České Budějovice - Když ráno snídá, píše si trojverší, jimž říká haiku z kuchyně. K poezii se tak po letech vrátil spisovatel Jiří Hájíček z Českých Budějovic, který 11. září oslaví padesátiny.
Jeho román Rybí krev, za nějž dostal cenu Magnesia Litera - Kniha roku, plánuje ČT natočit jako minisérii, Jihočeské divadlo ho chce zpracovat jako drama. K narozeninám si autor nadělil knihu textů Boba Dylana.
"Asi rok si píšu taková trojverší. Je to velice úsporný tvar, tři řádečky, tak si krátím chvíli, abych nevyšel ze cviku. Autora prózy to nutí k disciplíně, váží každé slovo, každé písmeno," řekl ČTK Hájíček. Píše hlavně po ránu, když doma snídá, to jsou "kuchyňská" haiku, ještě má haiku z cest.
"Až bude Nový rok, diář s originálními zápisky vydražím za velké peníze," řekl v nadsázce. Jedno z haiku zní: rozmíchávám v šálku / standardní mletou směs/ snění a probouzení.
Verše psal jako gymnazista. Básně čte stále, i nové, a rovněž dočítá klasiku, v poslední době válečnou knihu Kůže od Curzia Malaparteho nebo Josefa Winklera, který popisuje katolický rakouský venkov a zkoumá smrt.
Winkler pochází ze vsi podobně jako Hájíček, který dětství prožil v Purkarci u Hluboké nad Vltavou. Jako autor čerpá ze vzpomínek, teď je "už takový městský týpek". Na venkov se ale vrací za kamarády a příbuznými. Vesnice jsou podle něj dnes závislejší na městech, ale žijí i z turistů.
"S Purkarcem to na začátku 90. let vypadalo nahnutě, vylidněná vesnice, dnes se změnila k nepoznání, pozvedla se. Jsou tam cyklostezky, staví novou požární zbrojnici, mají novou kapličku," řekl Hájíček.
Mrzí ho, že zanikají malé osady. "Stát má v každé smysluplné malé vesnici držet poštu a spoje, byť by to měl dotovat," řekl spisovatel, jenž chodil v Purkarci do jednotřídky.
Ačkoli je prý pecivál, má dost autorských čtení. Nejvíc jezdí po Česku, díky překladům pak i do ciziny. Letos četl v Kyjevě, Lisabonu, čeká ho Berlín i Düsseldorf. "Jsem rád, že vystrčím nos z Budějovic. Moc mě těší, že lidé na moje čtení chodí, podepisuji hodně knížek," řekl spisovatel, jenž pracuje v bance.
Aby se mohl psaním živit, musel by jednou za dva roky vydat román, což považuje za pekelné tempo. Jeho posledních knih se prodalo 10 000 až 20 000 kusů.
Loni četl celý rok z románu Zloději zelených koní, jenž díky filmu vyšel znovu po čtrnácti letech. Do světa kopáčů vltavínů nahlédl v sedmnácti. "Teď se mi jich pár přihlásilo. Jeden, trošku mladší než já, si přinesl podepsat ohmatané první vydání. Přečetl ho jedenáctkrát a říkal mi: 'Ty vole, to je o mě.' Filmaři zjistili, jak je to téma stále žhavé. Když jedu číst do Ostravy, lidi to zajímá, nevědí o fenoménu nelegální těžby vltavínů," řekl Hájíček.
Čte z této knížky rád i po šestnácti letech. "Já jsem se s tím tehdy moc nepáral, napsal jsem ji asi za měsíc po večerech na vypůjčeném laptopu," říká. Tenkrát o psaní tolik nepřemýšlel, dnes se trápí formou i kompozicí. "Vím, že nemůžu psát jako v sedmadvaceti," srovnává.
Spisovatel oslaví padesátiny se sestrami a rodiči v Týně nad Vltavou. Jiné oslavy nechystá. Ale koupil si knihu textů Dylana. "Byla hrozně drahá, tak jsem si odůvodnil, že to mám k narozeninám."
