Recenze - S životopisnými filmy je kříž všeobecně. Vždycky hrozí, že sklouznou k mramorizaci svého aktéra, k nekriticky pojatému pomníku. Pokud se tvůrci soustředí na životní osudy charismatického hrdiny, může v jejich světle vyblednout vykreslení dějinných událostí, o nichž vypráví. A v neposlední řadě potřeba vystavět atraktivní příběh si často vyžaduje jistou historickou licenci.
Ještě větší problém nastává, když se hrdinou filmu stane ještě žijící postava, natož když je to tak kontroverzní osoba jako Lech Walesa. Muž, který v posledních dvaceti letech rozděluje polskou společnost a který u většinové veřejnosti ztratil značnou část svého dřívějšího kreditu. Při pokusu o získání druhého prezidentského mandátu skončil v poli poražených s pouhým procentem obdržených hlasů, média stále zaměstnávají diskuse o míře jeho zapletení se Státní bezpečností a liberály odpuzují jeho nesčetné homofobní výroky.
Snad proto se syn Lecha Walesy Jaroslav vyjádřil, že film o jeho otci vznikl příliš brzy. V atmosféře vášní, které jeho jméno vzbuzuje, je těžké pohlížet na osobu lídra hnutí Solidarita s potřebným odstupem.
To je sice možná pravda, ale za nějakých deset dvacet let by už pravděpodobně nemohl jeho portrét natočit ten nejpovolanější umělec – osmaosmdesátiletý filmařský klasik Andrzej Wajda. Snímek nazvaný Walesa: Člověk naděje bruslí mezi úskalími vyjmenovanými v úvodu textu s virtuozitou Jaromíra Jágra.
Fanfarónské naparování pyšného kohouta
Wajda je režisér, který našemu filmu chybí: je to bytostně politický filmař, který ve svých snímcích pravidelně mapuje dějiny a společenskou atmosféru Polska.
V době, kdy se československý film pod hlavičkou Barrandova totálně znormalizoval, natočil Wajda odvážný diptych Člověk z mramoru a Člověk ze železa. Druhý ze snímků se přímo týká událostí v gdaňských loděnicích roku 1980 a Walesa si ve filmu zahrál sám sebe. Nynější Člověk (z) naděje se dá považovat za završení volné trilogie.
Scénář filmu má velmi chytrou strukturu. Jeho rámec tvoří interview, které do Walesova panelákového bytu někdy v hloubi osmdesátých let přijela udělat italská novinářská celebrita Oriana Fallaci.
Scény jejich rozhovoru jiskří jako při pomyslném souboji dvou nezkrotných eg. Walesa se před žurnalistkou, proslulou svou odvahou až drzostí, fanfaronsky naparuje jako pyšný kohout.
Walesův představitel Robert Wieckiewicz evidentně dobře odkoukal gesta i dikci svého hrdiny. Před divákem se tak objevuje nejednoznačný chameleon mnoha tváří: zaťatý buldok nesnášející bezpráví, brilantní rétor schopný táhnout davy, stratég balancující mezi rozhodností a kompromisem, manžel a rodič závislý na oddané podpoře své ženy Danuty i trochu legrační kníratý macho vystavující na odiv své plebejství.
Vysvětlování je zbytečné
Děj se ve flashbacích odvíjí od první potlačené dělnické vzpoury v gdaňských ulicích v roce 1970 přes generální stávku o deset let později končící vyhlášením výjimečného stavu až po pointu v podobě projevu Lecha Walesy v americkém Kongresu.
Walesa: Člověk naděje (80 %)
V době, kdy se československý film pod hlavičkou Barrandova totálně znormalizoval, natočil Andrzej Wajda odvážný diptych Člověk z mramoru a Člověk ze železa. Nynější Člověk (z) naděje se dá považovat za završení volné trilogie. Wajda se nezatěžuje nějakým doslovným vysvětlováním. Člověk, který se nevyzná dokonale v polských dějinách, může v některých momentech tápat. Ale samotnému filmu to neškodí. Ten totiž není ani tak o jednom ješitném a zarputilém vůdci davů jako spíš o étosu vzpoury a touze nenechat se utlačovat. Což je téma, které je univerzální a může rezonovat i v zemích, v nichž se socialismem nemají žádné zkušenosti.
Wajda se nezatěžuje nějakým doslovným vysvětlováním. Člověk, který se nevyzná dokonale v polských dějinách, může v některých momentech tápat. Ale samotnému filmu to neškodí. Ten totiž není ani tak o jednom ješitném a zarputilém vůdci davů jako spíš o étosu vzpoury a touze nenechat se utlačovat. Což je téma, které je univerzální a může rezonovat i v zemích, v nichž se socialismem nemají žádné zkušenosti.
Sugestivní vyznění posiluje dynamická, skoro dokumentární kamera Pawla Edelmana, stejně jako občasné využití autentických dobových záběrů.
Výrazným trumfem je i soundtrack, který tvoří nabitá kolekce polského punku a bigbítu ze sedmdesátých a osmdesátých let. To je skvělý nápad. Nemyslím si, že by sám Walesa měl k téhle scéně nějaký vztah, ale zvolený hudební podkres skvěle podtrhuje atmosféru zmaru a touhy vykřičet do světa svou naštvanost vůči systému.
Odteď si nedokážu představit životopisný film o Václavu Havlovi s klasickou orchestrální hudbou. I když už jsme zase u toho: kdo by ho u nás asi natočil?!
Walesa: Člověk naděje (Wałęsa. Człowiek z nadziei). Polsko, 2013, 127 minut. Režie: Andrzej Wajda. Hrají: Robert Więckiewicz, Agnieszka Grochowska, Zbigniew Zamachowski, Iwona Bielska, Maria Rosaria Omaggio, Miroslaw Baka, Cezary Kosiński, Maciej Stuhr, Agata Buzek, Joanna Kulig, Andrzej Grabowski.
