Recenze: Pokus o českou kovbojku se nepovedl, ze Zlodějů zelených koní čiší jen bezradnost

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
8. 9. 2016 9:00
Režisér Dan Wlodarczyk už dopředu avizoval, že chce natočit hlavně dobrodružný příběh o hledačích vltavínů. V interpretaci ale došel tak daleko, až se nabízí otázka, proč film vůbec nese jméno knihy Jiřího Hájíčka. Film Zloději zelených koní recenzuje Tomáš Stejskal z Hospodářských novin.
Zloději zelených koní - trailer | Video: CinemArt

Když se v úvodní scéně nového českého snímku Zloději zelených koní herec Pavel Liška dlouhé minuty mlčky plazí dírou v zemi, nevypadá to s budoucností domácí žánrové kinematografie vůbec zle. Filmová adaptace stejnojmenné novely Jiřího Hájíčka o hledačích vltavínů však všechny cenné kameny předlohy zahodí a žádné nové nenajde.

Roku 2001 vyšla kniha Jiřího Hájíčka o lásce a o plynutí času, která byla lyrickým obrazem rozviklané doby těsně před a těsně po revoluci. Vystupoval v ní jihočeský „zlatokop“, něčím vzdáleně připomínající westernového hrdinu. Akorát že student geologie Pavel zběhnul k dobrodružnému životu hledače cenných minerálů proto, že je romantik. V jeho povaze a vidění světa se v knize odrážela nejistota nové doby. A tu nejistotu se protagonista Hájíčkovy novely pokusil zakotvit ve „věčnosti“ geologického času a čistotě milovaných krystalů.

To vše režisér a scenárista nynější filmové adaptace Dan Wlodarczyk opominul. Celkem pochopitelně, podobné kvality literární předlohy těžko přenést do filmového díla, jež stojí na pohybech, gestech, emocích, na tom, co se odehrává na plátně. Místo toho se režisér pokusil natočit dobrodružný snímek. A v interpretaci došel tak daleko, až se nabízí otázka, proč vůbec nese jméno Hájíčkovy knihy. Výsledek s ní nemá skoro nic společného.

Stejně jako v knize tu je sice mladík Pavel, který miluje kameny, dále jeho žena Karolína a také parťák Kačmar, jemuž jde především o peníze, v něž lze ono jihočeské „zelené zlato“ proměnit. Jenže přesazením děje do současnosti zmizelo takřka vše, co bylo na původní próze tak silné. A většinu ostatního do jihočeské hlíny pohřbil pokus vytvořit ze tří hlavních postav vztahový trojúhelník.

„Osmdesátá léta se skláněla a nahýbala ke svému konci a hrnula mě před sebou svými událostmi jako po nakloněné rovině, měl jsem zmatek ve všem, i v sobě, ale nejvíc ve škole.“ Z této a dalších podobných vět spisovatele Hájíčka je patrná dobová atmosféra, která v hrdinech probouzí neklid a zmatek.

Filmový Pavel naopak trochu nepochopitelně zanechá školy těsně před dokončením doktorátu, neboť se mu příčí někomu lézt do zadku. Veškeré tajemství knihy se ztrácí v doslovnosti. Potíží snímku Dana Wlodarczyka ale není jen odklon od knihy. Vždyť i sám režisér avizoval, že chtěl natočit hlavně dobrodružný příběh o hledačích vltavínů, a předlohu bral jen jako volnou inspiraci.

Problematický je na filmu především fakt, že se mu nedaří najít silný děj, který by do pachtění hrdinů na skutečných a celkem fotogenických lokacích nalezišť vltavínů vnesl nějaké opravdové napětí.

A navrch je tu český evergreen, proměna knižní Karolíny, tedy rovnocenné Pavlovy partnerky a velké lásky, v poněkud upjatou filmovou megeru, která mužům brání, aby si plnili své dobrodružné sny. Ve filmu asi vše musí být schematické a jasné jako facka.

Jenže když ve Zlodějích zelených koní na těch pár facek skutečně dojde, na rozdíl od kopání minerálů se uvěřitelnost vytrácí. Byť Pavel Liška hraje Kačmara coby prostého, prospěchářského hromotluka poměrně přesvědčivě, v okamžiku, kdy s druhým hrdinou filmu bije dvojici zlodějů a pálí jejich občanky, to skřípe. Pocit, že divák sleduje českou „kovbojku“, se nějak ne a ne dostavit.

Rozkol v manželství a Kačmarova temná minulost jakožto jedny z mála hybatelů děje působí lacině. Novela Jiřího Hájíčka nestála na příběhu, ale na zachycení času a nálady a otevřený konec hledící vstříc budoucnosti se v ní nabízel. Z Wlodarczykova filmu, který náhle zanechal své hrdiny v prachu na pokraji jámy, čiší jen bezradnost.

 

Právě se děje

před 27 minutami

Švédsko uzavře vyšetřování ženy, která měla desítky let věznit syna. Nejsou důkazy

Švédská prokuratura uzavře vyšetřování, které tento týden zahájila kvůli podezření, že sedmdesátiletá Švédka ve svém bytě téměř tři desítky let věznila vlastního syna. Podle prokuratury se nenašly žádné důkazy, že by muž byl v bytě proti své vůli nebo že by ho matka týrala, napsala ve čtvrtek agentura Reuters.

Kauza vzbudila ve švédských médiích velký rozruch - informovala o tom, že 41letého muže objevila v bytě nedaleko Stockholmu v zuboženém stavu jeho příbuzná. Nemocnice pak o případu uvědomila policii a ta mužovu matku zadržela.

Švédka všechna obvinění odmítla a byla ve středu propuštěna. Prokurátorka Emma Olssonová nyní oznámila, že proti ženě nebude zahájeno trestní stíhání. "Z našeho ohledání bytu nevyplynuly žádné důkazy svědčící o tom, že by tam muž byl držen proti své vůli," řekla prokurátorka. Podle ní se nezjistilo, že by v bytě byly nějaké uzamykatelné prostory ani vybavení, které by umožnilo někoho znehybnit či spoutat.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Muž popřel vraždu známého. Rány sekerou byly slabé, řekl

Šedesátník Robert Turek ve čtvrtek u soudu popřel, že by v pražském Hloubětíně brutálně zavraždil svého známého. Připustil, že muže, kterého si pozval domů, třikrát udeřil sekerou, rány ale popsal jako slabé. Podle obžaloby však Turek opilému spícímu vrstevníkovi zasadil dvacítku ran do zad a tři fatální údery do krku a hlavy.

"Cítím se nevinný. Nespáchal jsem to z vlastní vůle. Chtěl bych, aby se to ještě přešetřilo," prohlásil u pražského městského soudu Turek. "Neměl jsem absolutně žádný důvod tomu člověku ublížit. Občas jsme si dávali pivo, byli jsme kamarádi. Nic jsem proti němu neměl," dodal. Za předem rozmyšlenou a obzvlášť surovou vraždu mu hrozí 15 až 20 let vězení, případně i výjimečný trest.

Zdroj: ČTK
Další zprávy