Masážní opice a vzpomínky na Beatles. Murakamiho nové povídky vyjdou i česky

Kultura AP, Kultura
7. 4. 2021 14:38
Pro japonského spisovatele Harukiho Murakamiho bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Tu třetí začal používat až v nedávných románech jako 1Q84 nebo Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. Teď v angličtině vydal novou sbírku povídek, kterou se stylově vrací ke kořenům.
Na obalu anglického vydání je makak u termálních pramenů v opičím parku Džigokudani v japonském Naganu.
Na obalu anglického vydání je makak u termálních pramenů v opičím parku Džigokudani v japonském Naganu. | Foto: Jigokudani Monkey Park

Knihu nazvanou První osoba jednotného čísla, tedy First Person Singular, v angličtině tento týden vydalo Nakladatelství Alfred A. Knopf. V českém překladu ji zřejmě příští rok zveřejní Odeon, uvedl jeho šéfredaktor Jindřich Jůzl.

Jak píše deník Japan Times, osm nových povídek se točí okolo témat, která z Murakamiho udělala jednoho z nejznámějších světových spisovatelů, překládaného do více než 50 jazyků a prodávajícího desítky milionů výtisků.

Texty se zabývají studentským životem v 60. letech minulého století, láskou k jazzu nebo kapelou Beatles, o nichž už Murakami psal dříve. "Až na tu titulní všechny povídky vyšly v průběhu dvou let v japonském časopisu," popisuje anglický překladatel knihy Philip Gabriel, profesor japonské literatury na Arizonské univerzitě v USA. "Do dvou povídek Murakami zakomponoval básně, evokativní žánr japonské klasické poezie zvaný tanka. Co pamatuji, v jeho knihách je to poprvé," říká.

Součástí knihy je například povídka nazvaná Charlie Parker hraje bossa novu. Murakami zde rozvíjí představu, že slavný jazzový saxofonista nezemřel roku 1955 ve věku 34 let, ale dožil se 60. let, a tak ještě stihl nahrát desku v brazilském žánru bossa nova.

V povídce si s tímto nápadem zahrává student, dokonce i vymyslí, kdo Parkera doprovázel, jak se jmenovaly jednotlivé písně a co se v nich mezi hudebníky dělo. Jeho fiktivní článek o jazzové nahrávce, jež ve skutečnosti neexistovala, se ale po letech nevysvětlitelně stane realitou, když student právě toto album objeví v newyorském bazaru, popisuje agentura AP.

"Stál jsem tam s deskou v ruce a nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo. Jako by nějaká má malá část oněměla. Pak jsem se znovu rozhlédl kolem sebe. Je tohle opravdu New York?" ujišťuje se hrdina, že "nezabloudil do nějakého fantaskního světa", což se protagonistům Murakamiho děl skutečně stává.

Autor nedávno pouštěl bossa novu Japoncům, aby je v době pandemie přivedl na jiné myšlenky.

V další povídce nazvané Zpověď opice ze Šinagawy se spisovatel na cestách ocitne u horkého pramenu onsen, kde potká kočku kýchající déle než ostatní kočky a mluvícího opičáka, který mu v lázních udělá masáž zad.

S opem, jenž rád poslouchá Brucknerovu Sedmou symfonii, vypravěč ten večer pije pivo, pojídá a hovoří o ženách. Opičáka totiž nepřitahují opice. "Vzhledem k tomu, že jsem opice, se pochopitelně nedalo očekávat, že by ženy opětovaly mé city. Je to proti přirozenosti," svěřuje se zvíře.

Protagonista další povídky nazvané S Beatles vzpomíná, jak coby středoškolák v roce 1964 na chodbě letmo zahlédl dívku, která propadla britské kapele. Ještě několik let spolužačku nemohl dostat z hlavy.

"Nedokázal jsem tentýž nával pocitů zažít ve skutečnosti, tak jsem tiše nechal, aby ve mně pracovala alespoň vzpomínka na to, co jsem pocítil tehdy. Tímto způsobem se pro mě paměť stala skoro nástrojem přežití," píše Murakami v textu, jehož hrdina také rekapituluje vlastní vztah k Beatles.

"Když se Murakami ohlíží za hrdinovým mládím, často z toho vznikají krásné, roztoužené texty," poznamenává překladatel Gabriel a připomíná, že spisovatel už dvě povídky nazval podle písní Beatles - Drive My Car a Yesterday. Především jeden z jeho nejznámějších románů se pak jmenuje Norské dřevo podle skladby Norwegian Wood.

Dvaasedmdesátiletý Haruki Murakami píše přes 40 let. Podle Japan Times se dnes ocitl v pozici, kdy mu doma konkurují dříve upozaďované hlasy, například japonských spisovatelek, a kdy ve společnosti vzrůstá zájem o angažovanější texty a nové úhly pohledu.

Murakami se drží toho svého, který je stále jedinečný a zní s odzbrojující upřímností, míní deník.

Podle něj spisovatel dovede uchopit každodenní situaci a najít v ní hloubku, stejně jako si rád klade filozofické otázky, aniž by působil okázale. Projevuje úžas, neustále po něčem pátrá a fabuluje s takovou intimitou, jako by líčil skutečné vzpomínky.

Obal anglického vydání povídek.
Obal anglického vydání povídek. | Foto: Alfred A. Knopf

Čím dál výrazněji pak Murakami v nových povídkách reflektuje stárnutí. "Vždycky mě rozhodí, když vidím, jak lidi z mé generace zestárli, jak jsou teď všechny ty hezké, čiperné holky, které jsem znal, dost staré na to, aby měly vnuky. Je to trochu zneklidňující, až smutné. Ale nikdy mi nepřijde smutné, že jsem úplně stejně zestárl já sám," stojí v jedné povídce.

V nedávném rozhovoru pro časopis New Yorker spisovatel prohlásil, že by "rád zestárl s grácií, přestože není snadné být gentleman a zároveň spisovatel".

Čeští čtenáři se Murakamiho povídek dočkají napřesrok. S dalším autorovým dílem je však už příští měsíc seznámí opět nakladatelství Odeon, které v češtině poprvé publikuje román Tancuj, tancuj, tancuj z roku 1988. Jedná se o volné pokračování bestselleru Hon na ovci.

 

Právě se děje

Další zprávy