MFF Karlovy Vary 2014 - Nejvýraznější filmy letošních Varů vynikaly jednoduchostí a radikalitou. Ať už je řeč o německé Křížové cestě natočené ve čtrnácti záběrech či experimentu Tsaie Ming-lianga Cesta na západ, kde je záběrů zhruba podobné množství, vždy šlo o využití extrémně očištěného filmového jazyka – ať už sloužil k vyprávění emočně drtivého dramatu či k meditaci nad abstraktními tématy. I Kukuřičný ostrov, nejvýraznější film z hlavní soutěže, pracuje s naprostým minimem prostředků.
Gruzínský režisér George Ovašvili si vystačí s prostorem malého ostrova uprostřed řeky o rozloze pouhých pár metrů čtverečních a o povaze jeho snímku asi mnohé napoví to, že první slova tu padnou až po čtvrthodině. A po zbytek filmu už promluv mnoho nepřibude. Starý farmář připluje na ostrůvek vzniklý naplavením říčního dna a na tomto nepatrném a nestabilním území nikoho vybuduje za pomoci své vnučky malé hospodářství. Postaví si domek, obdělá půdu a zaseje kukuřici. A pokud bych připsal ještě jednu jedinou větu, byl by už děj snímku docela kompletní.
Estetika pomalých, krásně nasnímaných záběrů je jistě podmanivá a je snadné naladit mysl na lyrický tón díla, možná maličko podobný tureckým snímkům Semiha Kaplanoglu Mléko, Vejce či Med. Kukuřičný ostrov je však ještě mnohem prostší a nejde mu o přírodu samotnou, ale především o sepětí člověka se zemí. A to nejen s půdou, ale i s rodnou hroudou. Tou největší devizou tu nakonec není jen poetická kamera, ale spíše jisté až dokumentární kvality. Když sledujeme, jak se staví dům, obdělává pole a roste kukuřice, je nám jasné, že filmaři na tomto malém kousku světa museli strávit celou jednu sezónu a pečovat o něj spolu se svými postavami.
Z tohoto sepětí pak vyplývá intenzita příběhu, který se tu objevuje jen v těch nejprostších obrysech – v okolí se pohybují vojáci hned několika etnik či národností a s nimi mezi kukuřičné stvoly vstupuje napětí nového druhu.
Svět zredukovaný na ty nejprostší hodnoty – svět farmaření a rybolovu – se však nikdy nenechá vytrhnout společensko-politickými konflikty. Neklid života v Abcházii, o níž se přetahují Rusové a Gruzínci, je sice přítomný od chvíle, kdy se objeví první člun s vojáky, ale nikdy naplno nepřehluší nejvšednodennější lidské drama, v němž se bojuje spíše motykou než puškou.
Ceny 49. filmového festivalu v Karlových Varech
Velká cena Křišťálový glóbus pro nejlepší film
Kukuřičný ostrov (Simindis kundzuli); Gruzie, Německo, Francie, ČR, Kazachstán; 2014. Režie: George Ovašvili
Zvláštní cena poroty
Volný pád (Szabadesés); Maďarsko, Francie, Korea; 2014. Režie: György Pálfi
Cena za režii
György Pálfi za film Volný pád (Szabadesés); Maďarsko, Francie, Korea; 2014
Cena za nejlepší ženský herecký výkon
Elle Fanning za roli ve filmu Až na dno (Low Down); USA; 2014. Režie: Jeff Preiss
Cena za nejlepší mužský herecký výkon
Nahuel Pérez Biscayart za roli ve filmu Jsem tvůj (Je suis ? toi); Belgie, Kanada; 2014. Režie: David Lambert
Na Východ od západu - Hlavní cena
Nápravná třída (Klass korrekcii); Rusko, Německo; 2014. Režie: Ivan Tverdovskij
Na Východ od západu - Zvláštní uznání
Barbaři (Varvari); Srbsko, Černá Hora, Slovinsko; 2014. Režie: Ivan Ikić
Cena Fóra nezávislých
Někde jinde (Anderswo); Německo; 2014. Režie: Ester Amramiová
Kukuřičný ostrov tak na jedné straně působí jako film z docela jiné doby. Prostota děje se snoubí s prostotou výrazu, divák si může důkladně ohmatat věci, které jsou mu už povětšinou dosti vzdálené, a nechat se unášet pozvolným rytmem vyprávění, které by se zdánlivě mohlo odehrávat v dávné minulosti. I filmová řeč je natolik jednoduchá, že by klidně mohla pocházet z doby o pěkných pár dekád nazpátek. Jen nebýt těch pušek v rukou vojáků i protagonisty, které nás upozorňují, že tu jde přeci jen o víc než o dobrou úrodu.
Ani intenzivní finále svým tónem nevykročí z celkového baladického naladění filmu. Snad jedinou věcí, která místy působí maličko nepřirozeně, tak zůstávají některé osobní promluvy mezi starcem a jeho vnučkou. Kukuřičný ostrov jistě není nějak originální film. Jeho největší předností je schopnost dostat diváky pomocí minima prostředků do maximálního kontaktu s prostředím, v němž se odehrává. Snoubit kvality univerzálního dramatu s až dokumentaristickou autenticitou a také s ryze současným tématem. Ten malý ostrůvek, kterému každou chvíli hrozí, že jej smete říční proud, je totiž i elegantní metaforou politické nestability Abcházie.
