reklama
 
 

Pianista roku hraje na Pražském jaru i na ulici. Učarovaly mu kýble, hrnce a syntetizátor

4. 4. 2017
Všestranný klavírista a skladatel Michal Šupák (29) byl klávesistou zaniklé skupiny Charlie Straight. S ní získal v roce 2009 tři ceny Anděl, to mu bylo pouhých 21 let. V roce 2014 se stal Pianistou roku, když ohromil porotu vlastní skladbou Night Train. Rozhovor vznikal na konci března před jeho recitálem v doprovodu pardubické filharmonie. Nyní ho čeká sólové vystoupení na Pražském jaru. A také hraní v Berlíně u metra, v parku či na ulici s kolegou z dua Noisy Pots Jakubem Tenglerem. Ten hraje na kýble a hrnce. "Není těžké udělat z hrnce hudební nástroj. Stačí do něj ťuknout za doprovodu orchestru ve správnou chvíli a doprovodit ho správným akordem," říká v rozhovoru Michal Šupák.
Doporučujeme

Kudy vede cesta od ocenění Pianista roku a od velkých koncertních sálů k hrncům a kýblům na ulici?

Ta cesta vede hodně klikatě. Teď budu hrát tady ve velkém sále a za týden budu hrát v Berlíně v parku nebo u stanice metra. Není to tedy cesta z ulice do koncertních sálů, ale funguje to spíše simultánně, protože nás baví obojí. Ve velkých sálech navíc většinou hraju jiné věci než na ulici. Jsou to dva naprosto odlišné zážitky a i publikum a jeho reakce jsou jiné.

Nesetkal jste se s nějakými vyděšenými reakcemi okolí? "Pianista roku, a hraje na ulici!".

Většinou ti lidé nechodí tam, kde já hraju na ulici. A publikum z koncertních sálů o tom většinou ani neví. Po zákazu buskingu (činnost pouličních umělců - pozn. red.) v Praze totiž většinou na ulici vyrážíme hrát do zahraničí.

Vznikly Noisy Pots jako vaše alternativa za rozpuštěnou kapelu Charlie Straight, abyste si měl kde odpočinout od klasiky?

To uskupení založil Jakub tehdy ještě s Emilem Machainem, byli původně duo. My s Charlie Straight jsme tehdy ještě dohrávali poslední měsíce. Mezitím dostali kluci pozvání vystoupit na jedné z velkých stage na Colours of Ostrava a chtěli to nějak ozvláštnit, tak mě pozvali. Já jsem na jejich písničky udělal nějakou nadstavbu na syntezátory. Mělo jít o jednorázovou akci, ale nakonec jsme si řekli, že by to mohl být super projekt. Pak se kapela Charlie Straight rozpadla a my jsme pokračovali.

Jak tedy Noisy Pots vznikly?

Jakub Tengler (dále jen Jakub): Vznikly z dua Emil a Jakub. Já jsem hrál na kýble a Emil na hrnce. Když jsme začali dostávat nabídky na větší koncerty a festivaly, říkali jsme si, že potřebujeme někoho dalšího na akordy a podklady.

Jak se dají hrnce povýšit na vysoké umění?

Je to o kontextu. Cokoli můžete zasadit do nějakého kontextu a tím změnit význam. Když máte doma hrnec a ťuknete do něj v kuchyni vařečkou, tak vám udělá stejný tón, jako když do něj ťuknete před plným sálem a s doprovodem orchestru. Akorát do něj musíte ťuknout ve správnou dobu a doprovodit ho akordem, který souzní s jeho tónem, a najednou to působí, že je hrnec hudební nástroj.

Jsou to nějaké speciální hrnce, nebo takzvaně "od babičky z kredence"?

Jakub: Jsou to hrnce od babičky z kredence. Ale unikát je v tom, že každý má znít jiným tónem, takže je sbíráme už několik let, aby nám daly stupnici.

Takže jste prolézali kredence a hledali třeba hrnec, který hraje déčko?

Ještě když jsme hráli jako duo, tak nám lidé nosili na koncerty hrnce z domu. Hledali jsme ty s chybějícími tóny. Často je to tak, že máme třeba od jednoho tónu šest hrnců a od jiného ani jeden.

Takže to je v podstatě určitá díra na trhu - hrnce v různých tónech. Jaký mají ty vaše tedy rozsah?

Jakub: Teď to má něco přes oktávu - od C1 po E2.

Jak máte ty hrnce poskládané?

Jakub to má jako na klavíru, ale má velkou výhodu, že si může na rozdíl ode mě to pořadí i přehazovat. Občas to dělá, záleží na skladbách, které hraje.

Co jsou zač ty kýble, na něž hrajete?

Jakub: Jsou to normální kýble od barev. Prvně je začali používat pouliční černošští bubeníci v New Yorku.

Pozoruhodná věc je také váš složitý syntezátor.

Je to několik syntezátorů a midi kontrolerů propojených se zvukovou kartou a počítačem, na kterém běží hudební software. Šlo mi o to všechny tyto různé "krabičky" propojit nastálo tak, aby z toho vznikl jeden hudební nástroj, ke kterému můžu sednout a začít rovnou hrát, tak jako na klavír, akorát se všemi výhodami, které nabízí počítač - live looping, efektování, automatické přepínání zvuků atd. Nechal jsem si tedy vše na zakázku zabudovat na jednu desku, kde je vše pevně zapojené. Začínal jsem tak, že jsem měl po igelitkách chumel kabelů a čtyřicet minut vše propojoval. Jenže na festivalu má člověk omezený čas na zvukovou zkoušku. Takže nyní mám vše kompaktní a stačí napojit dva kabely a dát to do zásuvky.

Na YouTube jsem koukala, že už jste z ulice prorazili s hrnci a kyblíky do klubů a máte vyprodáno.

Děláme oboje souběžně. Jsme pozváni na koncert do Berlína, do Londýna nebo v Brightonu, odehrajeme koncerty a jdeme hrát i na ulici. Je to cenné místo pro setkávání s lidmi nebo testování, jak fungují nové písničky, dají se tady získat i zajímavé kontakty a pozvánky na další akce. Hráli jsme například na festivalu Great Escape v Brightonu, kam si zvou "talenty na vzestupu". Účinkovali jsme v klubech, ale i na ulici, kde se na malém prostoru pohybovali významní lidé z hudebního průmyslu - talent scouti, dramaturgové festivalů, protože kolem chodili na hudební konference. Narazili jsme tam na člověka, který si nás všiml, a má zájem nám pomoct se prosadit v Británii a dostat se na další evropská pódia.

Nyní vás čeká celovečerní koncert s filharmonií. To bude premiéra?

Pro Noisy Pots ano, jinak já už jsem s filharmonií hrál coby klavírista a Kuba zase hraje ve filharmonii na bicí.

Sólo klavíristy Michala Šupáka a hráče na kbelíky a hrnce Jakuba Tenglera. Generálka s pardubickou komorní filharmonií. | Video: Zuzana Hronová |  01:09

Vy jste také skladatel. Zazní během večera i nějaké vaše skladby?

Vlastně polovina koncertu budou moje věci. Kromě skladby Encounters, ve které se spojí Noisy Pots s orchestrem, tu zazní i skladba Night Train, s níž jsem vyhrál v roce 2014 na soutěži Pianista roku. Nyní jsem ji rozepsal pro klavír a orchestr.

Jak moc jiné je hraní s komorní filharmonií -  - konkrétní skladby, s jasně danou partiturou?

Jakub: Je to něco úplně jiného, člověk se ani moc neuvolní, když pořád musí počítat takty.

Jak vlastně vypadají noty pro hru na hrnce a kýble?

Hrnce jsou napsané normálně jako melodie v notách - třeba jako pro flétnu. Kýble jsou bicí souprava, takže hraju podle notace na bicí soupravu.

Jaký je to pocit slyšet v premiéře své vlastní dílo ve velkém nastudování filharmonie?

Pro mě je to velký zážitek a obrovský svátek. Jednou mi na konzervatoři hrál školní orchestr vlastní skladbu, ale to už je deset let a od té doby nic. Dlouhé hodiny jsem se mořil u počítače a komponoval jsem hudbu a najednou člověk slyší, jak to ti lidé hrají, je to nádhera. Snažím si to při skládání představit, jak to bude ve výsledku znít, ale někdy se to musí doladit až v reálu.

Nyní vás čeká vystoupení na Pražském jaru. Tam vystoupíte jako sólový klavírista, nebo s Noisy Pots?

Tam budu hrát jako sólový klavírista svůj recitál v rámci jazzového matiné. Zahraju vlastní věci i cizí skladby ve vlastní úpravě. S Noisy Pots zahrajeme 22. dubna na pražském Aprílesu na Nákladovém nádraží Žižkov.

Noisy Pots hrají skladbu “Cosmic Trip” v Londýně. | Video: Pavel Radu a Daniel Babusca |  05:37

Kdybychom se ještě měli vrátit k úspěšné kapele Charlie Straight. Ta získala celkem čtyři Anděly, hrála v živém vysílání BBC, ale pak se na vrcholu slávy v roce 2014 rozpadla. Jak se na to díváte zpětně? Opravdu nešlo tomuto konci zabránit?

Nebylo to až tak o mně. Já jsem zkrátka přijal realitu. Byly tam vnitřní rozpory, které trvaly. Nechtěli jsme činnost kapely prodlužovat jen proto, že jsme známí. Když to vezmu ze svého pohledu, tak sice nejsem už často v televizi a nefotím se s fanynkama, ale zase mám čas se věnovat jiným věcem. Byl to docela fulltime job a většinou jsem měl po těch všech festivalech, na kterých jsme hráli občas větší polovinu dní v měsíci, hudby po krk a neměl jsem pomyšlení ještě něco tvořit. Teď mám čas věnovat se více žánrům, vlastní tvorbě, hrát s různými lidmi a tato pestrost mi asi vyhovuje více než hrát stále stejné popové písničky.

Vy jste jedna z mála českých kapel, která se díky repertoáru v angličtině dokázala prosadit i na mezinárodní scéně. Jak se vám to povedlo a proč jste pořád tak trochu výjimka v českých končinách?

Nevím, jestli jsme se úplně prosadili, měli jsme pár koncertů v Anglii, ve Francii a tak, ale že bychom byli v Evropě známí, tak to zase ne. Je nesmírně těžké se prosadit, protože třeba v Anglii mají dost vlastních skvělých kapel, takže nepotřebují importovat nic. A když už importují, tak leda něco, co je hodně originální a jiné. Mám trochu pocit, že vozit indie pop do Británie je jako vozit dříví do lesa. Nicméně lidem se to líbilo, Albert (zpěvák Albert Černý) je hrozně talentovaný a třeba moderátoři v rádiu se divili, jakou má angličtinu, a většinou říkali, že ani nevěděli, že není rodilý Angličan.

Říkal jste, že třeba do Anglie lze importovat jen hudbu, která je něčím originální. Vidíte v tom šanci pro Noisy Pots?

Věřím tomu. Zatím máme samé pozitivní reakce, kdykoliv někam vyjedeme. Například v Londýně jsme měli koncert pod hlavičkou Sofar Sounds, což je mezinárodní komunita, která pořádá komorní koncerty v netradičních prostorách, na které jsou zvyklí chodit místní lidé. Byli nadšení, což je pro nás velká motivace, že to, co děláme, dává smysl a může fungovat i za hranicemi.

Strhující finále Šostakovičova klavírního koncertu v podání Michala Šupáka a Komorní filharmonie Pardubice. | Video: Radim Věžník |  02:10

Související

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama