reklama
 
 

Recenze: Umberto Eco v přednáškách řeší znaky a obrazy, odlupuje význam po významu

31. 12. 2018 11:41
Italský filozof a spisovatel Umberto Eco jednou zalitoval, že nikdy nepřečte všechny knihy, které má ve své knihovně. Tak to pravděpodobně cítí většina intelektuálů, ne každý ale vlastní knihovnu o padesáti tisících svazcích, jakou měl Eco ve svých dvou sídlech.

Většina intelektuálů patrně nepřečte ani všechny ty knihy, které napsal předloni zesnulý Eco. Péčí nakladatelství Argo k nim právě přibyla další. Jmenuje se Na ramenech obrů a shrnuje autorovy přednášky pro konferenci La Milanesiana z let 2001 až 2015.

Anotace uvádí, že jde o "tresť světa" Umberta Eca, avšak přesnější by možná bylo jiné, podobně znějící slovo. Na ramenech obrů nenabízí tresť Ecova světa, ale jeho tříšť.

Konference La Milanesiana si stanovovala vlastní témata, Eco se jí účastnil dvanáctkrát a během toho tuctu let hovořil o kráse, ošklivosti, tajemství, spiknutí, nedokonalosti, absolutnu či posvátnu a jeho zobrazování. Ano, jsou to tradiční Ecovy motivy, jimž v některých případech věnoval celé knihy jako Dějiny krásy či Dějiny ošklivosti. Je to ale právě forma příležitostných přednášek, co z případné tresti nadělalo tříšť.

Už titulní přednáška Na ramenech obrů předjímá silná a slabá místa knihy. Na dvaceti stranách Eco stihne probrat historii příslušného aforismu o trpaslících, kteří vidí dále, protože stojí na ramenou velikánů, dále vztahy mezi otci a syny, rozšířené na vývoj avantgard, postmoderny i new age, a na základě toho učiní závěr, že žijeme v době, kdy již neexistuje "žádný jednotný model".

"Tváří v tvář této orgii tolerance, tomuto absolutnímu a nezastavitelnému polyteismu, jaká je ještě dělící čára, která odděluje otce a syny a nutí syny k otcovraždě a otce k Saturnovu komplexu?" ptá se Eco.

K totožnému závěru pak dochází hned v další přednášce týkající se krásy. Když si představuje návštěvníka z budoucnosti, který by na základě obrazových stop naší kultury chtěl určit současný ideál krásy, říká: "Bude muset kapitulovat před orgií tolerance, úplným synkretismem, absolutním a nezadržitelným polyteismem krásy."

Nechme stranou, zda podobné závěry platí věcně - zda by například dospívající dívky s Ecem souhlasily, že žijí v době absolutního polyteismu krásy, anebo zda by zmínily utlačivé síly ideálů z módy, reklamy či pornografie. Podstatné je spíš to, jak Eco ke svým závěrům dochází, totiž porovnáním různých autorů, děl a diskursů.

Třebaže Na ramenech obrů není odbornou sémiologickou studií, její autor zůstává v každém ohledu sémiotikem. Řeší znaky, obrazy a významy, nikoli sociální nebo psychologické mechanismy. Dobře je to vidět v poslední přednášce, která se věnuje posvátnu - Eca zajímá výhradně problematika zviditelňování neviditelného, tedy "vyznačování" a zobrazování posvátna, nikoli jeho prožívání.

Ecovi čtenáři se musí připravit na to, že sémiotika substanciální problémy neřeší a řešit nemůže. Pokud autor při své plavbě po mořích významů přece jen narazí na tajuplný ostrov, projeví se jako skeptik, který se vám pokusí ukázat, že na tom ostrově vlastně nic tajuplného není - přinejlepším je to zkrátka neznámý ostrov.

V příspěvcích pro konferenci La Milenasiana je Umberto Eco spíše zábavný než objevný, přinejmenším pro ty, kdo se s jeho esejistikou nesetkávají poprvé. Posluchače baví detailní analýzou aforismů a paradoxů, několikrát si na chleba namaže Dana Browna, populárního autora románů, které jsou něco jako třetí odvar z Eca, a smlsne si také na nejrůznějších konspiračních teoriích od Protokolů sionských mudrců až po všechna ta alternativní vysvětlení událostí z 11. září 2001.

Tady je Eco doma, tady může využít svou výjimečnou erudici, když lehce přeskakuje z klasické filozofie do středověké teologie a z ní zase do literatury nebo do světa popkultury. Intertextualita je jedním z určujících rysů postmoderny a Eco zase jedním z prominentních představitelů postmoderny, pročež není překvapením, že také v přítomném souboru spolu navzájem komunikují desítky textů.

Umberto Eco: Na ramenech obrů

Umberto Eco: Na ramenech obrů

(Přeložily Helena Lergetporer a Magdaléna Žáčková)
Nakladatelství Argo 2018, 448 stran, 598 korun

Jednoduše řečeno: Eco citacemi a reprodukcemi děl nešetří, a ta vůbec nejdelší citace pochází z jeho vlastního románu Foucaultovo kyvadlo. Právě v něm Eco píše, že "vesmír se dá loupat jako cibule a cibule je vlastně jen slupka". Pokud by člověk pro Ecovo dílo hledal nějaké dvojznačné a trochu provokativní motto přímo z Eca, mohlo by posloužit právě toto. Ať už v roli spisovatele, veřejného intelektuála nebo akademika, Eco je vždy nejpřesvědčivější, když různé jevy ukazuje a odlupuje význam po významu, vrstvu za vrstvou.

Čtenář však nesmí považovat za frustrující, pokud pod poslední vrstvou nic není. Stačí přece pokračovat v příslušné citaci: "Opravdový zasvěcenec ví, že nejmocnějším tajemstvím je to, které nemá žádný obsah."

Autor je spisovatel a redaktor nakladatelství Host.

autor: Jan Němec (spisovatel) | 31. 12. 2018 11:41

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama