Pravidlo bude nejspíš platit bez ohledu na to, že Prameny Vltavy jsou široké, vrstevnaté dílo, jež nemilosrdně mapuje nejen bolavou českou historii, ale zejména to, proč se o ní stále odmítáme bavit.
Jedenačtyřicetiletá prachatická rodačka Klabouchová se vydala hlouběji na Šumavu, do Horní Vltavice (v románu takto nepojmenované), na Františkov a Stolovou horu. Že zde za druhé světové války byla podzemní továrna na nacistická letadla, je fakt. A po pátém pivu místní zaručeně začnou vyprávět o chodbách, kterými se prý dalo přejít za hranice, a kobkách, jež dodnes cosi skrývají. Hrdinové Petry Klabouchové po tom pátrají nebo to naopak střeží. Kdo dělá, že se ho věc netýká, bývá zainteresován nejniterněji.
Předehru tvoří nalezení mrtvého těla nevinné dospívající dívenky na sněhu šumavských hor. Je oblečená v mundúru s židovskou hvězdou. Kolem žádné stopy. Ožil duch dávného antisemitismu? Vrací se pohrobci SS na místo činu? Dotyčná však nepochází z židovské rodiny. Z jaké ale? Kdo tento spektákl nastražil?
Otázky po pár desítkách stran střídají odhalení, některá ještě podivnější. Být v tomto spletenci viníkem i obětí zároveň není nic neobvyklého. Zapomeňme ale už konečně, že se jedná o detektivku, mluvme o Pramenech Vltavy jako o literatuře. Byť se hemží esesáky, estébáky, konfidenty, stárnoucími prostitutkami, zklamanými detektivy a dalším nezbytným oběživem detektivek, autorka žánrový rámec překračuje. V první řadě suverénním psaním, slova ji poslouchají stejně jako větší větné celky, komprimované do malých kapitol. Ty se pak složitě, ale účelně mísí v čase.
Časté skoky v ději přitom nejsou čtenářsky náročné, naopak přispívají k dramatičnosti. Je lahůdka být v českých poměrech svědkem tak suverénně zvládnutého vypravěčství.
Čtenář Pramenů Vltavy zažije kvanta napětí a trochu strachu, avšak abychom parafrázovali klasika: dobrý thriller není o tom, hodně se bát, ale lépe věděti. Prožíváme počátky mnoha nevraživostí - té česko-německé, ale také kořeny nepochopení mezi rodáky a náplavou, mezi více a méně úspěšnými.
Klabouchová na malém vzorku skvěle zobrazuje rozdělenou společnost. Zachycuje sociální dno i společenské a mediální pozlátko, nerozpakuje se poukázat na jeho podstatu.
Co jsme se tedy naučili? Že společnost bez důvěry se přirozeně atomizuje, a pokud jsme vyrostli v atmosféře podezřívání, budeme se tak vůči druhým pravděpodobně chovat i v dospělosti, ba ve stáří. Bez pozitivních vzorů jsme nuceni opakovat nefunkční staré vzorce chování. Válka sice dávno skončila, ale není takový problém rozpoutat nějakou malou, osobní.
Spisovatelka je "insiderka", má odpozorovanou šumavskou krajinu a zdejší usedlosti. Je lahůdkou pokusit se rozklíčovat, kde se topografická skutečnost mísí s fikcí, který konkrétní barák autorka přenesla na jiné místo. Je to šumavské puzzle, co dokážou složit jen místní - pokud ale kartografie zůstane neposkládána, ničemu to nevadí.
Podobně volně se spisovatelka pohybuje v čase - současná rovina příběhu by se měla odehrávat plus minus nyní, některé atributy jako prostitutky na výpadovce či otlučené baráky romského ghetta patří spíš na přelom tisíciletí. Rozpor přitom není na škodu a lze předpokládat, že je spíš prstem ukazujícím k nadčasovosti.
Byť jsou Prameny Vltavy vyjma válečné a poválečné linie zasazeny do současnosti, odehrávají se vlastně vždy. Je to svým způsobem nekonečný příběh, pokud se ze stopy naděje, kterou Klabouchová čtenářům nabídne v závěru, konečně nezrodí odpuštění a důvěra.
Skutečná novinářka by se nechovala jako jedna z postav příběhu, televizní hvězda, která z tajuplné vraždy místní dívenky ždíme emoce a kariéru. Redakce by jí to neumožnila, po dvou dnech by novinářku nasadila na jinou kauzu, musela by točit jiné mrtvoly. Ani tato umělecká licence ale není na škodu, víme, že nečteme realistický román.
Podobně lze brát nepodložené historky o kilometrových podzemních chodbách na bavorsko-české hranici a zvěsti, že tu jsou ukryty plány k tajným zbraním, konta švýcarských bank, nebo dokonce Jantarová komnata ruských carů. Trocha bulváru? Především kulisy, ve kterých se odehrává lidské drama.
Prameny Vltavy si říkají o zfilmování. Pokud si na ně už štáby brousí zuby, zbývá pobídnout čtenáře, ať knihu přečte dřív. Tady opravdu nejde jen o prolitou krev a napětí. Jde o bolest, nepochopení a mlčení.
Kniha
Petra Klabouchová: Prameny Vltavy
Nakladatelství Host 2021, 303 stran, 369 korun.
