Proto nastupuje nová generace autorů, kteří žijí či pracují v Rusku, ovšem popisují svět v ukrajinském Kyjevě, gruzínském Tbilisi či tádžickém Dušanbe. Kniha spisovatelky Narine Abgarjanové byla od prvního vydání v Moskvě roku 2015 přeložená do 14 jazyků, k nimž díky Kateřině Šimové vloni přibyla čeština. Čtenáře zavádí do vysokých hor Arménie, kterou představuje jako magickou zemi plnou silných příběhů.
Abgarjanová, jež minulý měsíc oslavila padesátiny, strávila dětství a dospívala v městečku Berd na severu Arménie, nedaleko hranic s Ázerbájdžánem. Ve své prvotině Maňuňa z roku 2010 popsala život malé holky v tomto naprosto nevýznamném zapadákově.
Sice psala pro děti, už v tomto vyprávění však zformovala svůj pohled na svět: že to nejdůležitější se odehrává na dvoře, v kuchyni, domě - v jakémsi "malém světě". A ten je ve své jednoduchosti zásadní: podle autorky každého z nás formuje.
"Malý svět" otevírá Abgarjanová znovu také v novele Tři jablka spadlá z nebe. Zasazena je do zapomenuté horské vesničky, zdecimované nejdříve zemětřesením, kdy se polovina domů propadne do strže, poté odchodem mužů do války - nejspíš druhé světové. Ve chvíli, kdy příběh v dnešních dnech začíná, vesnici obývá necelých 30 přestárlých žen a mužů.
Na této malé ploše spisovatelka představuje plejádu povah a charakterů. Postavy jako by jednaly spíše podle toho, jaké samy jsou, než aby události vyhodnocovaly a podle toho se rozhodovaly. To nakonec platí i pro autorku - jeden z ruských recenzentů jí vytkl, že sice "píše rusky, ale myslí stejně pořád arménsky". Abgarjanová s ním nadšeně souhlasí: právě to tvoří její osobitý styl.
Na první pohled do očí padnou arménská slova, jejichž původní znění ponechává ruský originál i český překlad. K rozluštění není třeba slovník - autorka je všechny obkresluje a z kontextu jasně vyplývá, o čem je řeč: "Když počasí dovolilo, scházela se v sobotu na majdanu celá vesnice. Každý přinesl, co měl - sezonní ovoce, zeleninu a bylinky, sýr, máslo, tvaroh a smetanu, sušené maso obalené v koření, šunku a nějaké jednoduché sladké pečivo. Peníze se tu používaly málokdy, provozoval se směnný obchod. Za deset slepičích vajec se dal pořídit nůž. Pár podomácku vyrobených láptí, kterým se tu říkalo trechy, se dal vyměnit za grvakan, necelého půl kila, ovčí nebo za tři čtvrtě grvakanu kozí brynzy. Džbán přepuštěného másla za dva džbány květového medu a čtyři grvakany ovčí brynzy za rouno z jedné ovce."
Cizokrajně znějící výrazy zkrášlují text podobně jako zrnka granátového jablka na arménských pokrmech - dodávají mu šťávu a specifickou chuť. Nevšední, avšak opakující se názvy čtenář pomalu vstřebává, představuje si jejich tvary i vzhled, a tím si ve fantazii modeluje rysy arménské kultury.
Zajímavě se s problémem vypořádala překladatelka do arménštiny Narine Gižlarjanová. Aby text neztratil neotřelost a čtenář nezůstal ochuzen o kulturní "objevování", použila v těchto místech specifické výrazy z nářečí, kterým dodnes mluví lidé v odlehlých arménských horách.
Arménské motivy přemýšlení a vnímání života se odrážejí také ve stavbě textu. I když víme, že se odehrává v Arménii, netušíme časové období - nejspíš je to 20. století a současnost, to si však jen domýšlíme díky existenci nemocnic a schopnostem lékařů.
Kdo by však vesnici Maran či její obyvatele hledal na mapě, nenajde. Jedná se prostě o nějakou vesnici někde v horách. Její obyvatelé neodjíždějí do okresního města, ale do "doliny". Nevracejí se konkrétní cestou, ale "severním průsmykem". Muži neumírají v důsledku specifického konfliktu, prostě mizí "ve válce".
Díky této neurčitosti se z vyprávění o strastech a radostech vesničanů stává archetypální text, který má v líčení zásadních událostí jako zemětřesení či kamenné laviny nejblíže k biblickým podobenstvím.
Na malém prostoru - mezi domky ve vesnici, náměstíčku a kostelíčku nad nimi - se vyprávění propadá do minulosti. Ani ne tak pomocí příběhů, spíš opakujícími se motivy z arménské historie, pohádek a pořekadel.
Název vesnice Maran jako by odkazoval k době cara Tigrana I. Tento vládce z doby krátce před naším letopočtem podle prvního arménského historika Mojžíše Chorenského přesídlil desetitisíce takzvaných Marů za východní hřbet veliké hory, což by mohl být Ararat, a jejich zimní rezidence nesla jméno Marakan.
Kniha Narine Abgarjanové má popisem událostí blízko ke způsobu, jakým první arménský historiograf v pátém století našeho letopočtu zachytil dění v neklidné zakavkazské oblasti: v teologicko-historických spisech zachoval neuvěřitelně mnoho předkřesťanských pověstí, lidové slovesnosti a tradic, čímž přispěl k uchování arménské předkřesťanské kultury.
Také Abgarjanová se vrací k napůl mytickým, rozumu nepodléhajícím znamením, snům a zjevením, která přijímá jako neoddělitelnou součást života ve vylidňující se horské vesnici. Autorka tak pokračuje v psaní arménského letopisu, který je stále o tomtéž: o mizení, ztrátě a víře.
"Propad" textu do nejhlubší rodinné a národní paměti je v knize až hmatatelný: moderní svět zůstává kdesi za závorkami, současnost nemá jméno ani konkrétní rysy. Sama autorka tuto zvláštnost vysvětluje: během dospívání ji v Arménii dostihly traumatizující rozpad Sovětského svazu a nejhlubší ekonomická krize. Nebyla elektřina ani chleba, zemi postihlo jedno z největších zemětřesení 20. století a nelítostné boje v Náhorním Karabachu. Abgarjanová kvůli tomu na mnoho let ztratila paměť. V dospělosti si nebyla schopna vybavit téměř deset let vlastního života na prahu dospívání. Proto v životě tvůrčím sahá dál do paměti, do vzpomínek předků.
Pokud má psaní terapeutický ráz, pak je Abgarjanová exemplárním příkladem: po sepsání nejhlubších prožitků se jí vzpomínky na hladová, ledová, válečná 90. léta vrátily.
Tři jablka spadlá z nebe představují plynulé, harmonické vyprávění, čtou se jedním dechem. Archetypální hloubka textu z nich dělá kvalitního průvodce současnou arménskou kulturou. Historie této země je nesmírně tragická, ovšem novela nevyznívá katastroficky, naopak dodává naději. Je to kniha do špatných časů. Kdo potřebuje vzpruhu, ať ji neváhá otevřít.
Autorka je rusistka.
Kniha
Narine Abgarjanová: Tři jablka spadlá z nebe
(Přeložila Kateřina Šimová)
Nakladatelství Prostor 2020, 297 korun, 264 stran.
