Z metropole Reykjavíku odjel před problémy, o nichž nic moc nevíme. Psaní podřizuje svůj harmonogram, svůj život. V době orientované na výkon a výsledek však musí konstatovat, že ne, nepostupuje dál, a výsledkem jeho úsilí je jen marná snaha, dopisy, které nikdy neodešle, ale spálí v kamnech. A ještě čas. Čas, který tou snahou strávil.
Víme jen málo o tom, na čem spisovatel pracuje. Z útržků informací se dozvídáme, že to má být román o páru, který se snaží vzkřísit svůj vztah na dovolené. Spisovatel se ale marně snaží vdechnout postavám život. Ztrácejí se mu před očima.
Mnohem více se dozvídáme o tom, co dělá dalšího. Má problémy s psacím strojem, protože některá písmena selhávají. Je obklopen spoustou umění, k němuž se v zápiscích vyjadřuje. Novela se tak stává poctou tvůrčímu procesu a snažení, které může vyjít naprázdno. Nebo jednou sloužit jinému k jeho občerstvení, povznesení, ba dokonce záchraně. Ostatně Okno na jih je pokračováním volné trilogie, jejíž první díl se věnoval malířské tvorbě a jejím tvůrčím spíše neúspěchům než úspěchům. I když kdo ví, co je vlastně úspěch?
Podobně je to s vnějším děním, které spisovatel pozoruje a zaznamenává, ale zůstává vůči němu netečný: ať je to chování prodavače a servírky v kavárně, nebo dění v Sýrii či počínání dnes již nežijícího Usámy bin Ládina. Jedná se o projevy srovnatelné s islandským počasím a faunou i flórou. Také ta se trochu mění, ale zase ne tak moc, aby člověka zaujala na ploše více než pár vět.
Text ovšem postupně obsáhne všechna čtyři roční období, takže je to nakonec především příroda, kdo všemu vládne. A člověk jen pozorovatelem v úkrytu, který dění nemá pod kontrolou. A na rozdíl od zbytku světa se nesnaží cokoli si osedlat.
Tvůrčí krize se mísí s krizí osobní. Hrdina jen laxně hovoří se svojí matkou, dopisy od zřejmě kdysi blízké osoby, které mu přicházejí, rovnou pálí a nečte. Bojí se, že jeho kamarád by se do domu na venkově mohl chtít vrátit, a návštěvy mu rozmlouvá. Později už ani nenabíjí mobil, není potřeba být pro kohokoli dostupný. Ani tvořit nejde. Přituhuje existenciálním způsobem, autor se ztrácí sám v sobě, svých záměrech, pravidlech. Pozorování světa a nasávání tvorby jiných zachraňuje. To jsou situace, které při tvůrčím úsilí nejsou nijak ojedinělé, avšak málokdo je dokáže ztvárnit tak plasticky jako Gyrðir Elíasson.
Nyní přichází chvíle, kdy si musíme vyjasnit, kdo píše o kom. Román vypráví o tom, jak spisovatel není schopen napsat román, ale knihu předznamenává zaprvé sdělení "upozorňujeme, že autor knihy není autor knihy" a také citát Thomase Manna: "Spisovatel je ten, komu psaní činí větší potíže než ostatním."
Už nad těmi dvěma větami lze chvíli meditovat před, během i po četbě. Otázkou je, proč autor považoval za důležité je sdělit. O šedesátiletém držiteli Islandské literární ceny Elíassonovi se ví, že je velmi plodný a odmítá se účastnit jakýchkoli propagačních aktivit. Tady nám ale jednou provždy sděluje, že ne, opravdu nevypráví o sobě.
Kniha je psaná ve formě zápisků strohým stylem, ostatně Elíassonovým prózám se vzhledem k jeho stylu i textové úspornosti říká "anorektické". Míří ke střídmosti. Volí formu, která je metaforou pro totální osamění a ohlodanost zimní islandské přírody, kterou má na konci knihy možnost sledovat ze svého okna na jih. Nakonec se zdá být mnohem napínavější a energičtější než jeho vlastní život či vztahování se ke světu.
Text působí nahodile, ale Elíasson dobře ví, co dělá a kam chce čtenáře zavést. Stejně tak skvělý překlad Marty Bartoškové.
Výsledkem četby může být pocit, že tak nějak nemáme pod kontrolou nic. Je to především úlevné. Příroda je svéhlavá stejně jako třeba politické dění kolem nás. Jedinou reálnou vizí budiž příchod jara. Tato útlá kniha přímo vyzývá k pomalému čtení a zastavení se.
Gyrđir Elíasson: Okno na jih
(Přeložila Marta Bartošková)
Nakladatelství Kalich 2020, 128 stran, 170 korun.
