Mimořádnost úspěchu si uvědomuje i čtyřiadvacetiletý zpěvák Damiano David. "Madison Square Garden je jedním z nejdůležitějších míst na světě, kde můžete hrát," říká pro agenturu AP.
Ta s ním a jeho spoluhráči mluvila v newyorském hotelu. Muzikanti se rozvalovali na pohovce z imitace hadí kůže. Protože se právě dozvěděli, že koncert v Madison Square Garden je vyprodaný, vyzařovali nakažlivou euforii.
Måneskin, jejichž písně na všech platformách od Spotify po YouTube nasbíraly přes devět miliard přehrání, jsou podle New York Times zřejmě největší italskou rockovou kapelou všech dob. Příslušníkům generace Z umožňují zažít nadšení z žánru, který přitom vypadal, že je dávno za zenitem.
Také agentura AP konstatuje, že v rockové hudbě, jíž dominují převážně sestavy z minulého tisíciletí, se dlouho neobjevila srovnatelná senzace. Posledním rockovým songem v čele americké hitparády Billboard 100 byla roku 2001 skladba How You Remind Me od skupiny Nickelback.
Italské kvarteto Måneskin na sebe celosvětově upozornilo roku 2021 vítězstvím v soutěži Eurovize, kde bodovalo s písní Zitti e buoni. Podle baskytaristky Victorie De Angelis se přitom čtveřice spolužáků z umělecké střední školy nedala dohromady s cílem být slavní. "Nás to hlavně bavilo. Rock jsme začali hrát asi proto, že jsme byli tak mladí," vzpomíná a jako určující vliv vnímá muziku, kterou poslouchali jejich rodiče a učitelé.
Například kytarista Thomas Raggi propadl rocku, když uslyšel, co s elektrickou kytarou dokázal Jimi Hendrix. "Chtěl jsem být alespoň trochu jako on," říká. I bubeník Ethan Torchio přiznává, že stylově do velké míry vychází z hudby 70. a 80. let minulého století. "Snažím se ale hrát tak, aby to znělo staře i nově naráz," dodává muzikant, jenž se do kapely přidal, když jako jediný odpověděl na jejich facebookový inzerát, že hledají bubeníka.
Jako spousta rockových hvězd před nimi ani Måneskin nedokončili střední školu. I když kytarista Raggi jako posluchač navštívil alespoň pár přednášek na univerzitě. "Jen abych viděl, jaké to je," dodal.
Rozdíl oproti starším muzikantům spočívá podle New York Times například v tom, jak dvacátníci z Måneskin objevovali rockovou hudbu - stejně jako jejich vrstevníci přes platformy typu Spotify, kde se písně řadí do nekonečných playlistů. Mladí hudebníci nezažili, jak se rock postupně vyvíjí, a tak poslouchali starší nahrávky Led Zeppelin paralelně s tvorbou mladších Pixies či Franz Ferdinand. Na posloupnost nehleděli.
Kapela, z jejíchž členů je čtyřiadvacetiletý zpěvák ten nejstarší, dosud vydala tři alba a její sláva strmě stoupá, píše agentura AP. "Beru to jako možnost prožít společně dobrodružství. Když jsme se potkali, byli jsme fakt mladí, takže se společně vyvíjely naše osobnosti a teď máme i tyhle společně zážitky," shrnuje basistka.
Přestože na první dojem mohou Måneskin i díky stadionovým hitům typu I Wanna Be Your Slave nebo Supermodel působit jako kapela z takzvané glamrockové éry, jejich hudba je záměrně smyslná, po vzoru raného rocku 60. let pracuje se sex-appealem a muzikanti při koncertech například simulují sexuální pohyby. Kromě toho ale naživo nastolují na rockery nebývalou intimitu.
Hodně k tomu přispívá charisma zpěváka Damiano Davida, jenž se v průběhu vystoupení obnažuje. "Naučili jsme se pracovat s lidmi, když jsme jako teenageři buskovali na ulici v Římě. Prostě jsme museli zaujmout, tak jsme si našli způsob, jak to udělat," krčí rameny.
Při současné show na to volně odkazují, když na několik písní opustí pódium a jdou k bezpečnostním zábranám nebo rovnou mezi publikum. To jindy zvou na pódium. "Řeknu vám, proč se jim snažíme být tak blízko, protože my z nich cítíme tu energii. Vidíme jim do tváří, můžeme se jich dotknout, můžeme s nimi zpívat," vyjmenovává frontman.
Podobně blízká setkání s posluchači kapela absolvovala už na jihoamerické části turné, kde zažila podle svých slov některé z nejintenzivnějších fanoušků.
"Byli úplně šílení, pořád s námi zpívali, fakt řvali z plných plic. Dělali moshpity, crowdsurfovali, šli do toho na maximum," líčí basistka. Moshpit je pojem původně z punkových koncertů, kdy do sebe tanečníci na parketu divoce narážejí v kruhu. Při crowdsurfování hudebník nebo posluchač skočí do davu a lidé si jej posílají na rukách nad hlavami.
Kapela chápe, že větší obecenstvo znamená i větší zodpovědnost. "Plus čím víc máte fanoušků, tím víc lidí vás nenávidí," přiznává zpěvák Damiano David. Jednoznačné ostatně není ani přijetí ze strany kritiky, například server Pitchfork.com jejich letošní album označil za "naprosto strašlivé ve všech myslitelných ohledech".
K tomu se zpěvák nevyjadřuje. "Publikum často chce, aby kapela zůstávala pořád stejná a neměnila se, což je ale podle mě nezdravé. Musíte mít odvahu experimentovat a měnit se, ať si lidé říkají, co chtějí," uzavírá Damiano David.
Koncertem v newyorské Madison Square Garden, jehož součástí byla i píseň Gasoline napsaná na protest proti ruské invazi na Ukrajinu, zahájili Måneskin severoamerickou část turné k letošnímu albu Rush. Do konce roku navštíví ještě Kanadu, znovu Jižní Ameriku, Austrálii, Japonsko či Velkou Británii, kde šňůru 19. prosince završí.
Show je podobná jako při květnovém koncertu Måneskin v pražské O2 areně. "Došlo na sólování na kytaru za hlavou, extatické svíjení na podlaze i hořící stojan na mikrofon," napsalo o něm Aktuálně.cz.
