Zaměření publikace, která se poprvé objevila roku 1982 a nyní ji v překladu Lenky Kovaříkové vydala Academia, českého čtenáře nepřekvapí.
Dnes dvaaosmdesátiletý Claudio Magris je tu nejznámější jako autor eseje Dunaj, jenž originálně zachytil kulturní a dějinný kontext toku jedné z největších evropských řek. Česky mu vyšly také studie o spisovateli Josephu Rothovi a židovské tradici na východě Evropy, kniha o habsburském mýtu v moderní rakouské literatuře, román Pro nedostatek důkazů nebo eseje Mikrokosmy o kultuře na pomezí střední a střední Evropy.
Právě s nimi je novinka úzce spojena. Magris napsal Terst s Angelem Arou, dnes již nežijícím historikem specializujícím se na novodobé rakouské a italské dějiny, což výrazně určuje vyznění. I když autoři zdůrazňují, že "Terst, možná více než jiná města, je literaturou", jejich kniha kombinuje literární esej s historickou monografií. Má to své klady i zápory. Stručně shrnuto: Terst není tak čtivý jako jiné Magrisovy práce, na druhou stranu literátské úvahy podkládá detailními historickými fakty.
Terst "je literaturou" víc než jiná města proto, že komunity, které v dnes italské městě u Jaderského moře žijí, se určují mytickými verzemi sebe sama. Po bouřích roku 1848 a národnostním vzepětí se někdejší pospolitost rozpadla na tři části: italskou, slovinskou a rakouskou.
Nebyly v příliš těsném vzájemném kontaktu ani úzkém styku s metropolemi tří národů. "Nejvýznamnější německá kulturní společnost Schillerverein, založená v roce 1860, představovala cizí těleso v životě města: německy píšící básníci, jako například Robert Hamerling, žili po mnoho let v Terstu, aniž by skutečně znali město jako celek a aniž by jím byli postřehnuti," ilustrují autoři. Podle nich byl přesto Terst před polovinou 19. století významný "kosmopolitismem vyznačujícím se osvíceným nadnárodním dialogem".
Když o něm Magris s Arou v 80. letech minulého století psali, nic z toho už nezbývalo. Nadnárodní dialog i dominance rakouského nebo německého prvku se staly pouhou vzpomínkou a slovanský prvek zmizel po roce 1945, kdy se Itálie a Jugoslávie ocitly na opačné straně železné opony.
Proč text nereflektuje, kam se po jejím pádu vyvinula střední Evropa, opět vysvětluje datum původního vydání. Z dnešní perspektivy by se Terst a jeho přináležitost k dějinám střední Evropy nepochybně jevily zase trochu jinak. V tomto ohledu bylo dobrým krokem, že nakladatelství Academia místo doslovu zařadilo studii literárního historika Martina C. Putny věnovanou právě Terstu a Přímoří. Nabízí jednak reflexi Magrisovy a Arovy knihy, jednak určitou aktualizaci.
Většinový čtenář bude mít Terst spojený hlavně s Jamesem Joycem, který zde prožil část života, a též Rainerem Mariou Rilkem, jehož básnický cyklus Elegie z Duina inspiroval pobyt na hradě nedaleko Terstu.
V knize však tyto dvě postavy hlavní role nezastávají. Magris a Ara věnují větší pozornost spisovatelům, kteří byli s Terstem spojeni ještě pevněji: především Scipiovi Slataperovi, Umberto Sabovi a Italo Svevovi, všem narozeným ještě v 19. století.
Interpretaci jejich díla autoři staví proti dějinnému kontextu, a tak vytvářejí pozoruhodný portrét města, které navenek působí jako multinárodní metropole, zároveň ale nemá žádné skutečné centrum - a proto se "skutečný" Terst objevuje jen v literatuře.
Terst v pojetí Magrise a Ary ale nejsou jen město a knihy. Je to i způsob myšlení, vztahování se ke světu i sobě samým. Esejista a historik jsou zjevně přesvědčeni, že terstská identita zakládá jedinečný způsob uvažování, který vychází z negativity: definování sebe sama na základě toho, čím dotyčný není. A právem to vnímají jako styl myšlení blízký moderní době.
Čtenáře ovšem nemůže nenapadnout, zda je takový přístup vlastní jen Terstu a jestli není charakteristickým znakem celé střední Evropy, která už po rozpadu Rakouska-Uherska sebe sama nikdy najít nedokázala.
Kniha
Angelo Ara a Claudio Magris: Terst - Identita na hranici
(Přeložila Lenka Kovaříková)
Nakladatelství Academia 2021, 296 stran, 385 korun.
