MFF Karlovy Vary 2014 - Richard Linklater je výjimečný filmař. Přinejmenším v rámci amerického mainstreamu. Neustále hledá, neustále zkouší nové věci. Někdy pak ve svých snaženích uspěje, jindy selže. Někdy natočí film roku, jak se mu to podle Aktuálně.cz povedlo zrovna minulou sezónu s třetím dílem unikátní konverzačky Before pojmenovaným Před půlnocí, jindy se naopak spálí, třeba když dal před pár lety teen hvězdičce Zachu Efronovi šanci střetnout se na plátně se samotným režisérem Občana Kanea v plytkém dramatu Já a Orson Welles. Nebojí se ani čistě bavit diváky, což dokázal Školou Ro(c)ku.
Jeho aktuální projekt Chlapectví opět srší ambicemi a touhou ozkoušet něco, co tu příliš často nebývá. Snímek o dospívání obyčejného kluka a jeho rodiny natáčel dvanáct let, během nichž zachytil stárnutí herců i proměnu doby. A udělal to stejně přirozeně a nenuceně, jako když se mu podařilo hned dvakrát po téměř dekádě vrátit k Jessemu a Celine. S tím už souhlasila porota festivalu Berlinale, odkud si letos odnesl cenu za režii.
Přirozenost především
Právě v "přirozenosti" tkví kvalita chytlavého a přitom nepodbízivého Chlapectví - tohle slovo se v souvislosti s ním jistě objeví ještě párkrát. Zvlášť když hrozil skluz k patosu jako snad v žádném jiném filmu. Dalo by se zde tak snadno uchýlit k předhazování sladkobolných montáží doprovázených náladovou hudbou, daly by se tak lacině ždímat emoce. Bylo by to snadné, vděčné, bezpečné a možná i svým způsobem působivé. Výsledek však něco tak prvoplánového nenabízí.
Ano, občas zahraje mírně vlezlá dobová hudba a několik dějových motivů bychom v klasickém dramatu nejspíš označili za klišé. Celkový koncept tyhle výtky přesto stravuje, protože i některé dílčí okamžiky každého života připomínají filmová klišé - jejich zachycení tedy vlastně neškodí.
Linklater i proto nemá potřebu dělat velká gesta a vymezovat se vůči celému světu. Chlapectví sice nemá klasickou dějovou linii a nesleduje konkrétní příběh, stále však zůstává divácky vděčným počinem pohybujícím se v mantinelech vysokorozpočtové americké produkce.
Složit ho tak, aby bylo funkčním mainstreamovým kusem, však bylo nejspíš těžší než pokoušet se s dvanácti lety materiálu natočit artové drama. Naše bouřlivá doba vyžadovala velký odhad rozpoznat, jaký prvek současnosti se stane popkulturním fenoménem, jaký trend bude i za deset let identifikovatelný všemi diváky. Oproti obvyklým retro snímkům, kde se filmaři vrací k dobře známým symbolům zašlých časů, zde museli tvůrci sami odhadnout, co se těmito symboly teprve stane, a použít je dost důrazně a přitom, opět se k tomu vracíme, "přirozeně".
Přežije Sarah?
Museli hádat, že Sarah Palin, jež se ve své době objevila takřka odnikud, do neznáma opět nezmizí. Že X-Box bude úspěšnou značkou aktuální i dnes a že Lady Gaga se neomrzí ani v roce 2014. Stejně tak musel mít Linklater velký čich na dětské herce, jejichž talent mohl během dekády snadno vyprchat.
Sázka na ústředního Ellara Coltrana pak vyšla naplno, zatímco režisérova vlastní dcera Lorelei v roli sestry hrdiny je ukázkou toho, že i z nejlepších dětských herců může se ztrátou bezprostřednosti mizet herecký cit. Naštěstí ale ne na úrovni, jež by poškozovala film, navíc se v pozdějších fázích její postava objevuje stále méně. Kvalita dospělých v čele s Ethanem Hawkem a Patricií Arquette jistě nepřekvapí a vedení herců se opět potvrdilo jako jedna z Linklaterových předností.
Chlapectví ale nabízí především působivý celek, a to přestože se skládá z mnoha podpříběhů a chybí mu klasická gradace. Nakonec pochopíme, že zde nesměřujeme ke konkrétní "velké pravdě" ohledně minulosti, která by nám měla poskytnout návod na život budoucí a katarzi. V závěrečné písni se ostatně zpívá "nechci být tvým hrdinou, jen žiju svůj život".
V sebereflektivním závěru je přímo vyřčeno, že vzpomínky, jimž jsme byli svědky, se pro hrdiny i nás změnily v odškrtávání základních životních zlomů jako položek ze seznamu a nejrozumnější nakonec bude spíš uvědomit si, že důležitější než "co jsme zažili" je "co zažíváme teď", protože každý okamžik našeho života se přece odehrává "právě teď".
Ačkoliv finální sestřih, jenž vyznění pořízeného materiálu jistě zásadně ovlivnil, samozřejmě vznikl až před premiérou, Chlapectví čerpá sílu právě z dvanáctiletého vznikání "právě teď" oproti klasické retrospektivě. Linklater tenhle trumf naplno zužitkoval a ukázal, že jeho nápad nebyl samoúčelný, ale naopak zcela nezbytný.
