S fotoaparátem, oblečením, přístřeškem na spaní i dostatečnou zásobu jídla a pití v batohu o hmotnosti pouhých sedm kilogramů vyrazila jedenatřicetiletá autorka do neznáma sama. "Na cestách si píšu deníky, takže si je z cest vozím jako takový suvenýr. Na jejich základě jsem se na pět měsíců zavřela doma a psala jsem," říká ke vzniku knihy Hlaváčková.
V minulosti se takto pěšky vypravila ze Zlína do Banátu, odkud pokračovala přes Balkán do Istanbulu. Připouští, že ji to více táhne na východ. "Na západ jsem jezdila za kulturou, ale za dobrodružstvím se vydávám na východ. Hory a pohyb v rozmanitém terénu mě baví, stejně jako procházení vesnic se zajímavými lidmi. A líbí se mi, že to nejsou místa zasažená turismem," popisuje.
Na domluvu s místními obyvateli jí na cestách stačily angličtina a ruština. "Lidé se dokážou domluvit, když je na obou stranách vůle. Pokud nechcete vést složitou debatu, ale potřebujete vodu, jídlo a nocleh, tak je to snadné. Vesničané se mě vždy ptají na to samé - kam jdu, odkud, jestli jsem vdaná, zvou mě na čaj. Na to nemusí být složité věty," shrnuje Hlaváčková.
Pěšky cestuje proto, aby mohla komunikovat s lidmi a zajímavými místy jenom tak "neprofičela". Přestože chodí sama, osamělá se necítí. "Pro mě by bylo těžké být půl roku s jedním člověkem anebo partou. Sama snáze navazuju kontakty, moje dobrodružství začíná, až když kamarádi kolem nejsou," líčí.
Mladé ženě cestující samotné může ve východních zemích hrozit nebezpečí od mužů, kteří tam většinou mají výsadní postavení.
"Velmi rychle poznám, když má muž vůči mně negativní záměr, a v tom případě používám psychologickou obranu. Ale mám pepřový sprej, úspěšně jsem se bránila i trekovou hůlkou nebo jsem dala chlapovi pěstí, a on pochopil, že moje ne opravdu znamená ne," podotýká.
Na cestách se přesvědčila, že štěstí lidí nespočívá ve velikosti jejich majetku. "Například v Adžárii, oblasti na území Gruzie, lidé ráno vyženou krávy na pastvu a celý den pracují. Nemají elektriku, ale tráví hodně času spolu a jsou spokojení. Na to u nás při tom našem stresu zapomínáme. Žijeme v pohodlí, ale biologicky na něj nejsme připravení. Není nic špatného na tom, když má člověk někdy hlad a je mu zima. I tak může být šťastný," srovnává.
Při putování Gruzií a Ázerbájdžánem se v debatách s místními Hlaváčková nevyhnula politice a náboženství. "Mám zkušenost, že je důležité v Ázerbájdžánu nezmiňovat konflikt v Náhorním Karabachu, oni to vnímají velmi emotivně. Při setkání s pravoslavnými i muslimy jsem neskrývala, že jsem křesťanka. Musím říct, že se mě nikdo nepokoušel obrátit na svoji víru, moje křesťanství pro ně nebylo překážkou. Ale zejména na vesnicích byl pro místní těžko pochopitelný ateismus," vypráví.
Pěší cestu od Černého moře v Gruzii přes Kavkaz ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu absolvovala Hlaváčková v roce 2017.
Následně strávila půl roku na Islandu, kde pracovala u ovcí. Účastnila se dobrovolnických projektů na organických farmách, v uprchlických táborech nebo jako značkař turistických tras. Během cest filmuje, fotografuje a testuje ultralehké vybavení. Její příští cesta by letos měla vést do Íránu. "Záleží na tom, jestli mi protipandemická opatření nebo politická situace neznemožní se tam dostat," dodává Viktorka Hlaváčková.
Její kniha nazvaná Hory a nekonečno je jednou z pěti nominovaných na Cenu Hanzelky a Zikmunda. Tu dále může získat Lenka Linhartová za titul Císař ve světě: terapie cestou do Asie aneb Táta zůstal doma, Tadeáš Šíma za Na kole přes Afriku, Petr Voldán coby autor Na vlnách s Petrem Voldánem - Očima, ušima i srdcem kolem světa anebo Zbyněk Hrkal, který napsal Stopy bílého muže - Voda včera, dnes a zítra. Vítěze oznámí porota 22. dubna na zámku v Dobříši.
