Jaké je podle vás postavení dirigenta Barenboima ve světě klasické hudby?
Je bezesporu jedním z nejlepších současných světových hudebníků. Muzikanti si Daniela Barenboima ohromně váží jako klavíristy, i jako dirigent má celosvětový respekt. Orchestr je pro něj hudební nástroj, který ovládá stejně jako svůj klavír. Staatskapelle Berlin - orchestr, jehož je doživotním šéfdirigentem - mu naslouchá s absolutním soustředěním. Když vejde do místnosti, ačkoliv je nevelkého vzrůstu, tak vejde Maestro.
Ostatně Daniel Barenboim byl již takové to zázračné dítě…
Ano, byl to malý zázračný klavírista, jenž měl první koncert v sedmi letech. A nejednalo se o nějakou školní přehrávku, ale skutečný koncert se vším všudy.
Bylo to opovážlivé s kamerami vstoupit do jeho kuchyně, na Barenboimovy zkoušky?
Před prvním natáčením jsem na něj čekal u vchodu do zkušebny, abych mu podal ruku a představil se, že takto vypadá Suchánek, který teď o něm bude natáčet. Ale on neviděl, neslyšel a rovnou zamířil ke svému pultíku. Tam jedním gestem nařídil zhasnout jedno ze světel, které jsme tam půl dne instalovali, a začal pracovat. Poprvé jsem s ním tak mluvil až o přestávce. Bylo to ze začátku velmi dobrodružné.
Takže z natáčení klasické hudby se vyklubal adrenalinový zážitek.
V podstatě ano, každý z nás měl strach, aby se něco nepokazilo. Vše stálo na velmi křehkých základech, protože dokument byl zpočátku zamýšlený jako životopisný film o Barenboimovi a jeho kočovném životě, včetně jeho politických postojů. Jeho agentka nám ale sdělila, že by se rád věnoval jen hudbě. Škoda, jeho osud je velmi zajímavý. Pochází z ruské židovské rodiny, narodil se v Argentině, mluví plynně španělsky, hebrejsky, francouzsky, italsky, anglicky a německy. Byl jsem svědkem situace, kdy mluvil s třemi lidmi najednou a každému odpovídal v jiném jazyce, i to svědčí o jeho mimořádnosti.
Po zkouškách v Berlíně jste natáčeli také jeho zkoušky s Vídeňskými filharmoniky. Ti ho také bezmezně přijímali jako autoritu?
Vídeňští filharmonici ho znali především jako klavíristu, tak oběma stranám nějaký čas trvalo, než si k sobě našli cestu. On, zvyklý na přísnou kázeň v berlínském orchestru, byl zaskočen zdejší uvolněnou atmosférou. Při jedné ze zkoušek byl opravdu rozčilený a vztekal se. Řediteli orchestru jsem si stěžoval, že za ním teď nemůžu jít, že má hroznou náladu. A on na to: "Ne, je úplně v pohodě, to on jen tak dělá, aby si tu nastolil kázeň."
Ve filmu vidíme i mistra u klavíru. Podařilo se vám ho tedy zachytit i jako klavíristu?
V podstatě ne. Chtěl jsem ho natočit u klavíru a žádal jsem, aby zahrál pro něj stěžejní motivy jednotlivých symfonických básní Mé vlasti. Ke klavíru si sice sedl, ale zapálil si tlustý doutník a popelníček položil na klaviaturu, aby bylo jasné, že hrát nebude. Jedním prstem vybrnkal začátek Vltavy, třikrát úplně jinak, aby ukázal, že způsobů, jak zahrát skladbu je nekonečně mnoho. Pak ještě zády ke klaviatuře naznačil motiv Tábora a to bylo celé hraní na klavír.
Když jsme naplánovali cestu do Smetanovy pracovny v Jabkenicích, doufal jsem, že až uvidí Smetanův klavír, tak neodolá. Nechali jsme nástroj naladit, restaurátoři z muzea se s ním trápili týden, než ho uvedli do stavu, kdy se na něj dalo hrát. Nakonec si Maestro k němu ani nesedl.
Byly chvíle, kdy vás dirigent vykázal nebo řekl, abyste vypnuli kamery?
Ne, to se nestalo. Ale v Berlíně nás nechtěl pustit do zkušebny dříve než od čtvrté zkoušky. Nakonec jsem ho uprosil, abychom mohli začít už od třetí. Ve Vídni jsme byli od samého začátku. Ona byla i v každé zemi také jiná atmosféra v sále. V Berlíně jsme měli stále za zády někoho z vedení, abychom náhodou neporušili nějaké pravidlo nebo zákaz. Ve Vídni nás hlídal jen přísný správce budovy. V Paříži jsem byl představen manažerovi scény a od té chvíle jsme si mohli dělat, co jsme chtěli.
Daniel Barenboim prý přijel do Vídně s upravenou partiturou cyklu Má vlast. Jak moc jiné bylo jeho pojetí od toho, jaké je běžné v Česku?
Myslím, že zase tak moc ne. Jeho velkým vzorem a i osobním přítelem byl Rafael Kubelík, jehož provedení Mé vlasti považuje Barenboim za nedostižné. V podání berlínského orchestru byla Má vlast velmi precizní a přesná, ve Vídni bylo provedení o poznání rozevlátější. Při pražském koncertě byli hudebníci velmi soustředění a přistupovali k dílu se vší vážností a s vědomím velké odpovědnosti.
Zaujala mě také vaše historka s českým houslistou Vídeňských filharmoniků, jenž Barenboimovi poradil smyk v symfonické básni Z českých luhů a hájů. Jak byl dirigent otevřený ke komunikaci s hudebníky?
Hudebníci se nějak nemohli dohodnout, jak pasáž zahrát. Houslista Milan Šetena navrhl jeden smyk v houslích, který se v tomto místě v Česku používá. Dirigent to odsouhlasil. Pak se několikrát s úsměvem ptal: "Je to v pořádku i za českou sekci?"
Takže zdánlivě nepřístupný dirigent dokáže i žertovat?
Určitě, snažil jsem se to v dokumentu také zachytit. Vypadá sice často nerudně, ale udělá si tu a tam i nějakou legrácku. Třeba druhým houslím říkal, že ve skutečnosti nejsou druhé housle, ale že by se jim mělo říkat jiné housle.
A dal tedy na rady Čechů, kteří mají Mou vlast ohranou "tam a zpátky"?
On ví, že necítí úplně správně český přízvuk, ale snažil se ho respektovat a dostat do skladby české zbarvení. Třeba u svatební scény, kde zní polka, hudebníky upozorňoval, že nejde o vídeňskou, nýbrž českou polku. Tančil na stupínku jako medvěd, jen aby do muzikantů dostal tu českou atmosféru.
Byl jste nervózní? Dirigent vám nechtěl zahrát na klavír, do poslední chvíle odmítal rozhovor…
To víte, že ano. Byl jsem nervózní od samého začátku. Když dnes vidím hotový film, tak si říkám, že je zázrak, že všechno nakonec vyšlo. Výsledek působí velmi jednoduše a prostě. Není z něj cítit, jak složité natáčení bylo, a to je dobře. Možnost zúčastnit se zkoušek symfonického orchestru s tak vynikajícím dirigentem měl asi opravdu málokdo a v tom je síla této výpovědi.
Co na film říkal Barenboim?
Ve filmu přecházíme plynule z berlínského do vídeňského orchestru a naopak. Třeba i v rámci jednoho hudebního motivu. To je pro hudebníka dost těžko stravitelné, ale on byl nadšený. Jen jednou poznamenal, že Staatskapelle byla v jednom místě o trochu pomalejší, než by měla být.
Zcenzuroval vám něco?
Mrzí mě, že jsem musel vypustit jeden moment, který byl podle mě důležitý pro dramatičnost. Rozčilil se při jedné zkoušce s vídeňským orchestrem, že ho neposlouchají, že on se musí soustředit na tisíce detailů a oni se nekoncentrují. Nechtěl to tam mít, že prý by se ve Vídni hodně zlobili. Ale naštěstí tam zůstala ještě scéna, velmi úsměvná, kdy slíbil hudebníkům, že jim přinese ukázat svůj diplom, že vystudoval dirigování v roce 1956 v jedné třídě s Claudiem Abbadem a Zubinem Mehtou, a že až jim ho ukáže, začnou ho poslouchat.
Zaujalo mě, jak Daniel Barenboim říká o cyklu Má vlast, že to je "national statement", tedy "národní prohlášení". Vnímáte to také tak?
On také říká, že nezná jinou skladbu, která by byla takovým národním prohlášením. A že nezná jiný národ, který by takové dílo měl. Je to vlastenecké dílo a vlastně i náš film je tak trochu vlastenecký.
Vy jste nezpracovával téma klasické hudby poprvé. Vytvořil jste také portréty Mozarta, Dvořáka, Smetany, Kubelíka, Talicha. Jak těžké je udělat z žánru, jemuž stereotypy přisuzují vážnost a konzervativnost, atraktivní živý dokument?
Dokumenty o nežijících autorech jsem si užil, naučil jsem se, jak vyprávět v dokumentárním filmu příběhy. Ale dělat dokument o živém člověku, to je něco jiného. Je to živý organismus a člověk neví, co se stane příští minutu. Největší chybou je, když režisér nepozná, že se začíná dít něco podstatného, a vypne kameru.
