela.

Obsahově nejpestřejší je jedenácté CD, kde se vedle Edwarda Elgara, Ralpha Vaughana Williamse a málo uváděného Američana Waltera Pistona nachází Skytská suita od Sergeje Prokofijeva a Smuteční hudba od Poláka Witolda Lutosławského. I tu Ančerl natočil jen dva roky po jejím vzniku.

Booklet obsahuje kromě seznamu skladeb a stručných technických údajů také Ančerlův životopis od Petra Kadlece, který napsal disertační práci o posledních letech dirigentova života v kanadském exilu. V textu rovněž reflektuje dějinné a společenské události, v nichž především skladby domácích autorů vznikaly.

Supraphon vydáním Ančerlových živých nahrávek vsadil celkem na jistotu předpokládaného mezinárodního zájmu, zároveň ale zpřístupnil spoustu záznamů z jinak těžko dostupných archivů. Pokračuje tím ve vydávání osvědčených kompletů, k nimž se minulý rok zařadily ještě klavírní skladby Antonína Dvořáka v podání Iva Kahánka a beethovenovský cyklus Sukova tria.

Album

Karel Ančerl Live Recordings
Supraphon 2021

 

Právě se děje

Další zprávy