Kniha nazvaná Výpravy pro blízké i vzdálenější shrnuje přes 50 vtipných i poučných zápisků z cest.
Čtyřiapadesátiletý autor je intelektuál a staromilec se slabostí pro monarchistickou střední Evropu. Všude jezdí zásadně vlakem, hledá staré památky, nejlépe takové, které se dají propojit s osudem nebo inspirací literátů 19. a 20. století. Taková místa pak omotává nadšeným a květnatým výkladem mísícím obdivuhodnou sečtělost s touhou poučovat, jež ale nikdy není přehnaná a většinou skončí nějakým sebeironickým vtipem.
Do nových Peňásových Výprav se vešlo vyprávění například o Boru u Tachova, Budči, Kuksu, Kynžvartu, Velvarech či Plasech. A také o Slaném, Písku, Opavě, Sadské, Mníšku pod Brdy nebo Žampachu. Ze zahraničních destinací tu jsou hned tři pojednání o Varšavě, další o Vídni, Linci, maďarském městě Pápa nebo rakouském Melku.
Nejdřív je gotika
"Nemyslím, že píšu pro intelektuály, ale můj čtenář by asi měl tušit, co je baroko a jestli bylo dříve nebo později než gotika," říká Peňás v rok starém rozhovoru pro Český rozhlas.
V jeho cestopisech nechybějí reportážní postřehy ani osobní vzpomínky, jež se navzdory všudypřítomné nadsázce zdají být upřímné. Například když si - snad z nedostatku cestovních zážitků - autor vybere k popisu pražské Vršovice, konkrétně jeden tamní činžovní dům, ve kterém před 30 lety bydlel.
Díky protekci se tam Peňás v 80. letech minulého století stal nejprve domovníkem a třikrát týdně jezdil přes celou Prahu ze strahovských kolejí ten pětipatrový dům se schodištěm špinavým od mouru, protože se topilo uhlím, uklízet. Nad jeho svědomitostí bděl domovní důvěrník, nevrlý pán, který budoucímu novináři jednou měsíčně podepisoval výkaz. Teprve po dvou letech Peňás získal nárok na podkrovní domovnický byt a mohl se tam se ženou a malým dítětem nastěhovat.
Poučný, dost naturalistický střípek z autobiografie je výjimečný rozsahem. Osobní, legračně zveličené historky z vlastního života ale Peňás rád vetkne všude, kde se dá.
Hned v prvním cestopise věnovaném Boru u Tachova například za významnou událost prohlásí pobyt jisté třídy maturantů, kteří tam přijeli v 80. letech na povinné sbírání brambor. Osobní vzpomínku, jak se stravoval na tamním zámku, míchá s nedávnou návštěvnou téže památky v roli turisty, kdy čtenářům s mnoha odbočkami převypráví historii sídla a několika šlechtických rodů.
S historickými daty nakládá Jiří Peňás s respektem, ale zároveň tvůrčím způsobem, se smyslem pro paradox a historickou pikantnost. Werichovsky rozšafně například líčí osud šlechtického páru Bedřicha a Kornelie Hildprandtových, kterým socialistický stát zabavil zámek v Blatné a přinutil je žít na vesnici. Baron pak dojížděl za prací do písecké elektrárny, jeho žena učila jazyky.
V roce 1959 ale na oficiální návštěvu přijel etiopský císař, který se znal se šlechtickou rodinou a ptal se po jejím osudu. Když zjistil, jak skončili, nabídl, aby se přestěhovali do Addis Abeby. "To samozřejmě musely schválit stranické a státní orgány, ale potomkovi krále Šalamouna a královny ze Sáby se jen tak neodmlouvá, a tak se opravdu manželé Hildprandtovi odstěhovali na kraj světa," dovypravuje novinář.
Poddaný lid
Jiří Peňás nehledá atraktivní a výstavní místa, raději má opuštěné a rozpadající se statky, domy, zámky a kostely, kterých nachází překvapivě mnoho.
Například v rozvalinách barokního statku v Zákupech se nostalgicky zasní: "Jak to asi mohlo vypadat, když to tady kvetlo? Když ty nyní zpuchřelé stáje bučely dobytkem a v maštalích stály desítky koní a po dvoře se míhal personál, rozličné služebnictvo, čeledíni, tovaryšové, podkoní, kočí a všechen ten poddaný lid, který se nějak podílel na provozu toho zajisté sociálně těžce nerovného, ale nejspíš v něčem i docela fungujícího a těm lidem jistotu přinášejícího celku, pozdně feudálního velkostatku."
Úvahami, jež označuje za staromilské a reakční, provází i historické postavy, jejichž jednání autor hodnotí z nadhledu jednoho i více století. Když píše o "smutných" Zákupech, té "kulise někdejší velkoleposti", odvypráví příběh "lufťáka", rakouského císaře ve výslužbě a posledního čekého korunovaného krále Ferdinanda, který zde po své nucené abdikaci v roce 1848 trávil téměř každé léto. Podle Peňáse možná tento milovník botaniky nebyl mdlého rozumu, jak bývá někdy líčen.
Autorovi se obzvlášť líbí výrok penzionovaného císaře při předávání trůnu svému osmnáctiletému synovci Františku Josefovi. "Tehdy mu v Olomouci řekl: ‚Rádo se stalo a buď hodný‘, což mi připadá jako nejgeniálnější politický odkaz a doporučení všech dob."
Cestopis jako žánr si Jiří Peňás rozvolnil do podoby textů, do nichž se vejde cokoli, třeba i medailonky oblíbených autorů, například českého dandyho Julia Zeyera, o kterém píše jak v textu věnovaném Vodňanům, kde Zeyer nějaký čas žil, tak také Roztokám u Prahy, kam jezdil za malířkou Zdenkou Braunerovou, již prý trápil svou asexualitou.
Gott ve Slaném
Peňás je autor výřečný, který se kvůli vtipu klidně začne propadávat do sentimentálního blábolení, vždy to ale na poslední chvíli "vybere", odůvodní a obrátí k dobré pointě. Třeba když do úvah o propagaci města Slaného ("Dávno už bych uzavřel partnerství se Salcburkem čili Solnohradem a chtěl po něm dotace") přibere i Karla Gotta, který ve zdejším městském divadle v 70. letech pravidelně vystupoval v pořadu natáčeném pro televizi.
"Jako chlapec jsem měl za to, že ony koncerty se odehrávají samozřejmě v Lucerně a že KAREL GOTT VE SLANÉM znamená něco jako v tom nejlepším, nablýskaném. Hodit se do slaného, to je jako hodit se do gala, jsem si myslel."
Peňásův průvodce nejen po českých lokalitách objevuje rovněž řadu bizarních i málo známých informací. Například že v Čáslavi mají kromě údajné lebky Jana Žižky také výstavní instituci, která kopíruje Britské muzeum nejen množstvím vycpaných zvířat, ale též přesnými kopiemi londýnských vitrín. Nebo že Opava má světově proslulou rodačku Friederike Gressnerovou, která se po válce dostala do Afriky, stala se ošetřovatelkou zvěře a pod jménem Joy Adamsonová napsala o tom, jak adoptovala lvici Elsu.
Kniha Výpravy pro blízké i vzdálenější objevuje místa, která český cestovatel možná neznal, nebo o nich tolik nevěděl. Také se s duchaplným autorem pobaví a užasne nad tím, kolik veřejného prostoru - nejen památek - zůstává zanedbáno a co všechno je ještě možné prozkoumat.
Kniha
Jiří Peňás: Výpravy pro blízké i vzdálenější
Vydalo Echo Media 2020, 348 stran, 349 korun.
