MFF Karlovy Vary 2014 - Možná poprvé v historii je letos oficiálním hostem karlovarského festivalu významná politická osobnost. Lídr polské Solidarity a nositel Nobelovy ceny míru Lech Walesa přijel představit režisérský sestřih svého filmového portrétu – snímek polského klasika Andrzeje Wajdy Walesa: Člověk naděje. Film, který zachycuje přerod odborového předáka ve státníka, jenž se po pádu komunistického režimu stane prezidentem svobodného Polska, vstoupil před pár měsíci i do české distribuce.
Bohužel nevyšla možnost zeptat se muže, jehož výrazným knírem se ve své době inspirovaly celé generace polských mužů, po brífinku s Bohuslavem Sobotkou v Puppu. I na krátké dopolední tiskové konferenci ale sálalo do publika charisma dobře naladěného sedmdesátníka.
Walesa v Karlových Varech potvrdil, že když ho Andrzej Wajda přesvědčil, aby svolil k natáčení své filmové biografie, zakázal si osobně svému dlouholetému příteli do natáčení jakkoli zasahovat.
„Byl jsem zvědavý, jak se na můj život dokáže podívat velikán, jako je Wajda,“ říká s tím, že když se poprvé viděl na plátně, byl nejdřív lehce v rozpacích. „Včera jsem to zrovna spočítal: je mi jednasedmdesát a prožil jsem na tomto světě už kolem šesti set tisíc hodin. Wajda ve svém filmu zachytil pouze dvě.“
Bělovlasý muž mnoha rolí říká, že jeho život v sobě obsahuje střípky mnoha filmových žánrů – od romance až po detektivku. „Wajda mě představil jako otce od rodiny a revolucionáře, ale já mám těch poloh mnohem víc."
Otec šesti dětí přidává k dobru dva výjevy ze svého života, které by ve filmu o sobě samém rád viděl. „Vždycky když mě pouštěli z vazby, nasedl jsem před věznicí do autobusu a zakřičel jsem na celé kolo: jsem opoziční aktivista, právě mě pustili, a nemám ani na lístek. O chvíli později jsem v ruce držel jízdenky na dva měsíce.“
Druhá z historek se týká rozjitřené doby generální stávky v gdaňských loděnicích. „Vedení nám stoplo výplaty. Dost hrozilo, že manželky stávkujících začnou také stávkovat, jenže proti naší stávce, a tak jsem veřejně vyhlásil, že všem seženu dvojnásobek, než dostávali normálně,“ vypráví furiantsky bývalý vůdce nespokojených mas. „Zašel jsem na faru a slibované peníze jsem sehnal od církve,“ popisuje konkrétní důkazy celospolečenské solidarity s revoltujícími dělníky.
Walesa na éru, kdy byl nezpochybnitelným lídrem národa, vzpomíná tak rád možná i proto, že jeho osoba v politicky rozděleném Polsku budí nesmiřitelné vášně. Část společnosti ho odsuzuje kvůli údajné spolupráci se státní bezpečností (inkriminované výslechy se koneckonců objevují i ve filmu), mnozí ho vášnivě hájí kvůli jeho nepopiratelnému přispění k pádu železné opony a přechodu nejen Polska k demokracii.
Mediální Walesův obraz je tak rozporuplný a zatížený vývojem posledních pětadvaceti let, že Robertu Wieckiewiczovi, který se ve Wajdově snímku do Walesy doslova vtělil, dalo největší práci se od jeho nánosů odpoutat.
„Musel jsem se soustředit na to, jaký byl Walesa v oněch dobách – v sedmdesátých a osmdesátých letech,“ říká herec známý třeba z filmu V temnotě od Agnieszky Hollandové. „Vycházel jsem hodně z archivních snímků, existuje třeba cenný záznam, kdy televizní štáb zastihne Walesu ještě v posteli,“ vysvětluje Wickiewicz.
„Ale pak jsem zjistil, že rešerše jsou k ničemu. Walesu jako postavu nelze zahrát, jde se do ní pouze vcítit,“ říká s tím, že předobraz jeho postavy se zkrátka vzpírá jednoznačné interpretaci. „Na otázku, jaký je Walesa, existuje jediná poctivá odpověď: To záleží na situaci.“
